ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobce R. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. M.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1,200.000,- Kč a o
vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení částky 461.338,40 Kč, vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 41/97, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února
2002, č. j. 18 Co 532/2001-492, takto:
I. Dovolání žalovaného proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 8. února 2002, č. j. 18 Co 532/2001-492, jíž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. června 2001, č. j. 4
C 41/97-468, ve výroku II. o povinnosti žalobce zaplatit
žalovanému částku 180.000,- Kč a ve výroku III. o zamítnutí žaloby žalovaného
na zaplacení další částky 281.338,40 Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2002, č.
j. 18 Co 532/20021-492, v části výroku I., jíž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. června
2001, č. j. 4 C 41/97-468, ve výroku I. o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč, a ve výrocích II., III. a
IV. o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 20. června 2001, č. j. 4 C 41/97-468, ve výroku I. o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč a ve výrocích IV., V. a VI. o
nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 20. června 2001, č. j. 4 C 41/97-468, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku (výrok I.), žalobci uložil, aby ve stejné lhůtě
zaplatil žalovanému částku 180.000,- Kč (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu,
pokud se jí žalovaný domáhal zaplacení dalších 281.338,40 Kč (výrok III.), a
rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 8. února 2002, č. j. 18 Co 532/2001-492, rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. až III. potvrdil, v nákladových výrocích jej
změnil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na připuštění
dovolání. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 1. 9. 1995
uzavřeli účastníci smlouvu o dílo, jíž se žalovaný jako zhotovitel zavázal
provést pro žalobce jako objednatele rekonstrukci a modernizaci domu č. p. 572
v R. n. K. Součástí této smlouvy bylo i ujednání, že v
případě, že objednatel od smlouvy (z důvodu prodlení
zhotovitele s předáním dokončené stavby) odstoupí, zůstává celá hodnota díla
objednateli a zhotovitel je povinen vrátit objednateli všechna poskytnutá
finanční plnění (bod VII. odst. 2 smlouvy). Žalovaný do sjednaného data (a
vlastně dosud) žalobci stavbu řádně nepředal, když žalobce odmítl dílo převzít
pro vady, které byly potvrzeny i znaleckým dokazováním ve věci. Proto žalobce
od smlouvy o dílo odstoupil. Výhrady žalovaného vůči skutkovému závěru, že dílo
vykazuje vady, odvolací soud odmítl.
V rámci právního posouzení věci soudy obou stupňů shodně považovaly smlouvu o
dílo z 1. 9. 1995 za smlouvu podle § 631 a následujících občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“), když sám fakt, že oba její účastníci jsou podnikateli,
nestačí k závěru, že se jedná o smlouvu řídící se obchodním zákoníkem. Námitku
žalovaného, že smlouva je neplatná pro neurčitost jejího obsahu, zejména pokud
jde o vymezení předmětu díla, neshledaly důvodnou. Ujednání bodu VII. odst. 2
smlouvy o tom, že v případě odstoupení žalobce od smlouvy zůstává hodnota díla
jemu, považovaly soudy obou stupňů podle obsahu za ujednání o smluvní pokutě ve
smyslu § 544 a § 545 ObčZ. Soud prvního stupně pak poukázal na to, že žalobci z
důvodu prodlení žalovaného s předáním díla příslušelo jak právo na odstoupení
od smlouvy, tak právo na smluvní pokutu, a vzhledem k tomu, že celkové plnění,
jež žalovanému v souvislosti se smlouvou poskytl, představuje částku
1,762.187,- Kč, mohl by žádat dokonce i více, než je žalováno. Proto žalobě o
zaplacení částky 1,200.000,- Kč vyhověl. Vzájemnou žalobu žalovaného shledal
soud prvního stupně důvodnou jen částečně. Účastníci si ve smlouvě dohodli
splátky ceny díla podle jednotlivých ukončených etap stavebních prací a bylo
prokázáno, že žalobce sám uznal za dokončenou etapu kompletace řemesel. Té
odpovídá žalovaným fakturovaná částka 180.000,- Kč. Naproti tomu na doplacení
zbývající části ceny díla (ve výši 222.727,40 Kč) žalovaný nemá nárok, jelikož
dílo řádně a bez vad nepředal, a totéž platí o částce 58.611,- Kč za
tzv. vícepráce, neboť cena díla byla ve smlouvě stanovena nepřekročitelnou
částkou a nebylo prokázáno, že by si žalobce tyto práce nad rámec smlouvy
objednal.
Odvolací soud se zabýval též otázkou namítaného promlčení nároku
žalobce na zaplacení částky 1,200.000,- Kč. Žalovaný totiž
poukázal na to, že v původní žalobě se žalobce domáhal zaplacení této částky
jako smluvní pokuty. V tzv. upřesnění žaloby při jednání soudu prvního stupně
21. 2. 2001 však uplatnil jiný nárok, a to nárok na vrácení finančního plnění,
které žalovanému na základě smlouvy poskytl. Ten byl již v té době promlčen a
žalovaný se promlčení dovolal. Odvolací soud ovšem dovodil, že žalobce nezměnil
původní žalobu, pouze doplnil žalobní tvrzení, a v této souvislosti poznamenal,
že (žalobce) „již v původní žalobě žádal vrácení poskytnutého peněžitého
plnění. Jestliže v ní patrně ne zcela přesně uvedl pojem smluvní pokuta, nelze
z toho dovozovat, že upřesněním žaloby uplatnil vůči žalovanému jiný nárok“.
Poté odvolací soud konstatoval, že (soud prvního stupně) „vyložil správně i
ujednání účastníků o smluvních sankcích (čl. VII). Dovodil, že žalobce od
smlouvy odstoupil v souladu s ustanovením čl. VII odst. 2 smlouvy a že
má podle téhož ustanovení právo na zaplacení částky 1,200.000,- Kč, kterou
žalobou požadoval. Proto právem žalobě o zaplacení částky 1,200.000,- Kč
vyhověl (§ 544 a 545 obč. zák.)“. Rovněž závěr o částečné důvodnosti
vzájemné žaloby je správný s ohledem na znění smlouvy a na to, že sám žalobce
ukončení etapy kompletace řemesel výslovně uznal.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval ze zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí pro rozpor řešených otázek s hmotným právem [§ 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)] a v němž namítl, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Především trval na tom, že smlouva o dílo
z 1. 9. 1995 má ve smyslu § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“)
obchodněprávní povahu, a své námitky v tomto směru podrobně rozvedl. Zopakoval
též svoji námitku, že obsah smlouvy – ujednání o předmětu díla – neodpovídá
požadavku určitosti právního úkonu, přičemž uvedl, že i když původně byl
předmět díla sjednán určitě, pamatuje smlouva v článku X. na možnost změn a
právě tento článek si – jak je zřejmé z obsahu spisu – smluvní strany vykládají
rozdílně. To, že žalovaný obsah zmíněného článku chápal jinak než žalobce,
svědčí o tom, že v tomto směru nebyla smlouva formulována dostatečně
určitě a srozumitelně. Dovolatel dále zdůraznil, že smluvní
pokuta byla ve smlouvě sjednána jen pro případ, kdy objednatel při prodlení
zhotovitele o 60 či více dnů odstoupí od smlouvy, nikoli (jak dovodily oba
soudy) pro případ, kdy dílo nebude předáno ve stanoveném termínu a bez vad.
Takovýto extenzivní výklad smluvního ujednání je podle názoru žalovaného
nepřípustný. V této souvislosti pak žalovaný vyslovil pochybnost o tom, zda
vůbec byla smluvní pokuta řádně dohodnuta za porušení smluvní povinnosti. Další
dovolací námitka se týká závěru o vadách díla, přičemž žalovaný
poukázal na to, že již z jednání účastníků 31. 5. 1996 vyplynulo, že dílo tehdy
vykazovalo jen drobné závady, které mohly být odstraněny do tří dnů. Z toho pak
dovodil, že žalobce nepřevzal řádně a včas nabídnuté plnění, čímž se on sám,
nikoli žalovaný dostal do prodlení. Konečně žalovaný trval na své námitce
promlčení nároku žalobce s tím, že původně se žalobce domáhal zaplacení smluvní
pokuty, na kterou by mu však vznikl nárok až ve chvíli, kdy by na něm žalovaný
požadoval vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže žalobce i v původním žalobním
petitu požaduje zaplacení smluvní pokuty, nemůže soud tento jeho procesní úkon
vyložit tak, že obsahem žaloby je nárok, který smluvní pokutou není. Žalobce
změnil žalobu v tom smyslu, že se nedomáhá smluvní pokuty, nýbrž vrácení
poskytnutého plnění, až 17. 4. 2001 a to už byl tento jeho nárok promlčen.
Žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření ztotožnil se závěry napadeného
rozsudku a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda
jde o dovolání přípustné
I když to v dovolání není uvedeno výslovně, lze z jeho obsahu, zejména z
dovolacího návrhu, bez nejmenších pochybností dovodit, že směřuje proti všem
výrokům napadeného rozsudku. Všechny meritorní výroky jsou výroky
potvrzujícími, přičemž jimi byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního
stupně v této věci vydal. Proto dovolání nemůže být přípustné podle § 237 odst.
1 písm. b) OSŘ. Za této situace připadá v úvahu pouze přípustnost podle písm.
c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
svazku 2, pod č. C 154, vyslovil dovolací soud názor, že k
podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Z pohledu této tzv. subjektivní přípustnosti dovolání
není přípustné dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku, jímž byl (k
odvolání žalobce) potvrzen výrok o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému
částku 180.000,- Kč. Tímto výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného,
neboť jeho vzájemnému návrhu bylo v uvedeném rozsahu vyhověno, naopak újmu by
žalovaný utrpěl v případě, že by tento výrok byl zrušen. V tomto směru jde tedy
o dovolání podané někým, kdo k němu není oprávněn, a proto nezbylo, než je
podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. b) OSŘ odmítnout.
Soud prvního stupně odůvodnil částečné zamítnutí vzájemné žaloby žalovaného
tím, že na doplacení ceny díla nemá žalovaný nárok proto, že dílo
nepředal včas a bez vad, a že nebylo prokázáno, že by si
žalobce u žalovaného objednal nad rámec smlouvy tzv.
vícepráce. Odvolací soud se pak s tímto závěrem ztotožnil. Žalovaný ve svém
dovolání sice namítá, že zamítnutí této části jeho žaloby je důsledkem
nesprávného právního posouzení věci, neboť nikoli on, nýbrž žalobce byl v
prodlení, ale ve skutečnosti nejde o polemiku s právním závěrem o prodlení
žalovaného s předáním díla, nýbrž o nesouhlas se skutkovým závěrem soudů obou
stupňů, že dílo v době, kdy se je žalovaný pokusil žalobci předat, vykazovalo
vady, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je ovšem dána jen pro řešení právních otázek, což
ostatně výslovně vyplývá i z § 241a odst. 3 OSŘ, který omezuje uplatnění tam
uvedeného dovolacího důvodu na případy dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) OSŘ. Proto dovolání opírající se jen o takto vymezený dovolací
důvod nemůže být podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a muselo být podle
§ 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ rovněž odmítnuto.
Předmětem dovolacího přezkumu tedy může být jen výrok, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč. Pokud by totiž výhrady žalovaného k
právnímu posouzení věci v tomto ohledu byly opodstatněné, obsahoval by
přezkoumávaný rozsudek řešení právní otázky, které by odporovalo hmotnému
právu, a tím by byla dána nejen přípustnost, ale současně
i důvodnost dovolání. Jelikož podmínky uvedené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ
jsou v dané věci splněny, dovolací soud přezkoumal tento výrok podle § 242
odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad
uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Proto se Nejvyšší soud ČR
zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem – tvrzeným nesprávným právním
posouzením věci podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ – tak, jak jej žalovaný
vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání skutečně přípustné a důvodné je.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
S námitkou, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky 1. 9. 1995 měla být
posuzována podle obchodního zákoníku, se dovolací soud neztotožňuje. Odvolací
soud správně zvažoval hlediska uvedená v § 261 odst. 1 ObchZ, podle kterého
část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli,
jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se
týkají jejich podnikatelské činnosti. Není pochyb o tom, že oba
účastníci jsou podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ, ovšem, jak soudy obou
stupňů správně poznamenaly, to samo o sobě k závěru o obchodněprávním
charakteru smlouvy nestačí. Z výrazu „se týkají“ je sice zřejmé, že nejde jen o
závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání účastníků
závazkového vztahu, ale též o závazky, které s jejich podnikáním
souvisí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na toto podnikání, nicméně z obsahu
smlouvy o dílo ani z dokazování v průběhu řízení nevyplývá, že by se v
posuzované věci o takový případ jednalo. I když konstatování soudu prvního
stupně, že předmětem smlouvy je rekonstrukce a modernizace rodinného domku, je
v rozporu se zněním smlouvy (naopak z projektu a technické zprávy, na které
smlouva odkazuje, je zřejmé, že smyslem stavebních úprav bylo
především vybudování nových kanceláří), neplyne ze smlouvy, že by si žalobce
objednal provedení těchto stavebních úprav k zajištění své podnikatelské
činnosti. Jestliže pak nebylo ani tvrzeno, že předmětem podnikání žalobce je
pronájem nemovitostí, případně pronájem bytových a nebytových prostor a
poskytování základních služeb spojených s pronájmem, pak za daného skutkového
stavu závěr soudů obou stupňů, že nejsou naplněny podmínky § 261 odst. 1 ObchZ,
není nesprávným výkladem tohoto zákonného ustanovení. Poukaz žalovaného na
označení účastníků ve smlouvě, na použití razítek apod. je v tomto směru bez
významu.
Ani námitka, že z hlediska vymezení předmětu díla je smlouva z 1. 9. 1995
neplatná pro neurčitost, není důvodná. Žalovaný sám připouští, že samotný text
smlouvy nevzbuzuje pochybnosti. To, že si smluvní strany některá smluvní
ujednání vykládají různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde
až k soudnímu sporu. Právě na takové situace dopadají ustanovení § 35 odst. 2 a
3 ObčZ, která obsahují pravidla pro výklad právních úkonů. Až v případě, že
věcný obsah právního úkonu je natolik nejednoznačný, že tento nedostatek nelze
odstranit ani použitím zmíněných interpretačních pravidel, lze uvažovat o
neplatnosti tohoto úkonu pro jeho neurčitost (srov. blíže např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998 nebo rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. září 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikovaný v časopisu Soudní
rozhledy č. 8/1998). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že ujednání účastníků o
předmětu díla lze za pomoci § 35 odst. 2 a 3 ObčZ vyložit, a proto je jeho
závěr, že jde o smlouvu, jež je z hlediska určitosti podle § 37 odst. 1 ObčZ
platná, podložen správným výkladem správného právního předpisu.
Pokud jde o namítané promlčení nároku žalobce, ztotožňuje se dovolací soud se
závěrem soudu odvolacího, že žalobce nezměnil žalobu a že tedy uplatněný nárok
promlčen není. Podle § 95 odst. 1 OSŘ může žalobce za řízení se souhlasem soudu
měnit návrh na zahájení řízení. Změnou návrhu se rozumí mimo jiné změna
spočívající v tom, že žalobce požaduje sice stejné plnění, ale na základě
jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě. Žalobce ve své původní
žalobě stručně vyložil obsah smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, zdůraznil
opožděné a vadné dokončení díla ze strany žalovaného i to, že v důsledku
toho od smlouvy odstoupil, a uplatnil nárok na „smluvní pokutu ve
výši Kč 1,200.000,- i přesto, že by podle smluvního ujednání mohl
uplatnit smluvní pokutu vyšší, ale žalobce považuje svůj nárok v uvedené výši
za dostatečný, vzhledem k tomu, že způsobená škoda ve vadách díla činí nejméně
Kč 300.000,- a ušlý zisk spočívající v neuskutečněném nájmu nemovitosti činí Kč
900.000,- za roky 1996 a 1997“. I žalobní petit obsahuje výraz „smluvní
pokuta ve výši Kč 1,200.000,- Kč“. Při jednání soudu prvního stupně
21. 2. 2001 zástupce žalobce s odkazem na článek VII. smlouvy o dílo uvedl, že
žalobce od smlouvy odstoupil, a proto by byl žalovaný povinen vrátit veškeré
finanční plnění, které od žalobce obdržel. Žalobce však nepožaduje veškeré
plnění, a proto vyčíslil hodnotu smluvní pokuty v podstatě v rozsahu škody,
která mu vznikla. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce od samého počátku směšuje
pojmy „vrácení finančního plnění“ a „smluvní pokuta“. Je ovšem nutno vyjít z
toho, že není povinností žalobce podle § 79 odst. 1 OSŘ uvádět v žalobě právní
charakteristiku skutku (t. j. právní důvod žaloby). Proto za situace, kdy
článek VII. smlouvy o dílo obsahuje pouze jedinou zmínku o finančním plnění, a
to ujednání o povinnosti žalovaného vrátit finanční plnění, jež obdržel od
žalobce, v případě, že žalobce odstoupí od smlouvy, a kdy se žalobce od počátku
finančního plnění domáhá, není pochyb o tom, že na základě téhož skutkového
stavu stále uplatňuje nárok na vrácení části toho, co žalovanému z titulu
smlouvy zaplatil, byť tento nárok nesprávně kvalifikuje jako smluvní pokutu. S
ohledem na to, že žaloba byla podána 18. 3. 1997, pak promlčení tohoto nároku
nepřipadá v úvahu.
Soud prvního stupně v souladu s tím, co je uvedeno v předchozím odstavci (byť
to z odůvodnění jeho rozsudku neplyne zcela jednoznačně), vyhověl žalobě na
zaplacení částky 1,200.000,- Kč proto, že dospěl k závěru, že žalobce, který od
smlouvy odstoupil, má nárok na vrácení částky, zaplacené žalovanému na základě
smlouvy o dílo. Naproti tomu odvolací soud přesto, že dovodil, že předmětem
sporu není zaplacení smluvní pokuty, nýbrž vrácení plnění poskytnutého podle
smlouvy o dílo, shledal žalobu důvodnou s odkazem na § 544 a § 545
ObčZ, tedy právě na ustanovení o smluvní pokutě. Z toho je zřejmé, že jeho
právní posouzení věci je rozporné. To by samo o sobě nemuselo vést ke zrušení
napadeného rozsudku, kdyby bylo možno považovat výrok, jímž bylo žalobě o
zaplacení částky 1,200.000,- Kč vyhověno, z jiných důvodů za věcně správné
rozhodnutí. Tak tomu ovšem, jak bude dále uvedeno, není.
Podle § 642 odst. 1 ObčZ až do zhotovení díla může objednatel od smlouvy
odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce
již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit
mu účelně vynaložené náklady. Objednatel tedy může od smlouvy odstoupit kdykoli
během provádění díla, a to z jakéhokoli důvodu či dokonce bez důvodu. Účinným
odstoupením, t. j. tím, že projev vůle objednatele dojde zhotoviteli, se
smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 ObčZ). S ohledem na speciální úpravu
obsaženou v citovaném ustanovení je vyloučena pro nároky opírající se o
odstoupení od smlouvy o dílo aplikace obecných ustanovení o
vrácení bezdůvodného obohacení (t. j. § 457 ObčZ – srov. blíže
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2001, sp. zn. 30 Cdo
2053/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 10, pod č. C 755). Zákonným důsledkem
zrušení smlouvy tedy není vzájemné vrácení plnění, nýbrž vznik práva
zhotovitele na zaplacení provedených prací, pokud jejich výsledek nemůže použít
jinak, a na náhradu účelně vynaložených nákladů. Z toho plyne, že zhotovitel
zásadně nemá právo na zaplacení ceny díla, takže přijal-li z tohoto důvodu
zálohově finanční plnění, je povinen je objednateli podle § 451 ObčZ jako
bezdůvodné obohacení – po odečtení ceny prací a účelně vynaložených nákladů –
vrátit. Ustanovení § 642 ObčZ je ustanovením dispozitivního charakteru (§ 2
odst. 3 ObčZ), a proto si účastníci smlouvy o dílo mohou vzájemná práva
a povinnosti pro případ odstoupení od smlouvy upravit odlišně.
K tomu také v této věci došlo, když v článku VII. smlouvy bylo dohodnuto, že
odstoupí-li žalobce v důsledku prodlení žalovaného od smlouvy, je žalovaný
povinen vrátit žalobci veškeré finanční plnění, které od něho obdržel, zatímco
„hodnota provedeného díla“ zůstane žalobci jako smluvní pokuta. Jinými slovy
řečeno, žalovaný se vzdal svého nároku, který pro něho vyplývá z § 642 odst. 1
ObčZ, zatímco nárok žalobce na vrácení záloh, které zaplatil na cenu díla,
zůstal zachován. Tato dvě ujednání, jak je zřejmé z jejich zařazení do článku
nazvaného „Smluvní sankce“, slouží k zajištění závazku žalovaného vyplývajícího
ze smlouvy o dílo a jsou vzájemně propojena, neboť povinnost žalovaného vrátit
přijaté plnění může být sankcí pouze za předpokladu, že žalobce nebude současně
stíhán povinností podle § 642 odst. 1 ObčZ. Soudy obou stupňů proto pochybily,
když nahlížely na nárok žalobce na vrácení peněžitého plnění a na „propadnutí“
hodnoty díla odděleně. Mezi účastníky není sporu o tom, že tento zajišťovací
institut měl charakter smluvní pokuty, a takovýto závěr je v souladu i s
jazykovým vyjádřením jejich projevů vůle zachycených v písemném vyhotovení
smlouvy. Proto dovolací soud považuje celé shora uvedené ujednání účastníků,
tedy včetně ujednání o povinnosti žalovaného vrátit přijaté plnění, za ujednání
o smluvní pokutě ve smyslu § 544 a § 545 ObčZ.
Podle § 544 odst. 1 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle odst. 2 téhož ustanovení smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a
v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Žalovaný v dovolání nezpochybnil platnost ujednání o smluvní pokutě
z hlediska určitosti způsobu, jímž je určena, a tak touto otázkou se dovolací
soud v rámci přezkumu zabývat nemohl. Stejně tak nebylo možno zabývat se
výhradami dovolatele proti závěru, že dílo nevykazovalo vady, jimiž zdůvodňoval
svůj nesouhlas s názorem, že žalobce má právo na smluvní pokutu, když jde o
skutkový závěr, jehož přezkoumání v případě dovolání přípustného podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ vylučuje § 241a odst. 3 OSŘ. Pochybnosti
žalovaného o tom, zda smluvní pokuta byla vůbec dohodnuta za porušení smluvní
povinnosti, však jsou na místě. Už v rozsudku ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3
Cdon 1398/96, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy č. 4/1999, vyslovil
Nejvyšší soud ČR názor, že ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ, které je kogentní
povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní
povinnosti. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání
účastníků (§ 48 odst. 1 ObčZ), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto
strana, která jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila
žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle
smlouvy náleželo. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud ČR v rozsudcích ze dne
21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, a ze dne 31. srpna 2004, sp.
zn. 33 Odo 111/2004. Z uvedených úvah pak vyplývá závěr,
že je-li zaplacení smluvní pokuty vázáno na odstoupení účastníka od smlouvy,
byť odůvodněné porušením povinnosti druhé smluvní strany, jde o ujednání, které
odporuje kogentnímu ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ a jako takové je
podle § 39 ObčZ neplatné. Shora citovaný článek VII. odst. 2
smlouvy z 1. 9. 1995 zcela nepochybně váže „propadnutí“ hodnoty
díla, které (ve spojení s povinností žalovaného vrátit přijaté plnění)
představuje podle dohody účastníků smluvní pokutu „za zásadní
nedodržení smlouvy“, ne na samotné porušení smluvní povinnosti, ale na právní
úkon žalobce, jímž v důsledku tohoto porušení povinnosti ze strany žalovaného
od smlouvy odstoupí. Samotné porušení smlouvy tedy vznik nároku na smluvní
pokutu nezaložilo; mohlo totiž dojít i k tomu, že žalovaný sice porušil svoji
smluvní povinnost, ale žalobce přesto od smlouvy neodstoupil, a v
takovém případě by nárok na smluvní pokutu žalobci nevznikl. Účastníci si tedy
nesjednali smluvní pokutu pro případ porušení smluvní povinnosti žalovaného,
ale pro případ výkonu práva žalobce, což je v rozporu s § 544 odst. 1
ObčZ a v důsledku toho nebyla smluvní pokuta sjednána platně (§
39 ObčZ).
Z uvedeného je zřejmé, že závěr, že je dána povinnost žalovaného zaplatit
žalobci částku 1,200.000,- Kč, je důsledkem aplikace nesprávného právního
předpisu a tudíž právního posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Za
situace, kdy ujednání účastníků, jímž se odchýlili od
dispozitivního ustanovení § 642 odst. 1 ObčZ, není platné, je totiž nutno věc
posuzovat podle tohoto ustanovení a zkoumat, jaké nároky z něj pro žalovaného
plynou a zda, případně o kolik se v jejich důsledku sníží částka, kterou je
povinen žalobci jako bezdůvodné obohacení vydat. Tím se ovšem soudy obou stupňů
v důsledku odlišného právního názoru nezabývaly.
Proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ přezkoumávanou
část výroku zrušit; jelikož důvody tohoto zrušení platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí.
Současně byly zrušeny akcesorické nákladové výroky obou rozsudků a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu