33 Cdo 1977/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované M. spol. s r. o., zastoupené
advokátem, o zaplacení 2,776.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 44/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co
537/2006-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2006, č.
j. 40 Co 537/2006-273, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
prosince 2005, č. j. 7 C 44/2000-243, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 2.040.456,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do
zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 2.135.544,- Kč s blíže
specifikovaným příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení včetně
poplatkové povinnosti (výroky III., IV. a V.). Vzal za prokázané, že účastníci
(žalovaná jednající jednatelem P. J.) dne 27. 1. 1994 uzavřeli smlouvu, kterou
se žalobce zavázal pro žalovanou vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná
měla příležitost uzavřít smlouvu se třetí osobou o prodeji své produkce, za což
mu měla být zaplacena úplata (provize) z realizovaného prodeje výrobků žalované
(ze všech budoucích zakázek). Výše provize byla určena dodatkem ke smlouvě č. 1
tak, že „při zprostředkování realizovaného prodeje skládacího dřevěného
dvoumetru 2m PF 10 fě L. M.“ mu náleží „rozdíl mezi cenou fakturovanou za tento
dvoumetr, tj. 8,50 ATS a cenou dohodnutou mezi zprostředkovatelem a zájemcem,
tj. 7,70 ATS“, což představovalo 0,80 ATS za 1 ks. V roce 1994 žalovaná
vyplatila žalobci částku 572.100,- Kč. Dopisem ze dne 27. 12. 1994 mu žalovaná
oznámila, že ke dni 31. 12. 1994 smlouvu „podle § 650 obchodního zákoníku
ukončuje“. Podle soudu prvního stupně k prvním kontaktům mezi žalovanou (resp.
budoucím jednatelem P. J.) a žalobcem došlo již v roce 1991, přičemž poté jí
poskytoval blíže nespecifikované poradenské služby a součinnost při obchodních
jednáních. Počátkem roku 1993 proběhlo za přítomnosti rakouského podnikatele V.
neúspěšné jednání mezi A. L. – jednatelem společnosti L. G. – a zástupcem
žalované o obchodní spolupráci. Poté se žalobce, s nímž A. L. udržoval
dlouholeté obchodní styky, nabídl, že se pokusí obchod se žalovanou dohodnout.
Následně žalobce „ve věci se žalovanou zřejmě jednal“, o čemž svědčí dopis ze
dne 14. 6. 1993. Při jednání, kterého se na podzim či koncem roku 1993
zúčastnili J. Š., E. P., A. L., žalobce a P. J., došlo k dohodě o ceně za 1 ks
výrobku žalované, o způsobu dopravy, podmínkách placení a byl dohodnut objem
první dodávky. Při tomto jednání žalobce tlumočil vyjádření stran a objasňoval
jejich vzájemná stanoviska. K uzavření smlouvy v písemné formě nedošlo; do
dnešního dne jsou dodávky uskutečňovány na základě písemně vystavených
objednávek potvrzených žalovanou. Firma L. G. vyplatila dne 14. 3. 1994 částku
13.230 ATS a dne 18. 4. 1994 částku 11.415 ATS jako provizi za zprostředkování
zmíněného obchodu. Soud prvního stupně přijal závěr, že žalobce v období od
června 1993 do jara 1994 na základě ústních dohod „s oběma firmami“ vyvíjel
zprostředkovatelskou činnost, jež vyústila v dohodu
o obchodních podmínkách, za kterých začaly dodávky produkce žalované shora
uvedené rakouské firmě. Vycházeje ze skutečnosti, že žalobce měl k dispozici
listiny týkající se prvních dodávek z roku 1994, a z obsahu dopisu právního
zástupce firmy L. G. ze dne 9. 8. 2000, dovodil, že se žalobce ještě angažoval
při realizaci těchto prvních zásilek, přinejmenším sledoval plnění závazků obou
stran, avšak nadále jeho účasti již nebylo zapotřebí, neboť obchody probíhaly
rutinně. Podle soudu prvního stupně již před 27. 1. 1994 musela existovat ústně
či konkludentně uzavřená zprostředkovatelská smlouva, neboť již před 14. 6.
1993 musela žalovaná přinejmenším konkludentně (sdělením potřebných údajů a
předáním vzorků) vyslovit souhlas k tomu, aby žalobce zprostředkoval navázání
obchodního vztahu s firmou L. G. Smlouvu ze dne 27. 1. 1994 je tak potřeba
chápat jako úkon, jímž jeho účastníci písemně vyjádřili ujednání o odměně
(provizi) a doplnili tak původní (ústní nebo konkludentní) dohodu z roku 1993.
Z dodatku ke smlouvě č. 1 je zřejmé, že již v tomto okamžiku byly obchodní
podmínky dodávek firmě L. G. dohodnuty a závazek žalobce ke zprostředkování
obchodu s výše uvedenou firmou „prakticky splněn“. Na základě § 51, § 491 a §
774 obč. zák. dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci uzavřeli
nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák. s ohledem na odlišnost předmětu
plnění, který měl žalobce žalované poskytnout oproti tomu, jak je definován v §
774 obč. zák. Žalobce se prokazatelně přičinil o uzavření úvodní „rámcové“
smlouvy mezi žalovanou a shora uvedenou firmou a účastí při prvních nejméně
dvou kupních smlouvách též o zavedení dohodnuté obchodní spolupráce. Za tohoto
stavu žalobci náleží právo na dohodnutou odměnu podle čl. III. smlouvy a jejího
dodatku č. 1., která jsou ujednáními platnými, přičemž výše odměny neodporuje
dobrým mravům. Jestliže odměna žalobce nebyla závislá na jeho dalších
„plněních“, nýbrž na tom, zda a v jakém rozsahu bude firma L. G. nadále
nakupovat od žalované uvedený druh zboží, ujednání o odměně se „nejvíce
přiblížilo smlouvě o důchodu podle § 842 a násl. obč. zák., přičemž pokud bylo
vyplácením odměny honorováno plnění žalobcem již předtím poskytnuté, je podle
názoru soudu prvního stupně pojmově vyloučeno, aby žalovaná závazek k vyplácení
takové odměny jednostranně vypověděla či od něj odstoupila“. Na základě podání
žalované ze dne
27. 12. 1994 tak nemohlo dojít k zániku předmětné smlouvy. V důsledku vznesené
námitky promlčení mohl být žalobci přiznán nárok jen za dobu od 24. 11. 1996
do 31. 10. 1999; jinak musela být žaloba za období od 1. 1. 1995 do 23. 11.
1996 zamítnuta. Na základě vlastní podrobně zdůvodněné úvahy provedl soud
prvního stupně výpočet žalobou oprávněně uplatněné částky ve výši 2.040.456,-
Kč.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem
ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co 537/2006-273, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 2.040.456,- Kč s
10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do zaplacení zamítl (výrok I.), v
zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím
jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů včetně nákladů státu (výroky III. a IV.). Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně mimo zjištění, která tento soud učinil ze smlouvy
ze dne 27. 1. 1994. Po zopakování dokazování listinami vzal za prokázané, že
podle citované smlouvy se žalobce zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby
žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu se třetí osobou o prodeji své
produkce. Za to měla žalobci náležet provize z takto realizovaného prodeje
výrobků žalované. Výše provize v případě obchodu se společností L. G. byla
určena dodatkem č. 1 ze dne 27. 1. 1994. K výpovědi smlouvy ze strany žalované
došlo dopisem ze dne 27. 12. 1994. Odvolací soudu poučil žalobce podle § 118a
odst. 1 o. s. ř. a vyzval jej k doplnění rozhodujících skutečností. Setrval
přitom na tom, že na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 27. 1. 1994
vznikl platný závazkový vztah. Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací
soud dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 27. 1. 1994 je
neplatná. Ustanovení § 774 obč. zák. váže právo na odměnu na dosažení výsledku
jeho přičiněním a od tohoto ustanovení se nelze dohodou odchýlit. Výsledek
zprostředkovatelské činnosti musí být dosažen přičiněním zprostředkovatele
nikoliv nezávisle na něm; mělo-li by jít o soustavnou činnost, nemůže jít o
zprostředkovatelskou smlouvu, nýbrž o smlouvu o obchodním zastoupení. Nelze
přehlédnout, že v době, kdy účastníci uzavírali dodatek č. 1, byl závazek
žalobce ke zprostředkování obchodu s firmou L. G. „prakticky splněn“. Jelikož
uvedená smlouva včetně jejího dodatku obsahem nahrazovala kogentní ustanovení §
774 obč. zák., neboť v rozporu s dobrými mravy zakládala právo žalobce na
časově neomezenou provizi z uzavřených dohod s rakouskou firmou bez jeho
přičinění, vyhodnotil ji odvolací soud za neplatnou inominátní smlouvu. Otázkou
promlčení se odvolací soud nezabýval, protože dospěl ze shora uvedených důvodů
k závěru, že žalobci právo na zaplacení žalovaných částek (z neplatného
právního vztahu) nevzniklo.
V dovolání, jehož přípustnost v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího
soudu žalobce opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a v případě potvrzujícího výroku o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť otázku promlčení odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem,
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že se
nepřičinil o uzavření obchodů s firmou L. G., ze kterých požaduje provizi. Od
června 1993 do jara 1994 jednal se zástupci obou firem, sděloval, vysvětloval a
upřesňoval jejich stanoviska a nebýt této jeho zprostředkovatelské činnosti, v
důsledku které žalovaná navázala dlouhodobý obchodní vztah, nedošlo by v období
od 1. 1. 1995 do 31. 10. 1999 k dílčím dodávkám předmětného zboží. Dohodnutý
způsob výpočtu a výše provize za každý prodaný kus výrobku žalované neodporuje
dobrým mravům přesto, že nebyla omezena absolutní částkou ani dobou, po kterou
dovolateli odměna bude náležet; jde totiž o výraz smluvní volnosti účastníků.
Odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu ze dne 27. 1. 1994 shledal neplatnou,
ačkoliv ji poměřoval pouze ustanovením § 774 obč. zák., přičemž dovodil, že
toto ustanovení neumožňuje smluvním stranám - pod sankcí neplatnosti - se od
něj odchýlit. Bylo namístě zabývat se tím, zda smlouva ze dne 27. 1. 1994 není
smlouvou nepojmenovanou nebo smíšenou. Bez významu je podle dovolatele
skutečnost, že podstatnou část zprostředkovatelské činnosti vykonal ještě před
uzavřením citované smlouvy; žalovaná tuto jeho činnost uznala a zavázala se k
zaplacení provize. Nemělo být přehlédnuto následné chování žalované, která po
dobu celého roku 1994 platila dovolateli dohodnutou provizi. S tímto
odůvodněním navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu zamítnout a v části směřující proti potvrzujícímu výroku jako nepřípustné
odmítnout.
Po uplynutí lhůty k podání dovolání podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 24.
srpna 2007 doplnil dovolatel dovolání o další důvody, ke kterým však Nejvyšší
soud vzhledem k ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlédnout; uplatní-
li totiž dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které
nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas
(totiž ve lhůtě uvedené
v § 242 odst. 4 o. s. ř.), nemůže dovolací soud k takto uplatněným důvodům
přihlédnout a dovolání proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v
jakém se nacházelo
v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět)
dovolací důvody, uplynula (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března
2001, č. j.
26 Cdo 309/2000).
V souladu s § 241a odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž nepřihlédl k nově
předkládanému důkazu - „stanovisku ke sporu p. F. Š. a obchodní společnosti M.
spol. s r. o.“ ze dne 6. 6. 2007 zpracovaného K. M. V dovolacím řízení, jehož
účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve
věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo
nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení
před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované
v časopisu Právní rozhledy 6/1996).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Nelze přehlédnout, že žalobce dovoláním napadl dva výroky rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný
režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny
zákonem předpokládané dovolací důvody, o přípustnosti dovolání proti výroku,
jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, je možno
uvažovat jen v mezích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož při přezkumu měnícího výroku napadeného rozsudku se musí dovolací soud
zabývat mimo jiné otázkou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem,
která má význam i pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku
potvrzujícímu, přezkoumal dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. nejprve
výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o
zaplacení částky 2,040.456,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do
zaplacení zamítl. Jak potvrzující tak i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu
jsou v otázce právního posouzení věci založeny
na závěru, že smlouva ze dne 27. 1. 1994 je neplatná.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z těchto
vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu;
dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak
byl žalobcem obsahově vymezen.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci výlučně z obsahu smlouvy ze
dne 27. 1. 1994 a jejího dodatku č. 1 (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva ze dne
27. 1. 1994“), kterou nepovažoval za zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774
obč. zák. ani za platnou nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák., neboť
jejím účelem bylo obcházení zákona; měl-li mít dovolatel právo na provizi bez
ohledu na jeho přičinění a po neomezeně dlouhou dobu, bylo jejím smyslem ve
vztahu mezi účastníky řízení vyloučit aplikaci ustanovení § 774 obč. zák.
Podle čl. I. smlouvy ze dne 27. 1. 1994 se dovolatel jako zprostředkovatel
zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce (žalovaná) měl
příležitost
uzavřít smlouvu s třetí osobou o prodeji své produkce a zájemce se zavázal
zaplatit zprostředkovateli odměnu (provizi). Smluvní strany se dále dohodly,
že zprostředkovateli náleží provize z realizovaného prodeje výrobků zájemce,
a to u všech zakázek, které dojdou později a přímo od odběratelů jím získaných.
Stanovení provize u jednotlivých obchodních případů je předmětem dodatku této
smlouvy a tvoří její nedílnou součást. Zprostředkovateli nenáleží náhrada
vynaložených nákladů spojených se zprostředkováním (čl. III. smlouvy). Podle
dodatku č. 1 z téhož dne zprostředkovateli náleží při zprostředkování
realizovaného prodeje skládacího dřevěného dvoumetru 2m PF 10 firmě L., M. und
H. G. S., I. 3 rozdíl mezi cenou fakturovanou za tento dvoumetr, tj. 8,50 ATS a
cenou dohodnutou mezi zprostředkovatelem a zájemcem tj. 7,70 ATS. Provize činí
tedy 0,80 ATS za 1 ks zprostředkovaného výše uvedeného výrobku.
Podle § 491 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) závazky vznikají
zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z
jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících
prvky různých smluv. Toto ustanovení tedy zakotvuje smluvní volnost stran při
vzniku jejich závazku v tom směru, že při úpravě svých vzájemných práv a
povinností nejsou strany omezeny jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené.
Jednotlivé smluvní typy včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části osmé
občanského zákoníku (tzv. smluv nominátních), se nerozlišují podle toho, jak je
smlouva označena; rozhodující je obsah smluvního ujednání, jímž jsou vymezena
práva a povinnosti účastníků. Možnost smluvních stran upravit obsah jejich
závazkového vztahu odchylně od zákona
je omezena jen tehdy, zakazuje-li to výslovně zákon nebo vyplývá-li z povahy
ustanovení zákona, že se od něj nelze odchýlit (§ 2 odst. 3 obč. zák.).
Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích,
zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení
a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude
její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ
občanskoprávního styku zvolí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.
ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, publikovaný pod č. 1 ve svazku č. 17 Sb. n.
u. US).To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní
subjekty dohodly (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 1998, sp.
zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/1999).
Odvolací soud přehlíží, že u nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami
její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah
smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce
účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z
nepojmenované smlouvy analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují
závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Vztah mezi účastníky
nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno.
Jestliže odvolací soud svůj závěr, že účastníci uzavřeli neplatnou
nepojmenovanou smlouvu, dovodil na základě úvahy, že ujednání o provizi
odporuje § 774 obč. zák., podle kterého výsledek zprostředkovatelské činnosti
má být dosažen přičiněním zprostředkovatele, a v případě soustavné činnosti pro
zájemce by obsahově šlo o smlouvu o obchodním zastoupení, nevzal v úvahu
princip privátní autonomie vůle stran v občanskoprávní oblasti a nesprávně
uzavřel, že nepojmenovaná smlouva svým účelem odporuje zákonu.
Je pravda, že podstata zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 obč. zák.
spočívá v závazku zprostředkovatele za odměnu vyvíjet činnost, která má vést k
uzavření (jednotlivé) určité smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, tj. činnost
spočívající v podstatě ve vyhledání potenciální strany určité smlouvy, již
zájemce hodlá uzavřít. Povinností zájemce je poskytnout zprostředkovateli
odměnu za výsledek, jenž byl dosažen přičiněním zprostředkovatele. Pokud by
jejím obsahem byl závazek zprostředkovatele k soustavnému zprostředkování
uzavření smlouvy, nemohlo by již jít o zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774
obč. zák. Není vyloučeno, aby se smluvní strany dohodly na soustavné činnosti
zprostředkovatele pro zájemce spočívající
ve vytváření příležitosti pro zájemce uzavírat smlouvy se třetími osobami o
prodeji svých výrobků.
Z pohledu shora podaného výkladu je potřeba na smlouvu ze dne 27. 1. 1994
nahlížet jako na nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák. Není pochyb o tom,
že ujednání, která jsou ve smlouvě obsažena, zákon výslovně nezakazuje. Pokud
jde o předmět plnění zástupce a dohodu o způsobu určení jeho odměny dovolací
soud nesdílí názor odvolacího soudu, že tato ujednání jsou neplatná (a tím je
neplatná celá smlouva), neboť svým účelem obchází zákon. Závazek dovolatele
vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít smlouvu s
třetí osobou o prodeji své produkce, se skutečně nejblíže podobá závazku ze
smlouvy zprostředkovatelské podle § 774 obč. zák.; od závazku obstarat zájemci
za odměnu uzavření smlouvy, se liší soustavností a tím, že předmět jeho závazku
je širší (vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít
smlouvu s třetí osobou o prodeji své produkce). Překračuje pouhé
zprostředkování uzavření smluv na daný druh obchodu – prodej produkce žalované
a může spočívat v jeho spolupůsobení při uzavírání vlastní zprostředkované
smlouvy, stejně tak není vyloučeno, aby byl ve prospěch zájemce činný i po
jejím uzavření. I když smlouva ze dne 27. 1. 1994 výslovně nehovoří o tom, že
žalobce má právo na odměnu za svou činnost jen v případě, že jeho přičiněním
bude mít žalovaná příležitost uzavřít se třetí osobou smlouvu o prodeji svých
výrobků, lze tuto podmínku vzniku práva dovodit analogickou aplikací § 774 obč.
zák. Ustanovení o zprostředkovatelské smlouvě, jíž se smlouva ze dne 27. 1.
1994 nejvíce podobá, není kogentním ustanovením, od něhož by nebylo možno se
odchýlit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33
Odo 938/2004), a jeho aplikací lze řešit otázky, které účastníci závazkového
právního vztahu z nepojmenované smlouvy dohodou neupravili. Obdobně je potřeba
poměřovat dohodu o odměně (provizi) analogicky ustanovením § 775 obč. zák.
Podle citovaného ustanovení zprostředkovateli patří odměna v dohodnuté výši;
odměnu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak
je smlouva neplatná podle § 40a. Podle článku III. smlouvy
ve spojení s dodatkem č. 1 jen pro případ zprostředkování prodeje skládacího
dřevěného dvoumetru firmě L. M. und H. G. si účastníci dohodli, že žalobci
náleží z objemu realizovaného prodeje provize ve výši 0,80 ATS za jeden kus
prodaného výrobku, což odpovídá provizi ve výši 10% z ceny 1 ks výrobku. Tento
způsob určení odměny neodporuje zákonu ani jej neobchází; výši odměny váže na
objem prodaného zboží žalované – tedy na majetkovou výhodu, kterou uzavřením
dlouhodobého kontraktu žalovaná získá přičiněním žalobce. Lze proto uzavřít, že
smlouva ze dne 27. 1. 1994 jako celek neodporuje zákonu ani jej neobchází (§ 39
obč. zák.). Není-li dán některý z obecných důvodů absolutní neplatnosti smlouvy
uvedených v § 37, § 38 a § 40 obč. zák. (relativní neplatnost není namítána),
mohla by být neplatná jen pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Závěr odvolacího soudu o rozporu smlouvy s dobrými mravy je založen na „časově
neomezené provizi z uzavřených obchodů se společností L. G., bez vlastního
přičinění zprostředkovatele“.
Podle § 582 obč. zák., který jako obecné ustanovení o zániku závazků výpovědí
dopadá i na inominátní smlouvy, nelze než dovodit, že okamžikem účinnosti
výpovědi dochází k zániku závazků založených smlouvou ze dne 27. 1. 1994 včetně
práva žalobce na výplatu provize.
Je nepochybné, že jednatel společnosti L. M. und H. G. neúspěšně jednal
počátkem roku o obchodní spolupráci s žalovanou. Poté se do těchto jednání
zapojil žalobce, který již od roku 1991 spolupracoval s jednatelem žalované P.
J. Při jednání koncem roku 1993 za účasti J. Š., E. P., A. L., žalobce a P. J.
pak došlo k dohodě o ceně za 1 ks výrobku žalované, o způsobu dopravy,
podmínkách placení a byl dohodnut objem první dodávky. Jelikož tato „rámcová
smlouva“ neobsahovala ujednání o množství dodaného zboží, předpokládaly smluvní
strany uzavírání dílčích kupních smluv na konkrétní množství výrobků žalované
na základě objednávky společnosti L. M. und H. G. Jestliže smlouva v čl. III.
ve znění dodatku č. 1 provizi žalobce vázala na realizovaný prodej a dohodnutou
provizi za každý prodaný kus výrobku žalované, znamená to, že ke vzniku práva
na provizi nebyla určující jen „rámcová smlouva“, jejíhož sjednávání se žalobce
účastnil, nýbrž až na ni navazující dílčí kupní smlouva; bez ní nebylo možno
výši jeho odměny určit. Nebylo-li smluvně dohodnuto, že mu právo na provizi
náleží v určitém rozsahu i z dílčích smluv realizovaných po zániku závazkového
vztahu výpovědí, nemá žalobce právo na provizi z takových smluv uzavřených poté
co výpověď nabyla účinnosti, tj. v daném případě na časově neomezenou provizi z
uzavřených obchodů se společností L. G. Z těchto důvodů neobstojí závěr
odvolacího soudu o rozporu smlouvy ze dne 27. 1. 1994 s dobrými mravy, neboť
výplata provize byla omezena dobou trvání závazkového vztahu jí založeného.
Smlouva tak není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).
Jelikož odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil smlouvu ze dne
27. 1. 1994 jako neplatnou, je dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem užit
opodstatněně a dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§
243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Protože zbývající výhrady dovolatele byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich
podstatou se dovolací soud nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu