23 Cdo 723/2024-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Michala Nováka, se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231/0, identifikační číslo osoby 03433650, jako insolvenčního správce dlužníka Agency worker company s.r.o., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, Zábrdovice, identifikační číslo osoby 05163307, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 1731/19, proti žalované JETY s. r. o., se sídlem v Bardejově, Hurbanova 18, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45281980, o zaplacení 34 135 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 165/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2023, č. j. 13 Co 143/2023-65, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobce se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, podle kterého by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34 135 EUR s příslušenstvím. Žalobce je insolvenční správce dlužníka Agency worker company s.r.o. Dlužník s žalovanou uzavřel rámcovou smlouvu o poskytování služeb, na základě níž měl dlužník poskytnout žalované finanční plnění a žalovaná měla pro dlužníka vykonat činnosti specifikované v této smlouvě (podnájem či nájem a zajištění provozu prostor, ve kterých bude umístěno centrum dlužníka, zajištění a správa věcí nezbytných pro provoz centra, zprostředkování dočasného ubytování zaměstnanců dlužníka a zajištění jejich přepravy, poradenské a organizační služby atd.). Žalobce však tuto rámcovou smlouvu považuje za neplatnou, neboť je dle něj účelová a fiktivní, a to především z toho důvodu, že při jejím uzavření byli dlužník i žalovaná zastoupeni toutéž osobou. Z žádného dokladu také dle žalobce nevyplývá, že by žalovaná dlužníkovi nějaké služby poskytla, ačkoliv dlužník za tyto služby zaplatil. Žalobce tak požaduje po žalované zaplacení částky 34 135 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaná vznesla námitku mezinárodní nepříslušnosti Městského soudu v Brně a navrhla, aby věc byla postoupena příslušnému obecnému soudu žalované na území Slovenské republiky.
3. Městský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 41 C 165/2022-49, námitku žalované na vyslovení mezinárodní nepříslušnosti Městského soudu v Brně zamítl.
4. K odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. 13 Co 143/2023-65, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že soud vyslovuje mezinárodní nepříslušnost, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci jsou splněny podmínky pro postup podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, nicméně na rozdíl od soudu prvního stupně postupoval dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nikoliv dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Dle odvolacího soudu je totiž třeba vykládat jednotlivá ustanovení Brusel I bis autonomně. Ačkoliv je tak z pohledu českého práva předmětem řízení nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení, je takový nárok možno v souladu s nařízením Brusel I bis kvalifikovat jako nárok z tzv. kvazideliktní odpovědnosti dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis jen za předpokladu, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V projednávané věci však nárok uplatněný v žalobě se smlouvou přímo souvisí, neboť žalobce se domáhá vrácení plnění, které dlužník žalované poskytl na základě rámcové smlouvy, již žalobce považuje za neplatnou, přičemž tato platnost je mezi účastníky řízení sporná. Odvolací soud tak mezinárodní příslušnost soudu určil dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis vzhledem k území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3344/2019, odvolací soud pak za takové místo označil hlavní místo poskytování služeb, tedy Slovenskou republiku, neboť na jejím území měl dlužník coby zprostředkovatel zaměstnání umístěno své náborové a administrativní centrum, a vyslovil proto mezinárodní nepříslušnost českých soudů.
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle žalobce závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to (i) zda lze řízení o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení považovat za spor související se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis za situace, kdy smlouva nikdy platně nevznikla a ke dni podání žaloby neexistuje. Žalobce dále považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a to (ii) otázku rozšíření kritérií pro určení hlavního místa poskytování služeb dle smlouvy.
7. Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Dovolání není přípustné.
14. Přípustnost dovolání nezakládá otázka (i), zda lze řízení o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení považovat za spor související se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis za situace, kdy smlouva nikdy platně nevznikla a ke dni podání žaloby neexistuje, neboť odvolací soud se při posouzení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Žalobce svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil na základě tvrzení, že dlužník poskytl žalované plnění podle neplatně uzavřené rámcové smlouvy o poskytování služeb ze dne 3. 12. 2018 mezi dlužníkem a žalovanou.
16. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I bis tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3456/2019).
17. Zároveň Nejvyšší soud ve svém rozhodování dovodil, že věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. Je tak třeba rozlišovat mezi bezdůvodným obohacením, které úzce souvisí se smluvním vztahem mezi stranami [kde má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis], bezdůvodným obohacením, k němuž došlo v souvislosti s deliktním či kvazideliktním jednáním žalovaného (u něhož má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), a bezdůvodným obohacením, které nesouvisí se smluvním vztahem mezi stranami a zároveň nemá původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalovaného, přičemž u tohoto typu bezdůvodného obohacení žalobce nemá k dispozici na výběr danou příslušnost a musí se řídit obecným pravidlem pro určení mezinárodní příslušnosti stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2327/2022, uveřejněné pod č. 63/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolací soud v citovaných rozhodnutích vyšel především ze závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie, podle kterých žaloba na vrácení bezdůvodného obohacení v důsledku plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy nebo na základě smlouvy, jež nebyla protistranou splněna nebo jež byla stranou „přeplněna“, spadá pod okruh věcí, jež úzce souvisejí se smluvním vztahem účastníků sporu, a jedná se tak o věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 20. 4. 2016, ve věci Profit Investment SIM SpA, en liquidation proti Stefano Ossi a dalším, C-366/13, a ze dne ze dne 9. 12. 2021, ve věci HRVATSKE ŠUME d. o. o., Zagreb proti BP Europa SE, C-242/20).
19. Proto dospěl-li odvolací soud v poměrech projednávané věci k závěru, že žaloba, kterou se žalobce domáhá vrácení plnění, jež dlužník zaplatil žalované na základě smlouvy, o níž má žalobce za to, že se jedná o smlouvu neplatnou, je žalobou o nároku přímo souvisejícím se smlouvou mezi dlužníkem a žalovanou ve smyslu čl. 7 odst. 1 Brusel I bis, a tudíž se mezinárodní příslušnost v projednávané věci neurčuje podle čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, nikterak se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
20. Rovněž otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel neuvádí, z jakého důvodu by měla být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak a pouze namítá, že odvolací soud se nezabýval tím, zda byly služby plynoucí z rámcové smlouvy realizovány, a závěr o hlavním místě plnění opřel pouze o obsah smlouvy. Dovolatel v této souvislosti pomíjí, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že ke zohlednění místa, kde byla činnost skutečně vyvíjena, je třeba přistoupit až v případě, nelze-li hlavní místo poskytování služeb určit přímo ze smlouvy (například dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3344/2019). Při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci H. K. proti Barclays Bank plc, C-375/13, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod č. 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže odvolací soud uzavřel, že hlavní místo plnění služeb vyplývá přímo ze smlouvy a již se za účelem zjištění mezinárodní příslušnosti nezabýval skutečnou realizací služeb, nijak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a dovolací soud rovněž neshledal důvod pro změnu této ustálené rozhodovací praxe. Samotné zjištění, že hlavní místo plnění služeb je Slovenská republika, pak představuje skutkovou okolnost, která přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
21. Pouze pro úplnost lze uvést, že za situace, kdy věc nespadá podle závěru odvolacího soudu pod čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, může použití čl. 7 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení přicházet v úvahu pouze tehdy, má-li být osoba žalována v jiném členském státě, než je stát jejího bydliště ve smyslu čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalovaná má přitom sídlo ve Slovenské republice, přičemž odvolací soud neučinil žádné zjištění o tom, že by se bydliště žalované ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nacházelo v jiném členském státě. Nicméně na soulad samotného závěru odvolacího soudu o mezinárodní nepříslušnosti českých soudů v projednávané věci s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nemá toto posouzení žádný vliv.
22. Jestliže dovolatel dále namítá zásah do práva dlužníka na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neformuluje tím žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Kromě toho takový zásah nemůže spočívat pouze v tom, že vedení řízení na Slovensku bude pro žalobce znamenat „nejistý výsledek a zvýšené náklady“, neboť tím žalobce uplatňuje kritéria, která nemohou být pro aplikaci daného ustanovení v projednávané věci podstatná.
23. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu