23 Cdo 87/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v
právní věci žalobkyně L. G., zast. Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem ve
Zlíně, Bartošova 4341, proti žalované FINPOMOC.CZ, s. r. o., se sídlem v Praze,
Opletalova 1417/25, IČ: 273 75 055, zast. Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem
se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 247/2008, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. září
2010, č. j. 15 Co 197/2009-64, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2010,
č. j. 15 Co 197/2009-64, v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského
soudu v Brně ze dne 20. dubna 2009, č. j. 20 C 247/2008-21, o zastavení řízení,
se zamítá.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. září
2010, č. j. 15 Co 197/2009-64, v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na
jejich náhradu, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2009, č. j. 20 C 247/2008-21, jímž tento soud zastavil řízení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich
náhradu částku 11.424,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že projednání věci samé
brání existence překážky litispendence, neboť tomuto řízení ve věci týkající se
zrušení rozhodčího nálezu předcházelo na základě podání žalobkyně zahájení
řízení v téže věci u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 299/2007 dne 8.
10. 2007.
Z výše uvedeného důvodu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně o zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. a jeho usnesení jako věcně
správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 18. 11. 2010, napadla žalobkyně (zastoupena advokátem)
usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. též
důvodné.
V odůvodnění dovolání žalobkyně dovolacímu soudu zejména vytkla, že řízení v
této věci bylo zahájeno počátkem září 2007, a to podáním ze dne 31. 8. 2007 s
tím, že následně došlo k doplnění tohoto návrhu a úpravě žalobního návrhu.
Nesouhlasí proto se závěrem, že k zahájení řízení došlo až dne 13. 5. 2008, kdy
došlo k upřesnění žalobního návrhu.
Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně závěrem požádala, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy obsahu spisu,
nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve
shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení -
žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena
advokátem ve smyslu sust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání
též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V souzené věci je dovolání dle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné,
poněvadž jím bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně přípisem ze dne 31. 8. 2007, daným k
poštovní přepravě dne 3. 9. 2007, u Okresního soudu ve Zlíně podala „stížnost
na postup rozhodce Ing. P. H. na jím vyhotovený rozhodčí nález“ a požádala
„soud o ustanovení advokáta z důvodu podání žaloby“.
Okresní soud ve Zlíně následně v usnesení ze dne 29. 10. 2007, č. j. 28 Nc
701/2007-6, uvedl, že shora uvedené podání hodnotil podle svého obsahu jako
návrh na ustanovení zástupce pro podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a
žalovanou vyzval, aby uvedla a doložila nutné skutečnosti pro ustanovení
právního zástupce.
Podáním nazvaným „žaloba o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Ing. P. H., sp.
zn. 1 R 1363/2006“ ze dne 15. 5. 2008 se žalobkyně domáhala u téhož soudu
zrušení rozhodčího nálezu vydaného Ing. P. H. pod sp. zn. 1 R 1363/2006 a
závěrem navrhla, aby byl tento rozhodčí nález zrušen a žalovaná jí uhradila
náklady řízení.
Po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2010, č. j. 23 Cdo 5214/2009-58, se soudy
obou stupňů v dalším řízení zabývali hodnocením podání ze dne 31. 8. 2007 a
ztotožnily se se závěrem Okresního soudu ve Zlíně uvedeným v usnesení ze dne
29. 10. 2007, č. j. 28 Nc 701/2007-6,tj. že uvedené podání je podle svého
obsahu návrhem na ustanovení zástupce pro podání žaloby na zrušení rozhodčího
nálezu, a proto žalobou na zrušení rozhodčího nálezu bylo až podání ze dne 13.
5. 2008.
Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že
nebyly vůbec označeny či to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží
obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska
jedná. Uvedené ustanovení soudu neumožňuje, aby dovozoval obsah úkonu nebo z
něj činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
Dovodil-li odvolací soud, že uvedené podání je žádostí o ustanovení právního
zástupce pro budoucí podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, nelze tomuto
závěru vytknout ničeho, neboť v podání ze dne 31. 8. 2007 žalobkyně
(dovolatelka) výslovně formulovala žádost „o ustanovení advokáta z důvodu
podání žaloby“.
Tento úkon byl dostatečně určitý a srozumitelný a soud nemůže takovému úkonu
přikládat jiný než účastníkem sledovaný smysl. Na tomto závěru nemůže změnit
ničeho skutečnost, že – jak ostatně v dovolání uvádí sama žalobkyně – dříve
podaná (identická) žaloba v řízení mezi stejnými účastníky vedeném u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 299/2007, což
představuje pro tuto souzenou věc překážku litispendence, byla podána pozdě.
Z uvedeného je zřejmé, že žaloba ze dne 15. 5. 2008 byla podána (a tedy řízení
zahájeno) později než žaloba mezi stejnými účastníky a v téže věci
vedené pod sp. zn. 53 C 299/2007, a proto je
závěr soudů o existenci překážky litispendence v tomto řízení správný.
Ze shora uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že podmínky pro
zastavení řízení byly splněny, a proto dovolání proti napadenému usnesení v
rozsahu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrzeno,
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka dále výslovně v dovolání napadla usnesení odvolacího soudu v
rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Dovolatelka však přehlíží, že přípustnost dovolání proti usnesení o náhradě
nákladů řízení nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov.
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a
proto není přípustné a dovolací soud dovolání v tomto rozsahu (směřující do
nákladového výroku) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu, neboť procesně neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů
dovolacího řízení nepřísluší a žalované v dovolacím řízení žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu