23 Cdo 715/2023

23 Cdo 715/2023-137

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M & M reality holding a. s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo osoby 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalované M. S., zastoupené JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11, o zaplacení 118 580 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 130/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2022, č. j. 37 Co 16/2022-111, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 454 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

V posuzované věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení provize za obstarání příležitosti k uzavření zprostředkovávané smlouvy. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 14. 10. 2021, č. j. 3 C 130/2019-80, kterým Okresní soud v Blansku zamítl žalobu o zaplacení částky 118 580 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 36 926,48 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 16 101 Kč (výrok II).

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal. Podle nich byla mezi účastnicemi dne 9. 8. 2018 uzavřena dohoda o blokaci nemovitosti (dále též jen „dohoda“), v níž byl sjednán závazek žalobkyně obstarat žalované příležitost k uzavření smlouvy (žalobkyně se zavázala blokovat konkrétní nemovitost ve své nabídce za účelem obstarání příležitosti žalované k uzavření kupní smlouvy) a závazek žalované zaplatit provizi. Dohoda splňovala podstatné náležitosti zprostředkovatelské smlouvy podle § 2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.

z.“). Žalovaná v dohodě prohlásila, že jejím uzavřením žalobkyně obstarala příležitost k uzavření smlouvy, a vznikl jí tak nárok na provizi ve výši 169 400 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit částku 169 400 Kč jako blokační úhradu (celá její výše měla být uhrazena nejpozději do 9. 12. 2018), kterou byla žalobkyně oprávněna použít na úhradu provize. Žalobkyně se zavázala blokační úhradu vrátit žalované v případě, že nedojde k uzavření smlouvy kvůli prodávajícímu. V článku 7 dohody si strany sjednaly, že pokud žalovaná bude v prodlení s řádnou úhradou blokační úhrady déle než 5 kalendářních dnů, je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 30 % blokační úhrady a dohoda se uplynutím této doby ruší.

Ujednání v čl. 7 dohody soud prvního stupně (ve shodě s ním též odvolací soud) posoudil jako rozvazovací podmínku podle § 548 o. z. a vzhledem k tomu, že žalovaná se ocitla v prodlení se zaplacením blokační úhrady déle než 5 dnů, uzavřel, že uplynutím této lhůty byla rozvazovací podmínka splněna a dohoda byla zrušena, tj. došlo k zániku smlouvy (smluvních ujednání) a již nastalé právní následky tímto okamžikem pominuly. Zdůraznil zásadu smluvní autonomie, která umožňuje závazky také rušit (odkázal na § 1981 o.

z.) a dodal, že tak na základě dohody stran může být zrušen i splněný závazek. Článek 7 podle něj neodporoval žádnému kogentnímu zákonnému pravidlu, a proto zaniklo i právo žalobkyně na zaplacení provize (zanikla dohoda, jež byla právním titulem, z něhož žalobkyně vyvozovala právo na poskytnutí provize). Odvolací soud k tomu navíc dodal, že takováto možnost zániku byla výslovně dohodnuta přímo v textu dohody, který byl formulován žalobkyní.

Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně

včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Navrhla změnit napadené rozhodnutí tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně, jakož i před soudem dovolacím. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to - zda „pokud v průběhu trvání hlavního závazku došlo ke vzniku práva na úhradu provize v důsledku splnění povinnosti, s níž smlouva spojovala vznik práva na provizi, došlo ke vzniku samostatného a na smlouvě nezávislého ‚nového‘ závazku“ (otázka první),

- zda „trvá již existující právo na úhradu provize i v případě pozdějšího zániku smlouvy v důsledku splnění rozvazovací podmínky“ (otázka druhá), - zda „je nový (do tohoto okamžiku vzniklý) závazek zaplatit provizi na původním později zaniklém závazku nezávislý a nemá na jeho dalším trvání zánik hlavního závazku vliv“ (otázka třetí). Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že měla nárok na provizi bez ohledu na následný zánik smlouvy, neboť nárok na tuto provizi vznikl samotným uzavřením předmětné dohody o koupi nemovitosti (správně zřejmě „dohody o blokaci nemovitosti“, neboť k uzavření smlouvy o koupi nemovitosti mezi žalovanou a prodávajícím nedošlo – poznámka Nejvyššího soudu), nejpozději uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí kupní mezi žalovanou a prodávajícím.

Závazek žalobkyně opatřit žalované příležitost k uzavření smlouvy zanikl splněním a z tohoto důvodu jí vznikl i nárok na provizi, přičemž toto právo na provizi podle žalobkyně představuje nový závazek nezávislý na závazku později zaniklém naplněním rozvazovací podmínky. V této souvislosti citovala závěry z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2615/2017, a ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 913/2004 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Dále namítla, že napadená rozhodnutí jsou v přímém rozporu se základními zásadami soukromého práva (§ 6 a 8 o. z.) a poskytují ochranu nepoctivému jednání žalované, která neuhradila na účet žalobkyně sjednanou blokační úhradu. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání zamítnout. Zcela se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl.

II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tyto požadavky nesplňuje první ani třetí otázka, neboť při jejich formulaci žalobkyně vychází z předpokladu existence „hlavního závazku“ a existence dalšího odlišného „nového závazku“. Jelikož však žalobkyně „hlavní závazek“ při formulaci uvedených otázek obsahově blíže nespecifikuje, není zřejmé, jakého obsahu má být, pokud za jeho trvání mělo dojít „ke vzniku samostatného a na smlouvě nezávislého ‚nového‘ závazku“ tím, že došlo ke vzniku „práva na úhradu provize v důsledku splnění povinnosti, s níž smlouva spojovala vznik práva na provizi“, resp. ke vzniku „nového závazku zaplatit provizi“, na jehož další trvání by neměl mít zánik hlavního závazku vliv.

Žalobkyně při formulaci uvedených otázek směšuje pojmy „závazek“, „právo“ a „smlouva“ takovým způsobem, že není zřejmé, jaký jednoznačný smysl jim při formulaci uvedených otázek vlastně přikládá, což činí uvedené otázky nedostatečně srozumitelnými. Pokud by snad (s ohledem na další dovolací argumentaci žalobkyně) měla být oním

„hlavním závazkem“ samotná dohoda uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou, resp. práva a povinnosti z ní vyplývající, pak lze dodat, že v rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2615/2017, na který žalobkyně odkazovala v dovolání, Nejvyšší soud dovodil, že zrušením smlouvy zaniká hlavní závazek (tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění. K tomu dodal, že však nezaniká nárok na smluvní pokutu, který vznikl před zrušením smlouvy v důsledku porušení smluvní povinnosti, neboť právě (až) v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikl mezi smluvními stranami nový (původní smlouvou bez dalšího nezaložený) právní vztah, který již nemá k zajištěnému závazku akcesorickou povahu.

V nyní posuzované věci však soudy obou stupňů vycházely ze zjištění o obsahu smlouvy, podle kterého žalobkyní uplatňované právo na provizi bylo právem vyplývajícím ze smlouvy, tj. právem založeným přímo smlouvou. Ostatně žalobkyně ani netvrdila, že by její právo na provizi bylo založeno jinak. Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s výše uvedeným judikaturním závěrem o povaze práv a povinností založených smlouvou a jejich zániku, pokud se na základě zjištění o obsahu smlouvy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně v tomto řízení uplatnila právo na plnění plynoucí ze smlouvy (hlavního závazku), k jejímuž zrušení došlo splněním rozvazovací podmínky, tj. pokud uzavřel, že právo na provizi bylo právem založeným samotnou smlouvou (šlo o právo, jež bylo obsahem samotného „hlavního závazku“).

Požadavek na formulaci otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, na níž by záviselo napadené rozhodnutí, nesplňuje ani otázka druhá, neboť její řešení a výsledek vždy bude záviset na výkladu příslušného smluvního ujednání, v němž byla rozvazovací podmínka sjednána. I v rozsudku ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 913/2004, na který odkazovala žalobkyně v dovolání, Nejvyšší soud vycházel ze závěru, že závisí na vůli účastníků, jaké účinky hodlají přisuzovat splnění rozvazovací podmínky, tj. jaké právní následky již nastalé mají při splnění rozvazovací podmínky pominout.

Ostatně též v nyní posuzované věci byl pro závěr odvolacího soudu o tom, že právo žalobkyně na úhradu provize zaniklo při splnění rozvazovací podmínky, určující výklad čl. 7 dohody, na jehož základě soudy obou stupňů shodně uzavřely, že se strany dohodly, že při prodlení žalované s úhradou blokační úhrady delším než 5 kalendářních dní bude žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 30 % blokační úhrady (její úhrada nebyla předmětem tohoto soudního řízení) a že dohoda se uplynutím této doby ruší, tj. že při splnění rozvazovací podmínky se ruší dohoda i ve vztahu ke smluvnímu ujednání o právu žalobkyně na zaplacení provize a že právo na zaplacení provize podle čl.

7 dohody zaniklo bez ohledu na to, že již žalobkyně splnila svou smluvní povinnost obstarat příležitost k uzavření smlouvy. V nyní posuzované věci tedy na řešení otázky druhé takto žalobkyní obecně formulované (pro blíže nekonkretizované smluvní ujednání o zániku smlouvy při splnění rozvazovací podmínky) napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.

s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující obsah smluvního ujednání v čl. 7 dohody, na němž záviselo, jaké již nastalé právní následky měly podle vůle stran při splnění rozvazovací podmínky pominout, tj. jaká práva a povinnosti při splnění rozvazovací podmínky zaniknou.

Pokud pak odvolací soud zánik práva žalobkyně na provizi dovodil právě z obsahu tohoto konkrétního ujednání v dohodě uzavřené mezi účastnicemi, od výše zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Pro úplnost lze dodat, že pokud žalobkyně nesouhlasila s výsledkem výkladu obsahu čl. 7 dohody, k jakému dospěly soudy obou stupňů, pak v dovolání postup odvolacího soudu při výkladu právních jednání nezpochybnila, neformulovala žádnou právní otázku týkající se postupu soudu při výkladu právních jednání, ani některý z předpokladů přípustnosti dovolání k ní.

Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.

Obdobně platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.

s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, pokud v dovolání namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v přímém rozporu se základními zásadami soukromého práva (§ 6 a 8 o.

z.) a poskytují ochranu nepoctivému jednání žalované. Na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto námitkám rezignovala a v dovolání prostřednictvím uvedené argumentace formulovala toliko dovolací důvod. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné (srov.

též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Pokud snad žalobkyně hodlala vztahovat předpoklad přípustnosti vymezený v úvodní části podaného dovolání i k této námitce, pak neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou by v tomto ohledu považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o.

s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.

s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 13. 3. 2024

Mgr. Jiří Němec předseda senátu