33 Odo 111/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. F., proti žalované I. S.,
zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 42/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2003, č. j. 17
Co 353/2003-50, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2003, č. j. 17 Co
353/2003-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 26 C
42/2002-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října
2003, č. j. 17 Co 353/2003-50, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl, a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaná jako
prodávající uzavřeli dne 13. 4. 2001 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly dům
čp. 12 na stavební parcele č. 296/1, stavební parcela č. 296/1 a pozemky parc.
č. 295, 296/2 a 2723, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem v S. na LV č. 77 pro obec a k. ú. P. Žalobce při
podpisu kupní smlouvy na sjednanou kupní cenu ve
výši 830.000,- Kč žalované zaplatil částku 100.000,-
Kč a zbytek kupní ceny se jí zavázal zaplatit do 31. 10. 2001. V článku III.
kupní smlouvy si smluvní strany ujednaly, že nebude-li celá kupní cena
zaplacena v termínu do 31. 10. 2001, má prodávající právo od smlouvy odstoupit;
v případě odstoupení z tohoto důvodu je kupující povinen zaplatit smluvní
pokutu ve výši 100.000,- Kč, přičemž záloha na kupní cenu zaplacená při podpisu
této smlouvy se započítává na smluvní pokutu. Žalobce zbytek kupní ceny ve
sjednaném termínu žalované nezaplatil. V dopise ze dne 1. 11. 2001, doručeném
žalobci dne 2. 11. 2001, žalovaná žalobci sdělila, že
odstupuje od kupní smlouvy, protože nezaplatil zbytek kupní ceny. Částku
100.000,- Kč zaplacenou žalobcem na kupní cenu při podpisu smlouvy si žalovaná
ponechala, když si ji započetla na smluvní pokutu.
Dopis žalobce ze dne 22. 10. 2001 adresovaný žalované, v němž odstoupil od
kupní smlouvy z důvodů závadného stavebně technického stavu převáděného domu,
pro který stavební úřad nařídil jeho bezodkladné vyklizení, žalovaná nepřevzala.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k právnímu
závěru, že účastníci v souladu s § 588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), uzavřeli platně
kupní smlouvu, k jejímuž zrušení s účinky ex tunc došlo odstoupením žalované (§
48 odst. 2 obč. zák.). Ujednání účastníků o smluvní pokutě
však shledal absolutně neplatným podle § 39 obč. zák. pro rozpor s kogentním
ustanovením § 544 odst. 1 obč. zák., podle něhož lze smluvní pokutu platně
sjednat pouze pro porušení smluvní povinnosti. Výkladem ujednání o smluvní
pokutě obsaženého v článku III. písemné kupní smlouvy učiněným podle jeho
jazykového vyjádření dospěl k závěru, že vůlí smluvních stran bylo vázat
zaplacení smluvní pokuty na odstoupení žalované od smlouvy (byť z důvodu
prodlení žalobce s doplacením kupní ceny), tedy
na výkon práva a nikoli na porušení smluvní povinnosti (přitom poukázal na
právní závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 1398/96, a ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo
771/2001). Jelikož si žalovaná ponechala bez právního důvodu plnění ze zrušené
smlouvy, získala na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení, které je mu povinna vydat (§ 451 a § 457
obč. zák.).
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že ujednáním účastníků o
smluvní pokutě byla zajištěna povinnost žalobce zaplatit zbytek kupní ceny a že
tedy žalobce je povinen zaplatit smluvní pokutu za
porušení své smluvní povinnosti, přičemž tato povinnost je vázána ještě na
úvahu žalované, zda odstoupí od smlouvy. K tomuto závěru dospěl s odkazem na
logický a účelový výklad smluvního ujednání účastníků, který neshledal v
rozporu ani s jeho jazykovým vyjádřením. V návaznosti na tento závěr pak
usoudil, že žalovaná měla právo ponechat si částku
100.000,- Kč jako smluvní pokutu, a že jí tudíž bezdůvodné obohacení na úkor
žalobce nevzniklo.
Žalobce rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, jehož přípustnost opřel o §
237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném
znění (dále jen „o. s. ř.“). Mimo jiné v něm namítl, že odvolací soud skutkový
stav věci na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně právně posoudil, pokud
jde o oprávněnost či neoprávněnost smluvní pokuty. Podle jeho názoru text
smlouvy nezakládá důvod k úvaze, že by smluvní pokuta byla sankcí za prodlení.
Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce ztotožnila s právními závěry
odvolacího soudu, který správným výkladem logickým i jazykovým posoudil
ustanovení o smluvní pokutě obsažené v kupní smlouvě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným
subjektem - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a že jde o rozsudek,
proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1, 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace.
Prostřednictvím § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení
věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné
právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím
soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena
dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném
případě má žalovaná právo na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu § 544 odst. 1
obč. zák.; posouzení správnosti tohoto závěru závisí na prejudicielním vyřešení
otázky, zda podle smluvního ujednání účastníků v článku III. kupní smlouvy byla
povinnost zaplatit smluvní pokutu vázána na odstoupení žalované od kupní
smlouvy či na prodlení žalobce se zaplacením zbytku kupní ceny.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního
úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými
(z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z
hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska
řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na
základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku
uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to,
aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace
obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či
měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje
pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah
právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán.
V posuzovaném případě si účastníci v článku III. kupní smlouvy sjednali, že
nebude-li celá kupní cena zaplacena v termínu do 31. 10. 2001, má prodávající
(žalovaná) právo od smlouvy odstoupit; v případě odstoupení z
tohoto důvodu je kupující (žalobce) povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši
100.000,- Kč, přičemž záloha na kupní cenu zaplacená při
podpisu této smlouvy se započítává na smluvní pokutu.
V daném případě je ujednání účastníků v článku III. kupní smlouvy uzavřené
dne 13. 4. 2001 o tom, kdy vzniká kupujícímu povinnost zaplatit
smluvní pokutu, z hlediska jazykového vyjádření zcela zřetelné a jednoznačné.
Dohodli-li si účastníci, jak je uvedeno v článku III. kupní smlouvy, že
prodávající má právo odstoupit od smlouvy, nebude-li celá kupní cena zaplacena
ve sjednaném termínu, a že kupující je povinen zaplatit smluvní pokutu,
odstoupí-li prodávající z tohoto důvodu od kupní smlouvy, pak nelze než
dovodit, že povinnost kupujícího zaplatit smluvní
pokutu byla vázána na odstoupení od kupní smlouvy prodávající. Jinými slovy
kupujícímu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu jen
za předpokladu, že prodávající realizovala své právo založené dohodou účastníků
od kupní smlouvy odstoupit (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Výklad uvedeného článku
smlouvy učiněný odvolacím soudem, podle něhož povinnost zaplatit smluvní pokutu
byla vázána na porušení povinnosti kupujícího zaplatit celou kupní cenu v
dohodnutém termínu a nikoli na odstoupení od smlouvy, není správný, neboť
odporuje písemnému projevu účastníků zachycenému ve smlouvě. Z
něho se totiž jednoznačně podává, že důvodem pro zaplacení smluvní pokuty
nebylo samo prodlení se zaplacením zbytku kupní ceny, nýbrž až následné
odstoupení od kupní smlouvy, byť protistranou realizované
právě z důvodu prodlení kupujícího. Lze uzavřít, že právo na zaplacení smluvní
pokuty tak v posuzovaném případě nevzniklo v okamžiku, kdy žalobce jako
kupující porušil svou povinnost zaplatit zbytek kupní ceny, ale až
v okamžiku odstoupení od smlouvy žalovanou coby prodávající. Vznik povinnosti
zaplatit smluvní pokutu tedy záležel jen na tom, zda žalovaná své právo na
odstoupení od smlouvy vykoná. Mohla totiž nastat též
situace, kdy žalobce sice svou právní povinnost poruší, avšak žalovaná z tohoto
důvodu od smlouvy neodstoupí; pro ten případ by ovšem podle ujednání účastníků
nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
Jestliže tedy odvolací soud nesprávně vyložil ujednání účastníků tak, že
povinnost zaplatit smluvní pokutu byla vázána na porušení smluvní povinnosti
žalobcem, nemůže být tudíž správným ani jeho právní závěr, že žalovaná má právo
na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 odst. 1 obč. zák. (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. ledna
2002, č. j. 33 Odo 771/2001-40).
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí,
kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu