23 Cdo 763/2022-680
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Metrostav Infrastructure a.s., se sídlem v Praze 8, Libeň, Koželužská 2246/5, PSČ 180 00, IČO 24204005, zastoupené Mgr. Janem Pechmanem, advokátem se sídlem v Praze, Kaizlovy sady 434/13, PSČ 186 00, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4 – Nusle, Na Pankráci 546/56, PSČ 140 00, IČO 65993390, zastoupenému Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 1302/88, PSČ 101 00, o zaplacení částky 51 283 928,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 89/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 33/2021-645, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 859 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
8,05 % p.a. od 27. 11. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III až V). Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 33/2021-645, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III, IV a V a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Vyšel tudíž z právní úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé řídí dosavadními právními předpisy. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 51 283 928,82 Kč jakožto nákladů, jež jí vznikly v důsledku prodlení žalovaného s předáním staveniště.
Odvolací soud v odůvodnění svého výroku, jímž potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, uvedl, že žalovaný uzavřel dne 11. 1. 2008 se sdružením dodavatelů, za něž v zastoupení ostatních členů sdružení uplatnila předmětný nárok žalobkyně, smlouvu o dílo (nazvanou jako „Souhrn smluvních dohod“) na stavbu silnice „I/38 Kolín – obchvat“. Strany ve smlouvě odkázaly na Všeobecné a Zvláštní obchodní podmínky staveb pozemních komunikací, které vydalo Ministerstvo dopravy a spojů (dále jen „VOP“), koncipované podle Červené knihy FIDIC.
Takzvaná Červená kniha (The Red Book) vycházela z podmínek Britského svazu inženýrů (British Institution of Civil Engineers), přičemž byla naposledy aktualizovaná v roce 1999 komisí pro přípravu smluvních podmínek (FIDIC Drafting Committee). Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba z těchto VOP vycházet, pokud ovšem nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Tak je tomu v případě článku 20.1 VOP, podle něhož v případě neoznámení nároku zhotovitele na dodatečnou platbu správci stavby později než 28 dnů po tom, co se zhotovitel dozvěděl nebo mohl dozvědět o vzniku události nebo okolnosti, nebude mít zhotovitel nárok na dodatečnou platbu a objednatel bude zbaven veškeré odpovědnosti v souvislosti s nárokem.
Odvolací soud dovodil, že jde o lhůtu prekluzivní, přičemž podle § 583 obč. zák. bylo možno přihlédnout k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, pouze v případech stanovených zákonem. Toto ustanovení má kogentní charakter a tudíž nárok na dodatečnou platbu v důsledku nedodržení lhůty podle článku 20.1 VOP nezanikl. Shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na úhradu nákladů vzniklých v důsledku prodlení žalovaného s předáním stavenišť vybraných stavebních objektů oproti harmonogramu podle uzavřené smlouvy o dílo jako nárok na náhradu škody v důsledku porušení smluvní povinnosti.
Odvolací soud uzavřel, že existenci obecné smluvní odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu , předpokládanou pro takový případ v ustanovení § 373 obch. zák., nelze podle kogentního ustanovení § 386 odst. 1 obch. zák. předem platně vyloučit dohodou; za takové nepřístupné vyloučení odpovědnostního nároku žalobkyně by bylo třeba považovat i jeho případnou „transformaci“ do podoby nároku smluvního. Výše a rozsah v úvahu přicházejících škodních nároků byl však oproti zákonnému standardu podle § 379 obch. zák. smluvně limitován.
Prokázaný nárok žalobkyně činí částku 911 664,58 Kč. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na dobu vzniku nákladu žalobkyně a datum podání žaloby 28. 11. 2014 nelze uvažovat o jeho promlčení ve čtyřleté subjektivní promlčecí lhůtě (§ 398 obch. zák.). Řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II odvolací soud zastavil v důsledku částečného zpětvzetí odvolání žalobkyní. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků pod body II a III podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neprovedl podrobný výklad ujednání obsaženého v článku 20.1 VOP.
Odůvodnění odvolacího soudu ohledně této otázky je podle dovolatele nepřezkoumatelné, neboť z něho není zřejmé, jakými výkladovými prostředky odvolací soud dospěl ke svému rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle dovolatele závisí i na právním posouzení přípustnosti podmínění vzniku nároku včasným oznámením takového nároku. Tato právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Podle žalovaného odvolací soud nesprávně právně posoudil důsledek nedodržení smluvního mechanismu pro vznik smluvního nároku na straně žalobkyně.
Strany si smlouvou sjednaly specifický postup, který je třeba dodržet, aby nárok zhotovitele (žalobkyně) mohl vzniknout. Odvolací soud však toto ujednání nesprávně posoudil jako ujednání o zákonem zakázané prekluzi a v důsledku tohoto posouzení nepřezkoumával, zda byla splněna podmínka vzniku nároku žalobkyně. Podle dovolatele odvolací soud rovněž nesprávně posoudil smluvní ujednání stran, když právo na dodatečnou platbu na základě smluvního nároku posoudil jako řádně uplatněné ze zákonných důvodů, aniž by zohlednil smluvní povahu nároku.
Dovolatel uvedl, že smlouva představuje ucelený dokument, který obsahuje specifickou úpravu vzájemných práv a povinností. Tato úprava zahrnuje i způsob uplatňování nároků vzniklých v souvislosti se smlouvou. Řada zákonných ustanovení upravujících zejména smlouvy o dílo byla nahrazena smluvním ujednáním mezi stranami. Smlouva je tedy tzv. samoregulující smlouvou, která komplexně upravuje práva a povinnosti stran včetně jejich uplatňování. Dovolatel namítl, že ujednání obsažené v článku 20.1 VOP bylo odvolacím soudem nesprávně vyloženo jako zákonem zakázané ujednání o prekluzi práva.
Při dodržení judikaturou dovozených výkladových pravidel by toto ujednání muselo být posouzeno jako ujednání podmínky pro vznik práva.
Odvolací soud pominul, že smlouvy je třeba vykládat spíše jako platné; za absurdní lze považovat, že by si smluvní strany vědomě sjednaly neplatné ujednání o prekluzi v rozporu se zákonným zákazem prekluze, a z textu tohoto smluvního ujednání vyplývá, že zhotoviteli vznikne nárok pouze za splnění podmínky včasného oznámení v uvedené době. V poznámce pod čarou dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016.
Dovolatel dále uvedl, že strany si ve smlouvě sjednaly, že v případě prodlení žalovaného s předáním staveniště má žalobkyně možnost vznést v souladu se smlouvou nárok na dodatečnou platbu, která by představovala náhradu nákladů a přiměřeného zisku ve smyslu článku 1.1.4.3 a 1.2 VOP. S ohledem na zjevný konflikt mezi tímto smluvním ujednáním a zákonnou úpravou náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti musí být ujednání v článku 2.1 VOP posuzováno jako ujednání nahrazující zákonný nárok na náhradu škody.
Odvolací soud však nesprávně posuzoval vznik smluvního nároku na dodatečnou platbu podle obecných pravidel o vzniku práva na náhradu škody. Dovolatel uvedl, že dovolací soud se v obecné rovině zabýval nahrazováním zákonného ustanovení smluvním ujednáním, které je přípustné mimo jiné v rozsahu nahrazení dispozitivních ustanovení zákona (v poznámce pod čarou odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002). S ohledem na dispozitivnost ustanovení § 379 obch. zák. se v právním posouzení důsledků nahrazení smluvního ujednání odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nepřiznal účinek podmínce vzniku nároku podle článku 20.
1 VOP a vznik nároku posuzoval podle zákonných ustanovení. Přípustnost sjednání odkazovaného smluvního ujednání lze považovat za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný po celou dobu řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem zastával názor, že článek 20.1 VOP představuje ujednání, jehož podstatou je úplný zánik nároku žalobkyně v případě, že k uplatnění tohoto nároku nedojde ve sjednané lhůtě, tvrdil tedy, že se jedná o ujednání o prekluzi.
Jiným výkladem začal argumentovat až v dovolání. Soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly v souladu s judikaturou, když se podrobně zabývaly povahou článku 20.1 VOP a všemi žalovaným vznesenými argumenty a výkladem daného ustanovení a své závěry dostatečně odůvodnily. Soudy obou stupňů se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe, naopak rozhodly v souladu s jejími závěry. Podle žalobkyně není dovolání přípustné a mělo by být odmítnuto. Pokud by hypoteticky přípustné bylo, žalobkyně navrhla, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s.
ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle dovolatele spočívá v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neprovedl podrobný výklad ujednání obsaženého v článku 20.1 VOP, resp. tato přípustnost dovolání podle dovolatele závisí i na právním posouzení přípustnosti podmínění vzniku nároku včasným oznámením takového nároku.
Tato právní otázka nebyla podle dovolatele dosud dovolacím soudem řešena. Odvolací soud však tuto otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že lhůta pro oznámení nároku zhotovitele na dodatečnou platbu správci stavby stanovená v článku 20.1 VOP je lhůtou prekluzivní, kterou však podle kogentního ustanovení § 583 obč. zák. může stanovit pouze zákon. Že v případě ustanovení § 583 obč. zák.
jde o normu kogentní a že tudíž lhůtu prekluzivní může stanovit pouze zákon, dovodil i Nejvyšší soud, například v rozsudku ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 588/97, či v rozsudku ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3635/2008. Dovolatel v souvislosti s námitkou o neprovedení výkladu článku 20.1 VOP odkázal ve své poznámce pod čarou na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1650/98 Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby právní úkon vyjádřený slovy interpretoval za použití zákonných výkladových pravidel, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný.
V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1630/2016 Nejvyšší soud obecně uvedl postup při výkladu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. a podle § 266 obch. zák., přičemž v konkrétní posuzované věci vytkl odvolacímu soudu, že provedl výklad právního úkonu, aniž měl pro takový výklad oporu ve zjištěném skutkovém stavu. V usnesení ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 600/2004, Nejvyšší soud uvedl, že „dovolatelkou formulovaná námitka nesprávného výkladu smlouvy a jejího dodatku není namístě. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že ani ve smlouvě ani v dodatku k ní není obsaženo ujednání upravující smluvní pokutu pro případ nepředání dokladů o možnosti disponovat s akciemi.
Z jeho pohledu tedy nebylo třeba přistupovat k výkladu (interpretaci), neboť dospěl k závěru, že o obsahu právního úkonu nevznikly pochybnosti. Jestliže tedy odvolací soud neprováděl interpretaci právního úkonu, nelze jeho rozhodnutí vytýkat nerespektování interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku.“ V usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1488/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud soud prvního stupně ani soud odvolací neměly pochybnosti o obsahu právního jednání, nebylo z jejich pohledu třeba přistupovat k jeho výkladu (interpretaci).
V usnesení ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2910/2021, Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud nevyvstaly pochybnosti ohledně obsahu právního úkonu, neboť jeho obsah byl jednoznačný, nebylo namístě provádět jeho výklad. Obdobná situace nastala i v dané věci. Odvolací soud neprováděl výklad, neboť zřejmě neměl pochybnosti o obsahu ustanovení článku 20.1 VOP. Tyto pochybnosti nemá ani Nejvyšší soud. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu článek 20.1 VOP stanoví, že v případě neoznámení nároku zhotovitele na dodatečnou platbu správci stavby ne později než 28 dnů po tom, co se zhotovitel dozvěděl nebo mohl dozvědět o vzniku události nebo okolnosti, nebude mít zhotovitel nárok na dodatečnou platbu a objednatel bude zbaven veškeré odpovědnosti v souvislosti s nárokem.
Z tohoto ustanovení se tedy podává, že lhůta pro oznámení nároku zhotovitele je lhůtou prekluzivní, neboť má za důsledek zánik jeho nároku, který vznikl v důsledku příslušné události nebo okolnosti [oznamuje se vzniklý nárok a podle znění tohoto ustanovení se objednatel zbavuje (tedy již vzniklé) odpovědnosti]. Avšak i podle konstrukce dovolatele jde o prekluzivní lhůtu – uplynutím lhůty nevzniká nárok zhotovitele, který by jinak měl. Vzhledem k této skutečnosti se již Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda smluvní ujednání ve VOP nahradilo zákonnou úpravu náhrady škody, neboť podstatou této otázky je, zda má být aplikováno ustanovení článku 20.1 VOP, když dovolatel tvrdí, že toto ustanovení upravuje vznik kompenzačních nároků zhotovitele.
Námitka nepřezkoumatelnosti závěrů odvolacího soudu ve vztahu k ujednání v článku 20.1 představuje námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. nepřípustné dovolání odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.