23 Cdo 747/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobce Ing. A. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vyskočilem, advokátem
se sídlem Rezkova 4, 602 00 Brno, proti žalované České republice - Ministerstvu
financí, Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, PSČ 360 01, o zaplacení 195.948,- Kč s
přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 603/1994, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010,
č. j. 2 Cmo 338/2009 – 231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 820 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Vladimíra Vyskočila, advokáta se sídlem Rezkova 4, 602 00 Brno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. 43 Cm 603/1994 –
184,uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 195.948,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 17 % od 19.10.1993 do zaplacení do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku (bod I. výroku), dále rozhodl o zastavení řízení co do částky
12.420,- Kč a úroků z prodlení ve výši 17 % z částky 195.948,- Kč od 18.04.1993
do 18.10.1993, celkem úroky ve výši 16.339,17 Kč (bod II. výroku) a v bodě III
výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností D.S.F. společnost s r. o., a Výzkumným ústavem geologického inženýrství, státním
podnikem, byla uzavřena rámcová smlouva dne 24.10.2001 (správně 1991), na
jejímž základě dodala DSF společnost s. r. o. výzkumnému ústavu materiál na
základě jeho objednávky (dodací list ze dne 18.2.1993), který byl vyfakturován
fakturou č. 400020041 ze dne 18. 2. 1993 znějící na částku 195.948,- Kč
splatnou dne 17. 4. 1993. Smlouvou o prodeji podniku byl majetek státního
podniku Výzkumný ústav geologického inženýrství prodán dvěma nabyvatelům,
přičemž závazek, který je předmětem sporu, přešel na Ekologickou agenturu Brno,
která jej uznala co do důvodu i výše, ale neuhradila. Právní předchůdce žalobce
vyzval Fond národního majetku (dále jen “FNM”), jako ručitele, k zaplacení
žalované částky s příslušenstvím z titulu zákonného ručení. V průběhu řízení
postoupil právní předchůdce žalobce platně předmětnou pohledávku včetně
příslušenství žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku prodeje privatizovaného
majetku státního podniku došlo ke vzniku ručitelského závazku FNM za splnění
závazků, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku, a to podle ust. §
15 odst. 3 z. č. 92/1991 Sb. ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o
prodeji podniku, tj. ke dni 26. 2. 1993. Právní předchůdce žalobce se domáhal
splnění závazku na dlužníkovi, Ekologické agentuře Brno s. r. o. v likvidaci
ještě před uplatněním pohledávky vůči FNM jako ručiteli. Dlužník žalovanou
částku s příslušenstvím přiznanou platebním rozkazem Krajského obchodního soudu
v Brně nezaplatil. Vůči FNM právní předchůdce žalobce uplatnil nárok řádně, a
to dopisem ze dne 7. 1. 1994. Splatnost ručitelova závazku je upravena v ust. §
340 odst. 2 ObchZ - není-li doba plnění ze smlouvy určena, je dlužník (v tomto
případě ručitel) povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl
věřitelem o plnění požádán. V daném případě byl žalovaný vyzván ke splnění
ručitelského závazku dne 7. 1. 1994, tím se stal závazek z ručení splatným. Stalo se tak ještě před nabytím účinnosti novely z. č. 92/1991 Sb. zákonem č. 224/1994 Sb., tedy před 6. 12. 1994. Vzhledem k tomu, že uvedená novela
vstoupila v účinnost po splatnosti ručitelova závazku, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že nová právní úprava nemohla mít vliv na vznik práva
právního předchůdce žalobce požadovat plnění po ručiteli. Výše dluhu a
povinnost k plnění z důvodu ručení byla řádně prokázána, a proto soud prvního
stupně žalovanou částku i s úrokem z prodlení žalobci přiznal. K námitkám žalovaného, že žalobce nemá právo na příslušenství žalované
pohledávky, neboť se předmětná faktura stala splatnou až po přechodu
privatizovaného majetku na dlužníka, tedy až po vzniku ručitelského závazku,
soud prvního stupně dovodil, že v daném případě se na rozdíl od případu
řešeného rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky 32 Cdo 489/2000 ze dne
11. 10. 2000, sp. zn.
32 Cdo 489/2000, jedná o příslušenství pohledávky, které
není samostatným nárokem, neboť pohledávka vznikla již za účinnosti obchodního
zákoníku. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce má právo jak na zaplacení
jistiny, tak na zaplacení příslušenství. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2010, č. j. 2 Cmo 338/2009 –
231, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2009, č. j. 43 Cm
603/1994-184, v bodě I výroku v části, ve které bylo uloženo žalovanému
zaplatit žalobci částku 195.948,- Kč do výše 179.608,83 Kč, a v bodě výroku III
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (bod I výroku odvolacího soudu). Bod I
téhož rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 195.948,- Kč do výše 16.339,17 Kč potvrdil
(bod II výroku odvolacího soudu). Bod I výroku soudu prvního stupně v části
přiznaného příslušenství potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci 17% úrok z prodlení z částky 179.608,83 Kč jdoucí od 19. 10. 1993 do 3. 6. 2010 a 17% úrok z prodlení z částky 16.339,17 Kč jdoucí od 19. 10. 1993 do
zaplacení (bod III výroku odvolacího soudu). V bodě IV a V výroku rozhodl
odvolací soud o náhradě nákladů řízení. Pokud jde o samotnou problematiku ručení žalovaného za závazky dlužníka podle §
15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o
prodeji podniku, odvolací soud již v obdobné věci rozhodoval rozsudkem sp. zn. 1 Cmo 154/1996-94 ze dne 4.11.1998, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 1. února 2000, sp. zn. 32 Cdo 515/99, Pokud jde o
argumentaci, kterou uvedl Vrchní soud v Praze v citovaném rozsudku č.j. 1 Cmo
154/1996-94 ze dne 4.11.1998, odvolací soud neshledává důvod ke změně a na tuto
pro úspornost odkazuje. S ohledem na uvedené odvolací soud považuje za správné
i odůvodnění napadeného rozsudku, které obsahuje shodnou argumentaci, byť
otázka práva žalobce na zaplacení jistiny již, s ohledem na úhradu podstatné
části jistiny žalovaným a na zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, nebyla předmětem
přezkumu odvolacím soudem. Pokud jde o námitku žalovaného, že pohledávka na zaplacení byla splatná až po
uzavření smlouvy o prodeji podniku, odvolací soud dovodil, že pohledávkou bylo
právo společnosti D.S.F. na zaplacení ceny dodaného zboží podle § 447 a § 450
obchodního zákoníku, které vzniklo dne 17.2.1993. V době uzavření smlouvy o
prodeji podniku již tato pohledávka existovala, byť její splatnost nastala až
ke dni 17. 4. 1993 podle faktury č. 400020041, která je ve smyslu § 340 odst. 2
obchodního zákoníku výzvou k zaplacení. Tuto námitku žalovaného proto odvolací
soud posoudil jako nedůvodnou. Pokud jde o námitku žalovaného, že žalovaný,
resp. jeho právní předchůdce FNM neručí za prodlení Výzkumného ústavu
geologického inženýrství, resp. Ekologické agentury, s placením předmětné
faktury, vychází odvolací soud jednak ze samotného ustanovení § 15 odst. 3
zákona č. 92/1991 Sb., jednak ze čl. V odst. 4 smlouvy o prodeji podniku, kde
se uvádí, že prodávající (FNM) ručí za splnění převedených závazků kupujícím.
"Splněním" je, podle názoru odvolacího soudu, třeba rozumět jak splnění závazku
řádně, tak i včas. S ohledem na charakter úroku z prodlení, který není
samostatným nárokem, ale je příslušenstvím peněžité pohledávky, je odvolací
soud toho názoru, že žalovaný ručí nejen za splnění převedeného závazku, ale i
za případnou sankci za prodlení s jeho plněním, jestliže není závazek splněn
včas. Argumentaci žalovaného, kdy žalovaný odděluje povinnost k zaplacení
jistiny od povinnosti zaplatit příslušenství peněžité pohledávky, není-li
peněžitá pohledávka zaplacena včas, odvolací soud považuje za zavádějící.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že je
považuje za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c). Důvodnost dovolání
opírá dovolatel o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a uvádí, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že rozsudek
odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam, neboť řeší otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že se
odvolací soud vůbec nevypořádal s neexistencí závazku zaplatit úrok z prodlení
v době vzniku ručení. Pouhý odkaz v odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že
nárok na úrok z prodlení není samostatným nárokem, podle dovolatele nijak
neřeší podstatnou a rozhodující skutečnost, že v době vzniku ručení nárok na
úroky z prodlení neexistoval, a neřeší ani význam této skutečnosti na posouzení
rozsahu předmětného ručení. Absence řádného odůvodnění posouzení této
skutečnosti činí podle názoru dovolatele rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně nepřezkoumatelnými. Dovolatel se opírá v dovolání o rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 32 Cdo 1130/2000
(obdobně též 32 Cdo 489/2000) a uvádí, že v projednávaném sporu nemohl k
rozhodnému dni 26. 2. 1993 vzniknout ručitelský závazek ke splnění v té době
neexistujícího akcesorického závazku. Dovolatel se domnívá, že závěry, k nimž
dospěl Nejvyšší soud ve výše uvedených rozhodnutích lze vztáhnout i na závazky
k úhradě úroků z prodlení. Dovolatel dále odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, z něhož podle jeho názoru
jednoznačně plyne, že závazek platit úroky z prodlení vzniká jednorázově až v
den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. Jestliže závazek
zaplatit úrok z prodlení v době vzniku ručení neexistoval, odpovídající
ručitelský závazek FNM za splnění takové neexistující povinnosti nemohl platně
vzniknout a jako takový být soudy nižších stupňů správně přiznán. Dovolatel s ohledem na výše uvedená tvrzení navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil co do bodu II a
bodu III a věc vrátil Vrchnímu soud v Praze k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyslovuje názor, že dovolání není přípustné,
protože sporná částka je nižší než dolní hranice pro peněžité plnění obsažené
ve výroku s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Navrhuje, aby
dovolání žalovaného bylo odmítnuto. Pro případ, že by se dovolací soud
neztotožnil s názorem žalobce o nepřípustnosti dovolání, navrhuje žalobce
zamítnutí dovolání s tím, že se domnívá, že úrok z prodlení byl uplatněn právem. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§
l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak
vskutku je. V projednávaném případě napadá žalovaný dovoláním bod II a III výroku
odvolacího soudu, tl. do 16. 339, 17 Kč včetně úroků z prodlení v celkové
částce 507.943,61 Kč, tj. celkem 524.282,78 Kč; s ohledem na ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je dotčenými výroky rozhodnuto o peněžitém plnění, jehož
rozsah je tedy vyšší než zákonem stanovený limit (v obchodních věcech 100. 000
Kč) pro přípustnost dovolání. Pokud žalovaný napadá dovoláním bod II a III výroku odvolacího soudu,
neztotožňuje se Nejvyšší soud České republiky s jeho názorem, podle něhož má
napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam.
Dovolání není přípustné z
následujících důvodů:
V projednávané věci je uplatňováno ručení FNM ČR podle z. č. 92/1991 Sb. ve
znění z. č. 92/1992 Sb., z. č. 544/1992 Sb., z. č. 264/1992 Sb. a z. č. 541/1992 Sb. Podle ust. § 15 odst. 3 tohoto zákona ručí FNM za splnění závazku
nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku
přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku. Předmětem žaloby je
ručení za splnění pohledávky, která přešla před okamžikem své splatnosti na
nabyvatele privatizovaného majetku, ale nebyla jím uhrazena. Žalobce požadoval
z titulu ručení, aby mu žalovaný, FNM, resp. dnes Česká republika, uhradil
pohledávku a její příslušenství spočívající v úrocích z prodlení. Dovolání
žalovaného proti bodu III výroku odvolacího soudu se týká úroků z prodlení,
ohledně nichž žalovaný namítá, že závazek zaplatit úrok z prodlení v době
přechodu privatizovaného majetku, jehož součástí byla i pohledávka právního
předchůdce žalobce, neexistoval, a nemohl tudíž na nabyvatele majetku přejít. Žalovaný argumentuje v dovolání dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu České
republiky, kdy bylo ohledně poplatku z prodlení za opožděnou úhradu faktur
podle § 378 odst. 1 hosp. zák. rozhodnuto, že žalovaný mohl ze zákona ručit za
závazek zaplatit fakturu, a to popřípadě i s poplatkem z prodlení, pokud tyto
nároky vznikly k datu přechodu závazků, souvisejících s privatizovaným
majetkem. Poplatek z prodlení vzniklý za pozdější období prodlení se nemůže
popř. nemohl stát předmětem zákonného ručení, poněvadž v době přechodu
privatizovaného majetku tento nárok resp. závazek (dluh) neexistoval a žalovaný
proto za něj nemohl ručit v okamžiku, kdy privatizovaný majetek přešel na
nabyvatele. Pokud jde o tuto argumentaci žalovaného, dospěl odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně k názoru, že sporná pohledávka vznikla již za účinnosti
obchodního zákoníku a v době uzavření smlouvy o prodeji podniku, jíž se
realizovala privatizace, již existovala, byť její splatnost nastala až později. Úrok z prodlení narozdíl od poplatku z prodlení podle § 378 hospodářského
zákoníku je příslušenstvím této pohledávky, není samostatným nárokem a jako
příslušenství je vázáno na jistinu. Je proto zcela běžně přiznáváno právo na
úroky z prodlení, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, a též ručení
žalovaného se vztahuje i na tento úrok, pokud nebyl převedený závazek splněn
včas. Odvolací soud zde zcela správně aplikoval ustanovení obchodního i občanského
zákoníku, která se na úrok z prodlení vztahují, a rovněž je správně vyložil. Postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České
republiky (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3173/2005), podle níž jsou úroky z
prodlení příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku dále též
jen “ obč. zák.”) a uvedené platí i pro pohledávky z obchodních závazkových
vztahů (§ 1 odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku). Závazkový právní vztah,
jehož předmětem je peněžité plnění, může být hlavní nebo vedlejší. O hlavní
závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení určité
částky peněz.
Vedlejším (akcesorickým) peněžitým závazkovým vztahem je mimo
jiné povinnost dlužníka ze smlouvy nebo ze zákona zaplatit věřiteli úrok jako
určitou poměrnou část peněžitého závazku hlavního a může vzniknout jen tehdy,
byl-li mezi účastníky platně založen hlavní peněžitý závazkový vztah. Povinnost
dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení
dlužníka se splněním peněžitého dluhu a spočívá v tom, že dlužník musí
poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z
té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení
dlužníka proto nevzniká mezi účastníky nový, další závazkový právní vztah,
nýbrž dochází ke změně v obsahu práv věřitele a povinností dlužníka, tedy ke
změně v obsahu závazkového vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit
závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek akcesorický. Obdobné
závěry vyslovil Nejvyšší soud České republiky i ve věci sp. zn. 35 Odo
101/2002, v níž řešil otázku přípustnosti uplatňování úroku z prodlení při
prodlení s placením úroků z prodlení (anatocismus). Nejvyšší soud zde objasňuje
povahu příslušenství pohledávky: “rozumí-li se pohledávkou ve smyslu úpravy
obsažené v ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. jistina (plnění z hlavního
peněžitého závazku), pak ovšem nemůže nárok na příslušenství z příslušenství
pohledávky plynout ani z dikce ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák.; úsudek, že
lze přiznat úrok z prodlení nebo poplatek z prodlení z příslušenství
pohledávky, odůvodněný toliko úpravou obsaženou v posledně označeném
ustanovení, by totiž bez vazby na ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. vedl k
absurdnímu závěru, že takto přiznané příslušenství z jistiny již není
příslušenstvím pohledávky, nýbrž nově vzniklou samostatnou pohledávkou.”
Ve světle těchto závěrů je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovuje
názor, že nelze oddělovat povinnost k zaplacení jistiny od povinnosti k
zaplacení příslušenství, pokud by peněžitá pohledávka nebyla zaplacena včas. Ručí-li proto žalovaný za zaplacení peněžité pohledávky, zahrnuje jeho
ručitelský závazek i příslušenství spočívající v zákonném úroku z prodlení. Nejvyšší soud České republiky na základě výše uvedených skutečností dospěl k
závěru, že otázka existence peněžitého závazku i jeho příslušenství v podobě
úroku z prodlení za opožděnou úhradu tohoto závazku je judikaturou dostatečně
řešena a odvolací soud se ve svém rozsudku od tohoto řešení nikterak
neodchýlil. Dovolání žalovaného proto nesplňuje požadavek přípustnosti
upravený v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písmo c)
o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 12 520 Kč, určené z částky 16 339,17 Kč a částky 507 943,61 Kč, jakožto
17% úroku z prodlení z částky 179.608,83 Kč jdoucí od 19. 10. 1993 do 3. 6. 2010 § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny
za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou
vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012
Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění),
tedy celkem ve výši 12 820 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.