I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
zastavil řízení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem II) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci
(výrok pod bodem III). K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 145/2014-129, usnesení soudu prvního stupně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozhodnutím ve věci Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. 50 Cm 90/2011-159, řízení zastavil (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření
smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla sanace suterénu domu K., K. V. Ve smlouvě
byla sjednána smluvní pokuta za prodlení žalované s řádným provedením díla. V
článku VIII smlouvy si strany výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory,
které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v
souvislosti s touto smlouvou včetně platnosti, výkladu, realizace či ukončení,
práv z tohoto právního vztahu přímo vznikající, otázek právní platnosti tohoto
právního vztahu, jakož i otázek práv s těmito právy souvisejícími, a to i v
případě, že tato smlouva bude neplatná, zrušena, nebo od ní bude odstoupeno
(dále jen „spory“), budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci
obecných soudů, jak to umožňuje zákon o rozhodčím řízení. Smluvní strany se
dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce JUDr. Tomáš Šafář. Soud prvního stupně dále zjistil, že Okresní soud Plzeň-město zrušil rozhodčí
nález rozhodce JUDr. Tomáše Šafáře pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 ze dne 8. 6. 2009
rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 24 C 14/2009. Rozhodčí řízení se týkalo
nedoplatku ceny díla, které společnost STAVNOSAN spol. s r. o. prováděla pro
ing. V. K. na základě předmětné smlouvy o dílo. Ke zrušení rozhodčího nálezů
došlo ze strany uvedeného soudu podle ustanovení § 31 písm. f) zákona o
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Soud prvního stupně dospěl s odkazem na § 34 zákona o rozhodčím řízení k
závěru, že i když byl rozhodčí nález pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 ze dne 8. června 2009 zrušen, není rozhodce JUDr. Tomáš Šafář vyloučen z rozhodování
dalších sporů, na které se vztahuje rozhodčí smlouva sjednaná mezi účastníky
řízení ve smlouvě o dílo. Soud prvního stupně proto uzavřel, že rozhodce není
vyloučen z projednávání věci vedené v tomto řízení (tedy o žalobě, kterou se
žalobce domáhá proti žalované zaplacení celkové částky 456 972 Kč s
příslušenstvím, sestávající z částky 107 143 Kč z titulu vzájemného vypořádání
v souvislosti s odstoupením žalobce od uvedené smlouvy o dílo, dále z částky
129 829 Kč z titulu náhrady škody v souvislosti s odstoupením žalobce od
uvedené smlouvy o dílo a z částky 220 000 Kč z titulu smluvní pokuty za pozdní
předání díla ze strany žalované). Z toho důvodu řízení zastavil. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září
2015, č. j. 4 Cmo 120/2015-181, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil celou věc
správně. V dané věci vznesla žalovaná námitku existence uzavřené rozhodčí
smlouvy, tj. nedostatku pravomoci soudu k projednání této věci s poukazem na
ujednání smlouvy o dílo ze dne 1. srpna 2008, čl. VIII, podle něhož budou
všechny majetkové spory z této smlouvy řešeny rozhodcem JUDr. Tomášem Šafářem. Žalovaná tak učinila prvním podáním ve věci. Obsahem ujednání článku VIII
smlouvy o dílo je platná rozhodčí doložka, jejíž existenci obě strany
nezpochybňují. Soud prvního stupně proto v souladu s ustanovením § 106 odst. 1
o. s. ř. řízení zastavil. Žalobce proti tomuto závěru namítá, že v jiném řízení
vedeném pod sp. zn. 24 C 14/2009 u Okresního soudu Plzeň-město byl nález
jmenovaného rozhodce zrušen a že mezi stranami nedošlo k ujednání o ustanovení
jiného rozhodce. Odvolací soud zjistil, že výše zmíněný rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Tomášem Šafářem pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 dne 8. června 2009 byl uvedeným
rozsudkem zrušen z důvodu absence lhůty k plnění částky určené k úhradě
rozhodčím nálezem [§ 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení]. Ke zrušení
rozhodčího nálezu tedy nedošlo z důvodu ustanovení § 31 písm. a) a b) zákona o
rozhodčím řízení, a proto ujednání rozhodčí doložky nepozbylo platnosti. Odvolací soud proto námitku žalobce, že rozhodčí doložka v důsledku zrušení
rozhodčího nálezů zaniká, neshledal důvodnou. Odvolací soud dále uvedl, že řízení ve věci návrhu na jmenování nového rozhodce
vedené pod sp. zn. 13 Nc 2501/2011 bylo pravomocně skončeno zastavením řízení v
důsledku procesního úkonu žalobce, který vzal žalobu zpět. Toto řízení bylo
zahájeno na návrh žalobce na základě skutečností, že rozhodčí nález rozhodce
JUDr. Tomáše Šafáře vydaný v jiné právní věci (šlo tedy o jinou, než v daném
řízení žalovanou částku), byl zrušen. Tudíž tento návrh byl podán v zájmu toho,
aby v jiném řízení byl ustanoven jiný rozhodce. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost podaného
dovolání zakládá žalobce na tom, že odvolací soud posuzoval právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel má za to, že ačkoli v článku VIII smlouvy o dílo č. 26/2008 si strany
sjednaly rozhodčí doložku, v rámci které určily konkrétní osobu rozhodce, a to
JUDr. Tomáše Šafáře, nelze rozhodčí doložku pro rozhodování soudu předloženého
sporu již aplikovat. Rozhodčí nález vydaný JUDr. Tomášem Šafářem pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 dne 8. června 2009 byl zrušen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. června
2010, č. j. 24 C 14/2009-66. Nastala tak situace, že smluvními stranami určený
rozhodce nemůže činnost rozhodce vykonávat (podle k datu podání žaloby platného
znění čl. 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). Proto se žalobce pokusil
písemně jednat se žalovanou o ustanovení nového rozhodce. Žalovaná na písemnou
výzvu žalobce nereagovala. Žalobce proto podal žalobu o určení rozhodce soudem. Řízení v této věci bylo zastaveno, když bylo zřejmé, že soud není oprávněn
rozhodce v projednávané kauze jmenovat.
Jestliže v důsledku zrušení rozhodčího
nálezu soudem pozbyl rozhodce oprávnění vykonávat činnost rozhodce, pak za
situace, kdy rozhodce byl ustanoven postupem dle § 7 odst. 1 zákona o
rozhodčímu řízení, čímž strany daly jasně najevo, že jsou ochotny podrobit se
rozhodnutí toliko této osobě rozhodce, nelze jinak než dohodou stran ustanovit
osobu rozhodce. Pokud se tak nepodaří, pak tu není nikdo, kdo by podle platné
rozhodčí doložky mohl věc v rozhodčím řízení projednat a rozhodnout. Za
takového stavu se platně sjednaná doložka stává obsolentní a zaniká, v důsledku
čehož nic nebrání tomu, aby věc mohla být projednána soudem (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006-68). Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
odvoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání podaného žalobcem žalovaná namítá, že žalobce soustavně
pomíjí fakt, že předmětný spor se sice týká totožné smlouvy o dílo, avšak
předmět sporu je odlišný od toho, který byl řešen rozhodcem JUDr. Tomášem
Šafářem a v němž byl vydán rozhodčí nález pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 dne 8. června 2009. Rozhodce sjednaný ve smlouvě je tedy i nadále řádným rozhodcem,
který není z projednávání věci řešené v tomto řízení vyloučen.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná. Ta napadá závěr
odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Žalovaná má za to, že v
proběhnutém řízení zcela oprávněně a včas uplatnila námitku nedostatku
pravomoci zmíněného soudu k vedení zahájeného řízení. Odvolací soud dospěl k
závěru, že zavinění žalobce na zastavení řízení nelze v daných souvislostech
dovodit. K zahájení soudního řízení dle názoru dovolatelky nemělo vůbec dojít.
To, že se tak skutečně stalo, nemůže zatížit její osobu povinností hradit si
vzniklé náklady. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí
odvolacího soudu tak, že žalované se přiznává právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) oprávněným subjektem, který byl řádně zastoupen advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o.
s. ř, rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení § 242 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešené otázky, zda zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) ZRŘ má za
důsledek zánik rozhodčí smlouvy.
V řízení bylo prokázáno, že v tomto sporu je rozhodováno o jiném nároku než v
případě rozhodčího řízení, které bylo ukončeno vydáním zrušeného rozhodčího
nálezu pod sp. zn. RŘ1/2009. Obě řízení byla zahájena na základě totožné
rozhodčí doložky. Na základě § 34 zákona o rozhodčím řízení nemá zrušení
rozhodčího nálezu pod sp. zn. RŘ1/2009 vliv na platnost rozhodčí doložky.
Důsledkem zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona o rozhodčím
řízení je, že z rozhodování sporů o tomtéž nároku založeném na tomtéž skutkovém
základu je vyloučen rozhodce JUDr. Tomáš Šafář. Pro řízení o nároku, o němž
rozhodl rozhodce JUDr. Tomáš Šafář zrušeným rozhodčím nálezem, bylo tedy nutné
určit nového rozhodce (dohodou stran či náhradním postupem dle zákona o
rozhodčím řízení). Rozhodčí doložka jako taková ovšem zůstala v platnosti, a
tudíž rozhodce JUDr. Tomáš Šafář není vyloučen z rozhodování sporů ohledně
jiných nároků plynoucích z předmětné smlouvy o dílo. Zrušení rozhodčího nálezu
podle § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31. 3. 2012, nemá za důsledek zánik
rozhodčí smlouvy.
Pokud žalobce dále ve svém dovolání odkazuje na rozpor rozhodnutí odvolacího
soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 33 Odo
135/2006, je tento odkaz nepřípadný. Ve sporu řešeném Nejvyšší soudem pod
citovanou spisovou značkou se jednalo o případ, kdy se rozhodce vzdal funkce v
průběhu rozhodčího řízení. Obecně platí, že pokud stranami určený rozhodce
nemůže svou funkci vykonávat, obsahuje zákon o rozhodčím řízení náhradní řešení
pro určení rozhodce soudem. Pokud lze interpretací rozhodčí doložky dospět k
jednoznačnému závěru, že strany chtějí, aby jejich spor rozhodoval jeden jediný
rozhodce, jinak nechtějí v rozhodčím řízení pokračovat, pak v takovém případě
skutečně není možné v rozhodčím řízení pokračovat a je nutné podat žalobu k
soudu. O takový případ se v daném sporu nejedná. V daném případě smluvní strany
přenesly možnost rozhodovat o veškerých sporech vyplývajících z uzavřené
smlouvy do rozhodčího řízení. A dále se shodly, že rozhodcem bude konkrétní
osoba. Z rozhodčí doložky nelze vyvodit, že by se strany dohodly, že chtějí
spor rozhodovat v rozhodčím řízení jen v případě, že o sporu bude rozhodovat
tento konkrétní rozhodce. Zároveň v tomto řízení nedošlo ke vzdání se funkce
rozhodce, jako je tomu v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale došlo ke
zrušení rozhodčího nálezu soudem. Z toho je nutné dovodit, že pravomoc k
rozhodování sporu v tomto řízení má rozhodce JUDr. Tomáš Šafář. Pouze v
případě, že by se tento rozhodce vzdal své funkce pro toto řízení, pak by bylo
nutné určit nového rozhodce soudem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, dovolací soud proto dovolání
žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované a po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas podle § 240 odst. 1 o. s. ř. osobou k tomu oprávněnou, která
je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání žalované neobsahuje obligatorní náležitosti.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Způsob, jakým je nutné vymezit v dovolání jeho přípustnost, byl již v minulosti
v judikatuře dovolacího soudu upřesněn. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, vyplývá, že k vymezení přípustnosti
dovolání nestačí pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž je nezbytné,
aby dovolatel uvedl otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála v žádném
případě, neboť se touto otázkou v dovolání vůbec nezabývala a neuvedla ani
jeden ze zákonných důvodů, pro které by dovolání mohlo být přípustné.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které
trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Jelikož dovolání nebylo ve lhůtě o zákonem požadované náležitosti doplněno,
Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Kateřina
H o r n o ch o v á
předsedkyně
senátu