32 Cdo 1684/2018-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Intrum Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město,
Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené
Mgr. Robertem Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 4, 7. května 1109/26, proti
žalovanému L. H., zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení 29 235,34 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 140/2014, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2017, č. j. 15 Co
134/2017-93, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 130 C 140/2014-43,
zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. K odvolání právní předchůdkyně žalobkyně (dále též jen “žalobkyně“) Krajský
soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se se závěrem soudu prvního
stupně o neunesení břemene tvrzení ohledně žalobou uplatněné pohledávky
neztotožnil. Podle názoru odvolacího soudu z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně
tvrdila veškeré rozhodné skutečnosti z hlediska hmotného práva. Napadený
rozsudek označil za nepřezkoumatelný s tím, že v dalším řízení bude nutné, aby
soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování přijal skutkové
a právní závěry ohledně existence, vzniku, výše a splatnosti tvrzené pohledávky. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Dovolacímu soudu předložil
k přezkumu tři následující otázky, které podle jeho názoru nebyly dosud v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny: 1) zda jsou skutková tvrzení
žalobkyně perfektní a zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení, pokud nijak
nevymezila, na základě jakého právního titulu nárok uplatňuje a co konkrétně
tento nárok představuje, 2) zda je odvolací soud oprávněn soudu prvního stupně
naznačovat, jak má hodnotit námitku nedostatku obsahové správnosti
soukromoprávní listiny v situaci, kdy soud prvního stupně k této námitce
nezaujal žádné stanovisko a kdy tato otázka ani nebyla předmětem odvolacího
přezkumu a 3) zda je odvolací soud oprávněn soudu prvního stupně ukládat, aby
se řídil právními závěry judikatury dovolacího soudu, která byla přijata v
rozporu s procesními předpisy jeho rozhodovací činnosti. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu
a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby změnil napadené
usnesení tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdí. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 1. 2018, č. j. 130 C 140/2014-125,
které nabylo právní moci dne 23. 1. 2018, podle § 107 odst. 1 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) rozhodl, že v řízení bude na straně
žalobkyně pokračováno se společností Intrum Justitia Czech, s.r.o., se sídlem v
Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
27221971. Rozhodl tak na základě zjištění, že původní žalobkyně – Intrum
Justitia, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00,
identifikační číslo osoby 25083236 – ztratila po zahájení řízení (dříve však,
než bylo řízení pravomocně skončeno) výmazem z obchodního rejstříku ke dni 1. 12. 2017 způsobilost být účastnicí řízení, povaha věci umožňuje pokračovat v
řízení a z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného pro Intrum Justitia
Czech, s.r.o. vyplývá, že tato společnost převzala práva, o něž v řízení jde. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze –
oddíl C, vložka 105565, bylo zjištěno, že dne 30. 1. 2018 byla vymazána
obchodní firma Intrum Justitia Czech, s.r.o. a téhož dne byla zapsána nová
obchodní firma Intrum Czech, s.r.o.
Nejvyšší soud proto takto označil žalobkyni
v záhlaví tohoto rozhodnutí. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tak i to, že
v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, jež je – stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Dovolatel však žádnou otázku (hmotného či procesního práva) ve smyslu § 237 o. s. ř., na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by mohla být
judikatorně, tj. v určité míře obecnosti, vyřešena, nevymezil. V případě první
formulované otázky dovolatel s odkazem na obecné principy provádí ze svého
pohledu rozbor žalobních tvrzení a v podstatě požaduje přezkum postupu
odvolacího soudu o tom, zda jsou skutková tvrzení žalobkyně perfektní a zda je
správný závěr odvolacího soudu o unesení břemene tvrzení ze strany žalobkyně. Dovolatel, který (ač nesprávně) žalobkyni rovněž vytýká nedostatek právní
kvalifikace nároku, však zcela pomíjí, že otázka (ať již hmotného či procesního
práva) nemůže z pohledu dikce § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto
položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její
formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo
5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
Tak tomu je i v
případě první dovolatelem předložené otázky, kdy jejím prostřednictvím
předkládá soudu pouze nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o unesení břemene
tvrzení ze strany žalobkyně, který se odvíjí od okolností konkrétního případu
(od konkrétních žalobních tvrzení) a nemá tak případný judikatorní přesah. Pokud dovolatel dalšími dvěma shora vymezenými otázkami odvolacímu soudu
vytýká, že soudu prvního stupně předurčil, jak má postupovat v dalším řízení,
tak zcela pomíjí, že odvolací soud na jejich řešení napadené rozhodnutí
nezaložil. Jak se podává z odůvodnění kasačního usnesení odvolacího soudu,
odvolací soud zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně pro jeho
nepřezkoumatelnost, kterou označil jako důsledek postupu soudu prvního stupně,
který se pro nesprávný závěr o neunesení břemene tvrzení a důkazního nikterak
nezabýval samotnou žalobkyní uplatněnou pohledávkou a nepřijal žádné skutkové a
právní závěry ohledně existence, vzniku, výše a splatnosti tvrzené pohledávky. Z uvedeného vyplývá, že ani jedna ze tří dovolatelem formulovaných otázek
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu