32 Cdo 3538/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně Domov pro seniory Lukov, příspěvková organizace, se sídlem v Lukově,
Hradská 82, PSČ 763 17, identifikační číslo osoby 70850941, zastoupené JUDr.
Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, PSČ 190
00, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem v
Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby
41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 743 877 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 279/2013, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, č. j. 68 Co
394/2015-231, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2016, č. j. 68 Co
394/2015-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 13 987,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího advokáta.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v prvé řadě v
tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázky, „jaký význam má časový údaj o trvání výkonu
specifikovaného pod kódem 06613 – Ošetřovatelská intervence – časová dispozice
10 minut“ v kapitole 913 – všeobecná sestra v sociálních službách, vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami,
ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to jak z hlediska faktického naplnění
obsahu tohoto výkonu a následné možnosti jeho vykázání zdravotní pojišťovně za
účelem jeho úhrady z prostředků veřejného zdravotního pojištění, tak z hlediska
provedení tohoto výkonu lege artis“. Dovolání má za přípustné též pro řešení otázky, kterou považuje za otázku v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „zda požadavek vyplývající
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 866/2013, aby
provedené výkony včetně naplnění časové dispozice (resp. vyššího stupně časové
náročnosti ošetřovatelské intervence) byly ze zdravotnické dokumentace
seznatelné, je možno naplnit pouhým prokázáním existence obecných postupů
provádění výkonu specifikovaného pod kódem 06613 – Ošetřovatelská intervence –
časová dispozice 10 minut v zařízení žalobce, diagnózou pacienta stanovenou
ošetřujícím lékařem a celkovým zdravotním stavem pacienta po celém hodnocené
období a nikoliv konkrétně ve vztahu ke každému jednotlivému výkonu
ošetřovatelské intervence samostatně“. Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal. V rozsudku ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 866/2013 (který je dostupný na
http://www.nsoud.cz), Nejvyšší soud přijal závěr, že podstata zdravotního
výkonu kódu 06613 je charakterizována nejen jeho abstraktně vyjádřenou
povahou, tj.
že se jedná o určitou ošetřovatelskou intervenci, nýbrž i
spotřebou času vyjádřenou v minutách, odrážející vyšší kvalifikovaný stupeň
časové náročnosti intervence, a že účelu tzv. časové dispozice, jako výrazu
vyššího stupně časové náročnosti ošetřovatelské intervence, odpovídá takové
její pojetí, že k jejímu naplnění dojde za předpokladu, že provedení činností,
z nichž příslušná ošetřovatelská intervence sestává, si vzhledem k okolnostem
konkrétního případu vyžádalo dobu 10 minut či delší, přičemž skutečnosti
opodstatňující závěr o naplnění časové dispozice musí být ze záznamů
zdravotnické dokumentace seznatelné. Oproti mínění dovolatelky, v tomto ohledu blíže nezdůvodněnému, se odvolací
soud od těchto judikatorních závěrů neodchýlil, nýbrž z nich vycházel, založil-
li své rozhodnutí na závěru, že v jednotlivých posuzovaných případech byla tzv. časová dispozice sporného výkonu naplněna a postačujícím způsobem
zdokumentována. Druhá z formulovaných otázek není otázkou hmotného či procesního práva ve
smyslu § 237 o. s. ř., jež by mohla být judikatorně, tj. v určité míře
obecnosti, vyřešena. Při posouzení, zda je naplnění tzv. časové dispozice ze
zdravotnické dokumentace seznatelné, jde věcně o to, zda je hodnověrným
způsobem zdokumentována vykazovaná vyšší časová náročnost zdravotního výkonu. Takové posouzení bude vždy záležet na okolnostech konkrétního případu. Je
přitom zřejmé, že jiné požadavky na obsah záznamů budou tam, kde je zdravotní
stav pojištěnce po delší dobu víceméně neměnný, než v případech, kde se jeho
zdravotní stav vyvíjí či kolísá. Na otázku, kterou předkládá dovolatelka, tedy
nelze odpovědět.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku, jímž
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, ve vztahu k tomuto výroku
však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu zcela
rezignovala. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již
odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§
241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§ 57 odst. 2 věta první a
druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze
v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu