ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně Andante CZ, spol. s.r.o., se sídlem v Praze 7, Holešovice,
Letohradská 711/10, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26707071, zastoupené
Mgr. Janem Jandou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 13, proti
žalovanému Městu Rakovník, se sídlem v Rakovníku, Husovo nám. 27, identifikační
číslo osoby 00244309, o zaplacení částky 1,195.347,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 134/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 28
Co 319/2011-296, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ledna 2007 do zaplacení“ (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky a vůči České republice (bod II. a III. výroku). Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 1,195.347,- Kč s
příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že měla na základě uzavřené nájemní
smlouvy v období od 3. září 2003 do 30. září 2006 jako nájemce v užívání
nebytové prostory („Radniční sklípek“), přičemž se souhlasem žalovaného jako
vlastníka (pronajímatele) provedla rekonstrukci pronajatých nebytových prostor,
aniž by se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni náhradu nákladů s tím spojených. Protože přes písemnou výzvu žalovaný žalobkyni nezaplatil protihodnotu toho, o
co se provedenou rekonstrukcí zvýšila hodnota pronajatých nebytových prostor,
domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 1,195.347,- Kč, vyplývající
ze znaleckého posudku Ing. Jana Beneše ze dne 2. ledna 2007 č. 2365-005/07. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně měla v období od 3. září 2003 do 30. září 2006 pronajaty nebytové prostory „Radniční slípek“, které se souhlasem
žalovaného zrekonstruovala. Přinejmenším část stavebních prací a investic do
majetku žalovaného provedla žalobkyně před uzavřením nájemní smlouvy dne 3. září 2003. Nájemní poměr byl ukončen na základě výpovědi žalobkyně jako nájemce
pro ztrátu oprávnění k provozování činnosti, na kterou si nebytový prostor
pronajala. Soud prvního stupně, vycházeje z pokynů odvolacího soudu, vyslovených v
usnesení ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 28 Co 576/2010-234, kterým byl na
základě odvolání žalovaného zrušen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 29. července 2010, č. j. 9 C 134/2007-213, navázal v další fázi řízení na
dosud provedené dokazování. Žalobkyni připomněl poučení o povinnosti doplnit
svá skutková tvrzení o tom, kdy, jaké práce a v jakém rozsahu na pronajatých
prostorách provedl. Dále ho poučil o povinnosti doplnit skutková tvrzení o tom,
v jakém stavebně technickém stavu byly pronajaté nebytové prostory v době, kdy
se stavebními úpravami započal, ke dni vzniku bezdůvodného obohacení a zároveň
ke 30. září 2006, kdy byl nájemní vztah mezi účastníky ukončen. Jelikož
žalobkyně na základě soudem poskytnutého poučení jen poukázala na již provedené
dokazování, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno
tvrzení, a to zejména ohledně stavebně-technického stavu pronajatých nebytových
prostor. Uvedl, že investice žalobkyně je třeba rozdělit na 2 časová období: a)
investice provedené do dne uzavření nájemní smlouvy, tj. do 3. září 2003, a b)
investice provedené od 3. září 2003. Investice uvedené v bodu a) je totiž třeba
posuzovat jako bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“), investice uvedené v bodu b) jako nárok na protihodnotu
toho, o co se zvýšila hodnota věci podle ustanovení § 667 odst. 1 věta poslední
obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že v obou případech je případný nárok žalobkyně
představován rozdílem mezi cenou (hodnotou) pronajatých nebytových prostor před
provedením rozhodné investice a po jejím provedení.
Za situace, kdy žalobkyně
řádně nedoplnila svá skutková tvrzení o stavebně technickém stavu „Radničního
sklípku“, není podle názoru soudu prvního stupně možné nárok žalobkyni
přisoudit, když nelze zjistit rozdíl mezi cenou pronajatých nebytových prostor
před provedením rozhodné investice a po jejím provedení. Žalobu tudíž pro
neunesení břemene tvrzení zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy – záměrem
žalovaného, vyvěšeným 12. srpna 2002 na úřední desce, že rada města se rozhodla
pronajmout prostor „Radničního sklípku“, smlouvou o uzavření budoucí smlouvy o
nájmu nebytových prostor ze dne 16. ledna 2003 včetně jejího dodatku č. 1,
dopisem Města Rakovník ze dne 14. dubna 2003, stavebním povolením Městského
úřadu Rakovník z 21. července 2003, kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu
Rakovník z 26. srpna 2003 a z 4. prosince 2003, smlouvou o nájmu nebytových
prostor, uzavřenou žalobkyní jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne
3. září 2003. Odkazuje na závěry vyslovené ve svém výše uvedeném usnesení posuzoval
investice učiněné po 3. září 2003 podle ustanovení § 667 obč. zák. Pronajímatel
(žalovaný) se v nájemní smlouvě nezavázal k úhradě nákladů (investic)
vynaložených žalobkyní na změny (opravu) nemovitosti (nebytového prostoru),
zanikne-li smlouva před dobou určitou výpovědí ze strany nájemce z důvodu,
ztratí-li nájemce (žalobkyně) způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si
nebytový prostor pronajal. Ale za situace, když žalovaný souhlasil se změnami a
nezavázal se v případě zániku nájemní smlouvy k úhradě nákladů, vznikl by
žalobkyni nárok na náhradu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté nemovitosti
ke dni 30. září 2006. Vycházeje opět ze svého právního názoru vyjádřeného v předcházejícím rozhodnutí
se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně
neunesla své břemeno tvrzení o rozhodujících skutečnostech potřebných pro
právní posouzení věci. Připomněl, že žalobkyně v reakci na poučení soudu podle
ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nedoplnila
skutková tvrzení, pouze odkázala na listinné důkazy, jimiž hodlala svá skutková
tvrzení prokázat. Navíc ani z listin není zřejmé, v jakém stavebně technickém
stavu se nebytový prostor nacházel v době jeho převzetí žalobkyní a v době
předání žalobkyní žalovanému. Dále odvolací soud vyslovil nesouhlas s námitkou žalobkyně, že břemeno
tvrzení a břemeno důkazní je v dané věci na žalovaném, který by měl prokázat,
že předal žalobkyni nebytové prostory v řádném stavu umožňujícím jejich užívání
k činnosti, k níž byly pronajaty. Jestliže se žalobkyně domáhá zaplacení toho,
oč zhodnotila nebytové prostory žalovaného, je na ní, aby tvrdila a prokázala,
jak nemovitosti zhodnotila. S ohledem na to, že je třeba posuzovat, o kolik se
investicemi nájemce (žalobkyně) zvýšila cena nemovitostí v době ukončení nájmu
oproti stavu nemovitostí v době před investicemi, je to žalobkyně, která je
povinna tvrdit a prokázat stavebně technický stav předmětných nebytových
prostor v rozhodných termínech. Odvolací soud měl za to, že to, co žalobkyně investovala do nemovitostí
před uzavřením nájemní smlouvy, nelze považovat za zálohu ve smyslu ustanovení
§ 498 obč. zák., neboť smlouva se týkala uzavření budoucí smlouvy nájemní a
účastníci si neujednali, že by vložená investice měla mít vliv na výši
nájemného. Nebylo tudíž co zálohovat před uzavřením nájemní smlouvy. Odvolací
soud uzavřel, že závazkový vztah uzavřený mezi účastníky je třeba posoudit jako
tzv. nepojmenovanou smlouvu. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v plném
rozsahu, dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
uplatňujíc dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v
tom, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl. Dle mínění dovolatelky,
má-li nájemní smlouva ustanovení o nároku jedné smluvní strany jenž je podmíněn
nejistou budoucí událostí (zde předčasnou výpovědí nájemní smlouvy), jde v
případě, že taková skutečnost nastane, o nárok na plnění ze smlouvy (dle
rozsudku odvolacího soudu odpovídající smlouvě nepojmenované). V případě nároku žalobkyně tak nejde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení,
nýbrž o nárok na plnění dle inominátní smlouvy. Má-li dle smlouvy smluvní
strana nárok na uhrazení toho, co bylo poskytnuto druhé straně, jde v prvním
případě o nárok ze smlouvy, nikoli bezdůvodné obohacení (ať již dle § 451 a
násl. obč. zák., nebo specifický případ bezdůvodného obohacení dle ustanovení §
667 odst. 1 obč. zák.), které by mělo při vypořádání nároků smluvních stran
subsidiární charakter. Z toho důvodu je pak dle dovolatelky irelevantní, oč došlo v případě investic
provedených žalobkyní k obohacení žalovaného.
Je tedy bezvýznamný i popis stavu
pronajatých nebytových prostor před započetím prací, v době počátku nájemního
vztahu a v době jeho ukončení. Nárok žalobkyně je přitom jednoznačně stanoven
hodnotou provedeným investic. Dovolatelka dále namítá, že jí vytýkané neunesení břemene tvrzení se
vztahuje toliko ke skutečnostem určujícím výši bezdůvodného obohacení, o které
v daném případě nejde. Požadovaná tvrzení nemají žádný význam pro určení výše
nároku ze smlouvy, která je předmětem žaloby. Žalobkyně v souladu se svým
nárokem žádá toliko hodnotu jí provedených investic, které dostatečně podložila
jak tvrzeními, tak důkazy, zejména znaleckým posudkem Ing. Jana Beneše. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ
uvedený pod písm. b) se v projednávané věci nejedná, přípustnost dovolání může
být proto dána jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Je-li přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, však lze zvažovat i z hlediska
námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu
odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06 nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci odvolací soud posoudil jinak než judikatura Nejvyššího
soudu otázku aplikace ustanovení § 451 obč. zák. o bezdůvodném obohacení a
ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. o změnách na předmětu nájmu. Dovolání je k řešení těchto otázek přípustné, není však důvodné. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Odvolací soud po právní stránce posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne
16. ledna 2003 jako smlouvu nepojmenovanou. Na smlouvu ze dne 3. září 2003 pak
aplikoval ustanovení § 663 odst. 1 obč. zák. o smlouvě nájemní. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu, kterými je dovolací soud vázán, potom
vyplývá, že žalobkyně investovala do nebytových prostor, které byly předmětem
smluvního závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky (účastníky označovaném
jako nájem) ke dni uzavření smlouvy ze dne 3. září 2003 částku 770.982,88 Kč. Účastníci si ve smlouvě dohodli, že v případě ukončení smlouvy má žalobkyně
právo na vrácení vložených investic, s výjimkou mj. případu, kdy zanikne
smlouva před uplynutím doby určité výpovědí ze strany nájemce z důvodu, ztratí-
li nájemce (žalobkyně) způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si
nebytový prostor pronajal, přičemž tato právní skutečnost nastala. Podle
skutkových závěrů odvolacího soudu stejné ujednání o tom, že žalobkyně nemá
právo na vrácení investic, nastane-li popsaná právní skutečnost, si účastníci
dohodli i ve smlouvě ze dne 16. ledna 2003. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních
vztazích, zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně
na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou,
jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní
případ občanskoprávního styku zvolí. U nepojmenovaných smluv určují obsah
smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež
tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v
určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah
vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta zákonná ustanovení, která
upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Vztah mezi
účastníky nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě
ujednáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn.
33
Cdo 1977/2007). Účastníci si ve smlouvě ze dne 3. září 2003 i ve smlouvě ze dne 16. ledna 2003 dohodli (dostatečně určitě, jak odvolací soud sám vysvětluje), že
žalobkyně nemá právo na vrácení vložených investic, nastane-li smlouvou
předvídaná právní skutečnost zániku smlouvy před dobou určitou výpovědí ze
strany nájemce z důvodu, ztratí-li nájemce způsobilost k provozování činnosti,
pro kterou si nebytový prostor pronajal
Za této situace je proto k posouzení vložených investic žalobkyní
nesprávná odvolacím soudem použitá aplikace ustanovení § 451 obč. zák. o
bezdůvodném obohacení na smlouvu ze dne 16. ledna 2003 a stejně tak nesprávným
je i odvolacím soudem použitý výklad aplikovaného ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. na smlouvu ze dne 3. září 2003. Nesprávné je potom i odvození rozsahu
břemena tvrzení a důkazního odvolacím soudem. Rozhodnou pro posouzení případného práva žalobkyně na vrácení
vynaložených investic je dohoda účastníků. Účastníci si dohodou (ve smlouvě ze
dne 16. ledna 2003 i následně ve smlouvě ze dne 3. září 2003) vyloučili právo
na vrácení vynaložených investic v případě (který nastal) zániku nájemní
smlouvy před dobou určitou výpovědí ze strany nájemce z důvodu, ztratí-li
nájemce (žalobkyně) způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si nebytový
prostor pronajal. V případě smlouvy ze dne 16. ledna 2003 proto neodpadl žádný právní důvod
plnění a je třeba dovolatelce přisvědčit, že aplikace ustanovení § 451 obč. zák. na případné právo žalobkyně na vrácení investic není proto opodstatněná. Právo na jejich vrácení je však v podmínkách projednávané věci vyloučeno
dohodou účastníků. Ve vztahu ke smlouvě ze dne 3. září 2003 označené jako nájemní potom odvolací
soud nesprávně vyložil ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. změny na věci je nájemce
oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím
spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel
zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po
ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v
důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se
k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o
co se zvýšila hodnota věci. Tato právní úprava v podstatě vyjadřuje princip bezdůvodného obohacení. O
bezdůvodné obohacení však nejde. Právo na vydání protihodnoty toho, oč se
zvýšila hodnota věci, vzniká teprve skončením nájmu, nikoliv již plněním. Na
rozdíl od určení výše bezdůvodného obohacení není rozhodující pro určení výše
zhodnocení okamžik, kdy ke změně předmětu nájmu dochází, ale až okamžik
skončení nájmu. Toto ustanovení je však především dispozitivní. Smluvním stranám je dána
možnost upravit si v nájemní smlouvě možnost změn předmětu nájmu, jakož i výši
náhrad nákladů či zhodnocení. Strany si mohou rovněž sjednat, že nájemci právo
na zhodnocení nenáleží (srov. shodně Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová,
Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s.
1901), jak tomu bylo v projednávané věci. Účastníci si ve smlouvě ze dne 16. ledna 2003 i ve smlouvě ze dne 3. září 2003
dohodli, že v případě výše popsané právní skutečnosti, která nastala, není dáno
právo žalobkyně na vrácení vynaložených investic. Přes nesprávnou aplikaci
ustanovení § 451 a § 667 odst. 1 obč. zák. je napadené rozhodnutí odvolacího
soudu o nedůvodnosti nároku na vrácení tzv. vynaložených investic žalobkyní
tudíž správné. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243 odst. 1 věta
první o. s. ř.) dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.