23 Cdo 880/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
R. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Tögelem, advokátem, se sídlem v Praze 5,
Plzeňská 181/183, proti žalované KIWEK spol. s r. o., se sídlem v Mladějovicích
94, PSČ 785 01, IČ 41034911, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se
sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 340.197,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 111/98, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září
2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, se odmítá.
II. Dovolací řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113, a
opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113,
a opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, uložil
žalované zaplatit žalobci částku 340.197,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
pod bodem II a doplňující usnesení). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 2 Cmo 302/2006-172, rozsudek soudu prvního stupně ohledně
částky 61.347,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25.4.1997 do zaplacení zrušil a
řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), ve zbývající části tento
rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 278.850,- Kč s 18 % úrokem z
prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení zamítl (první odstavec výroku pod bodem
II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odstavce 2 a 3 výroku
pod bodem II a výroky pod body III a IV). K dovolání žalobce Nejvyšší soud
České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2008,
č. j. 32 Odo 2749/2007-213, dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku
odvolacího soudu odmítl a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, pak odvolací soud
rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající napadené části,
to je o zaplacení částky 278.850,- Kč s příslušenstvím, mění tak, že žaloba o
zaplacení částky 139.425,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do
zaplacení se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje (výrok pod bodem I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výroky pod body II až V). Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování provedené
soudem prvního stupně (přičemž zdůraznil, že tento soud nepoučil účastníky
podle § 119a občanského soudního řádu), dospěl k zjištění, že účastníci
uzavřeli ve dnech 10. 1. 1997 a 4. 2. 1997 kupní smlouvy na dodávku materiálu -
nelegovaného ocelového odpadu druhu 36, odpovídajícího ČSN 42 0030, a že
nelegovaný ocelový odpad ve slisovaných blocích byl prostřednictvím dalších
osob, podnikatele L. S. a obchodní společnosti Karla spol. s r. o., dne 14. 3. 1997 dodán konečnému odběrateli, společnosti Vítkovice, a. s. Jeho část (12,6
t) byla použita jako vsázka tavby E 53662 (jako jeden z pěti košů tavby), a
protože obsahoval nepřípustné množství mědi, více než 0,30 %, došlo k
znehodnocení uvedené tavby, čímž společnosti Vítkovice, a. s., vznikla škoda ve
výši 278.850,- Kč. Smluvní partner společnosti Vítkovice, a. s., L. S., uznal
svou odpovědnost za tuto škodu a svůj závazek k její náhradě řešil dohodou o
započtení pohledávek uzavřenou s uvedenou společnosti dne 19. 5. 1997. L. S. poté uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalobci jako svému dodavateli
nekvalitního odpadu, který byl uspokojen dohodou o započtení uzavřenou dne 3. 4. 1997.
Při hodnocení, zda žalovaná porušila svůj smluvní závazek dodat žalobci odpad
odpovídající ČSN 420030, odvolací soud dovodil, že z kupních smluv nevyplývá,
že se mělo jednat o dodávku nekvalitního ocelového odpadu třídy 005, kde může
být obsah mědi až 0,5 %; nebylo-li mezi účastníky výslovně dohodnuto dodání
odpadu velmi nízké čistoty, tj. třídy 005, musel dodaný odpad obsahovat příměsi
mědi maximálně 0,30 %. To se v tomto případě nestalo a žalovaná tedy nesplnila
povinnost dodat žalobci odpad dohodnuté kvality. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že byly prokázány všechny
předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, tj. její protiprávní jednání, škoda
a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Porušení
právní povinnosti žalovanou však bylo pouze jednou ze skutečností, které
přivodily vznik škody společnosti Vítkovice, a. s. Další podstatnou příčinou
podle závěru odvolacího soudu bylo jednání poškozené, která nevykonávala žádnou
preventivní činnost – kontrolu, jež by mohla škodu hrozící v důsledku dodávky
nekvalitního odpadu odvrátit, byť jí prevenční povinnost vyplývá z ustanovení §
415 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a též z ČSN 42 0030 (body
6.1., 6.2.). Odvolací soud uzavřel, že v rozsahu, v jakém se na vzniku škody
podílela nečinnost poškozené, je pro nedostatek příčinné souvislosti vyloučena
odpovědnost žalované. Podíl poškozené na vzniku škody určil s poukazem na
ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) podle své
úvahy tak, že jak žalovaná, která porušila svoji právní povinnost vyplývající z
kupní smlouvy, tak i poškozená, porušením preventivní povinnosti předcházet
škodám, se podílely na vzniku předmětné škody každá z 50 %. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, jakož výslovně též rozsudek
soudu prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací důvody výslovně
neoznačila. Žalovaná zpochybnila správnost závěru soudů nižších stupňů, že byla prokázána
příčinná souvislost mezi její dodávkou a vznikem škody. Argumentovala, že v
řízení bylo prokázáno, že dodala žalobci šrot druhu 36, což je starý kovový
odpad ve slisovaných balících, a žalobce týž odpad prodal L. S. a společnosti
Karla spol. s r. o., kteří týž materiál dodali konečnému odběrateli, ale jako
kovový odpad druhu 12, který je podle ČSN 42 0030 kvalitativně zcela odlišný od
druhu 36; v tomto případě se mělo jednat o kusový kovový odpad. Konečný
odběratel dodaný odpad, jenž vizuálně i kvalitativně neodpovídal údaji o třídě
12 v průvodní dokumentaci, použil v provozu NS 320 (v elektrické konvertorové
peci pro výrobu speciálních ocelí), ačkoliv v obchodních podmínkách pro dodávky
kovového odpadu pro provoz NS 320 je výslovně uvedeno, že tyto dodávky nesmí
obsahovat paketovaný ocelový odpad. Podle čl. 6.2 ČSN 42 0030 bylo povinností
konečného odběratele vzít z odpadu reprezentativní vzorek k určení jeho
chemického složení. Pokud by se tak stalo, ke škodě by nedošlo.
Balíky starého
kovového dopadu lze velmi těžko pro vizuální neidentifikovatelnost zařadit
podle množství příměsí do tříd dle zmíněné normy, proto je nutný kontrolní
vzorek při přijetí odpadu do provozu. Podle žalované je též pochybné, zda vůbec konečný odběratel v znehodnocené
tavbě použil jí dodaný odpad, neboť kontrolní tavby a následná měření
vykazovaly natolik rozdílné ukazatele, že je téměř vyloučeno, aby se jednalo o
totožnou dodávku. Žalovaná též namítla, že podle čl. 6.1 ČSN 42 0030 se u dodávek odpadu
kontroluje, zda dodaný odpad vyhovuje podmínkám sjednaným mezi dodavatelem a
odběratelem, a pokud byl materiál druhu 36 vydáván za materiál třídy 12, pak
při řádné přejímce a kontrole ze strany konečného odběratele by tento materiál
nemohl být použit, jak se stalo. Konečný odběratel podle jejího názoru neučinil
nic pro to, aby vzniku škody zabránil, z čehož žalovaná dovozuje, že její
jednání vznik škody nezpůsobilo a za škodu je v plném rozsahu odpovědný konečný
odběratel. Hlavní a skutečnou příčinou vzniku škody bylo jeho jednání, soudy
nižších stupňů proto rozhodly v rozporu s ustanovením § 376 obch. zák. Žalovaná
též vytkla soudům nižších stupňů, že nevzaly v úvahu jednání L. S., popřípadě
společnosti Karla spol. s r. o., kteří v průvodní dokumentaci změnili zásadně
druh materiálu, i když se jednalo stále o týž odpad. Závěrem žalovaná zpochybnila, že byl prokázán vznik škody, neboť není zřejmé,
zda k tvrzeným zápočtům skutečně došlo. Za otázku zásadního právního významu označila žalovaná otázku, zda má poškozená
strana nárok na náhradu škody, když její skutečnou příčinou je její jednání,
neboť tato otázku dosud nebyl dovolacím soudem vyřešena. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005
Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
Nejvyšší soud proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení
zákona č. 59/2005 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku rozsudkem potvrzujícím, proti
němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., se nejedná; rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v
pořadí druhým, soud prvního stupně jím však rozhodl stejně jako prvním
rozsudkem. Tento první rozsudek byl ostatně zrušen toliko z důvodu procesního
pochybení soudu prvního stupně a závazný právní názor ve smyslu § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu vysloven nebyl. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, včetně
sporných otázek práva procesního. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen
taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž
je toto rozhodnutí založeno). Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. V posuzované věci dovolání přípustné není. Dovolací námitky zpochybňující poznatky, že konečný odběratel v znehodnocené
tavbě použil odpad dodaný žalobci žalovanou a že žalobci vznikla škoda, neboť
(cestou zápočtu pohledávek) nahradil škodu svému odběrateli poté, co ten
(stejným způsobem) nahradil škodu konečnému odběrateli, jemuž znehodnocením
tavby vznikla škoda v žalované výši, jsou kritikou správnosti skutkových
zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu, která, jak bylo shora vyloženo,
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nemůže. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle
tohoto ustanovení, je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších
stupňů vázán a nemůže se zabývat přezkumem jeho správnosti. Zásadní právní význam nelze oproti očekávání žalované přiznat ani otázce
zdůrazněné v závěru dovolání, zda má poškozená strana nárok na náhradu škody,
když skutečnou příčinou škody je její jednání. Odvolací soud takovýto absurdní
právní závěr neučinil a napadené rozhodnutí na něm tedy nespočívá. Postatou
takto formulované dovolací námitky ostatně není otázka právní. Žalovaná totiž
zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu prostřednictvím skutkové
argumentace; předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od
skutkových závěrů odvolacího soudu, a z pohledu této vlastní skutkové verze pak
podrobuje kritice správnost právního posouzení odvolacího soudu. Nejde tedy o
polemiku s právním posouzením (se správností výkladu právních předpisů a jejich
aplikace na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž o polemiku se skutkovým stavem,
na němž je kritizované právní posouzení založeno. O způsobilosti takto položené
otázky založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí závěry vyložené v předchozím odstavci. Správnost právního posouzení odvolacího soudu, že porušila svou povinnost ze
závazkového vztahu, neboť se v kupních smlouvách zavázala dodat žalobci kovový
odpad obsahující maximálně 0,30 % mědi, žalovaná nezpochybnila, tento právní
závěr tedy není otevřen dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho při přezkumu
právních závěrů dovoláním napadených vychází.
Pochybení odvolacího soudu
žalovaná spatřuje v posouzení příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a škodou
vzniklou konečnému odběrateli; má za to, že jedinou příčinou této škody bylo
jednání L. S. a společnosti Karla spol. s r. o., kteří materiál prodaný
žalovanou jako kovový odpad druhu 36 prodali konečnému odběrateli jako kovový
odpad druhu 12, a jednání konečného odběratele, který porušil povinnost
kontrolovat, zda dodaný odpad vyhovuje podmínkám sjednaným ve smlouvě. Nejvyšší soud zastává ve své ustálené rozhodovací praxi názor, že příčinná
souvislost je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení
zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení uveřejněné pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2009, či usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007,
www.nsoud.cz). V poměrech projednávané věci je tedy otázka, zda protiprávní
jednání žalované, spočívající v porušení shora uvedené povinnosti ze
závazkového vztahu, a škoda vzniklá žalobci jsou ve vzájemném poměru příčiny a
následku, otázkou skutkovou a nikoliv právní. Nelze přitom ovšem přehlédnout,
že škoda, jejíž náhrady se žalobce po žalované domáhá, není totožná se škodou,
která vznikla konečnému odběrateli Vítkovice, a. s., znehodnocením tavby. Má
jít o majetkovou újmu, která vznikla žalobci tak, že jeho odběrateli L. S. vznikla povinnost nahradit konečnému odběrateli škodu vzniklou zhodnocením
tavby, žalobci pak vznikla povinnost nahradit L. S. majetkovou újmu (škodu),
jež mu vznikla poskytnutím náhrady škody konečnému odběrateli, a žalobce též
škodu nahradil. Závěr o příčinné souvislosti mezi porušením smluvního závazku
žalovanou a škodou vzniklou žalobci tím, že nahradil škodu L. S., tedy
předpokládá, že protiprávní jednání žalované spočívající v tom, že žalobci
dodala kovový odpad obsahující vyšší než podle smlouvy přípustný podíl mědi,
bylo alespoň jednou z příčin znehodnocení tavby, a to příčinou důležitou,
podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002,
www.nsoud.cz). Podle skutkového závěru odvolacího soudu, jímž je v tomto
dovolacím řízení Nejvyšší soud vázán, byla bezprostřední příčinou znehodnocení
tavby nekvalita kovového odpadu pocházejícího od žalované, spočívající v
nepřípustně vysokém podílu mědi, tedy právě ta skutečnost, v níž se projevilo
dovoláním nezpochybněné porušení povinnosti žalované ze závazkového vztahu
založeného kupními smlouvami uzavřenými s žalobcem; kdyby podíl mědi
nepřesahoval sjednaný limit 0,30 %, k znehodnocení tavby by nedošlo. Je-li tu
vztah příčinné souvislosti mezi porušením smluvního závazku žalovanou a škodným
následkem spočívající v znehodnocení tavby u konečného odběratele, pak je tu
též příčinná souvislost mezi porušením tohoto smluvního závazku a škodou
vzniklou žalobci. Namítá-li žalovaná, že příčinou vzniku škody způsobené společnosti Vítkovice,
a.
s., znehodnocením tavby bylo porušení prevenční povinnosti touto
společností, pak odvolací soud takový právní závěr učinil, s tím ovšem, že
nejde o příčinu jedinou, nýbrž o příčinu další, vedle příčiny spočívající v
porušení smluvního závazku žalovanou. Proto také výrokem, jenž nebyl dovoláním
napaden, přisuzující rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že žalobu
v této části části zamítl. Vzhledem k obsahu dovolacích námitek zbývá přezkoumat, zda skutkový stav
zjištěný odvolacím soudem umožňuje závěr, že ve vztahu příčinné souvislosti ke
škodě vzniklé společnosti Vítkovice, a. s., bylo též vytýkané porušení
smluvního závazku L. S. vůči této společnosti. Ze skutkových zjištění soudů
nižších stupňů vyplývá, že L. S. koupil předmětný kovový odpad jako druh
materiálu 36, ale uvedené společnosti jej prodal jako kovový odpad druh
materiálu 12. Dodáním jiného než sjednaného druhu materiálu tedy L. S. svou
povinnost vůči společnosti Vítkovice, a. s., ze závazkového vztahu založeného
kupní smlouvou porušil; toto porušení však příčinou znehodnocení tavby nebylo. Podle čl. 3.2 ČSN 42 0030 ocelový a litinový odpad se podle tvaru, rozměrů a
hmotnosti, případně jiné charakteristiky, třídí na druhy odpadu (tabulky 4,
5). Podle tabulky 4 – Druhy ocelového odpadu, druh 36 jsou balíky starého
ocelového odpadu, zatímco druh 12 je starý těžký odpad – upravený; kusový
ocelový odpad; starý odpad lan svázaný do kruhů; odpad trubek. Podle čl. 3.3
této ČSN ocelový a litinový odpad se podle chemického složení třídí na značky
oceli a litiny. V případě, kdy toto třídění nelze zjistit, na třídy podle této
normy (tabulky 1, 2, 3). Z citovaných ustanovení ČSN, na něž smluvní strany v kupních smlouvách
odkázaly a určily tak v příslušné části obsah těchto smluv (srov. 420 odst. 1
obch. zák. a § 3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických
normách, účinného do 1. 9. 1997), je zřejmé, že označení druhu materiálu
charakterizuje fyzikální vlastnosti materiálu, nikoliv jeho chemické složení. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu bylo příčinou znehodnocení tavby
chemické složení ocelového odpadu (vysoký podíl příměsi mědi), nikoliv
skutečnost, že odpad byl dodán slisovaný v balících, jako druh materiálu 36,
ačkoliv mělo jít o upravený kusový ocelový odpad, druh materiálu 12. Případná
skutečnost, že dodávku materiálu druhu 36 lze z povahy věci obtížně podrobit
kontrole z hlediska chemického složení (srov. poznatky odvolacího soudu z
výpovědi svědka Ing. Z. C., vedoucího metalurga společnosti Vítkovice, a. s.),
jde na vrub konečného odběratele, jenž mohl dodávku neodpovídající co do druhu
materiálu smlouvě (tedy zboží s vadami – srov. § 420 odst. 1 ve spojení s § 422
odst. 1 obch. zák., podle jejíž věty druhé se za vady zboží považuje i dodání
jiného zboží, než určuje smlouva) nepřevzít. Převzetí materiálu v druhu
znemožňujícím či ztěžujícím kontrolu chemického složení je jednáním, jímž
konečný odběratel podstoupil riziko, ač nemusel, a jež spadá pod odvolacím
soudem vyhodnocené a v jeho rozhodnutí zohledněné porušení jeho prevenční
povinnosti.
Zakládá-li žalovaná dovolací argumentaci též na tvrzení, že společnost
Vítkovice, a. s., použitím předmětného kovového odpadu v provozu NS 320
porušila obchodní podmínky zakazující použití paketovaného ocelového odpadu v
tomto provozu, pak je třeba zdůraznit, že skutkový stav zjištěný soudy nižších
stupňů poznatek o takových obchodních podmínkách neobsahuje; jak již bylo
vysvětleno, skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů je v tomto dovolacím
řízení pro Nejvyšší soud závazný a dovolací přezkum je omezen na posouzení, zda
tento skutkový stav umožňoval odvolacímu soudu učinit ty právní závěry, na
nichž spočívá jeho rozhodnutí. Má-li žalovaná na mysli dokument „Požadavky NS
320 na kvalitu dodávky ocelového odpadu“, pak odvolací soud z výpovědi svědka
Ing. C. zjistil, že tento materiál byl vypracován až v roce 2000, k pravidlům v
něm stanoveným tedy nelze při posouzení projednávané věci přihlédnout. Dovolací námitka žalované, že byl nesprávně posouzen vztah příčinné souvislosti
mezi její dodávkou a škodou, tedy důvodná není. Nelze ničeho vytknout odvolacímu soudu, jestliže - úvahou podle ustanovení §
136 o. s. ř., předpoklady jehož aplikace nebyly dovoláním zpochybněny - dospěl
k závěru, že škoda způsobená společnosti Vítkovice, a. s., znehodnocením tavby
byla z 50 procent způsobena nesplněním kontrolní a obecné prevenční povinnosti
poškozenou stranou a uvedená společnost proto neměla na náhradu této části
škody nárok (srov. § 382 obch. zák.) Takový závěr odpovídá zjištěným
okolnostem, za nichž ke škodě došlo. V tom rozsahu, v němž vzhledem k této
skutečnosti neměla společnost Vítkovice, a. s., nárok na náhradu škody vůči L. S., neměl L. S. nárok na náhradu škody vůči žalobci (bez zřetele na to, že
konečnému odběrateli nahradil škodu celou) a nemá jej tedy v tomto rozsahu (z
téhož důvodu) ani žalobce vůči žalované. Právní otázky předložené žalovanou k dovolacímu přezkumu tedy odvolací soud
neřešil v rozporu s hmotným právem. Protože tu nejsou ani jiné okolnosti
příkladmo vypočtené v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jež by mohly založit
zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce,
nezbývá než uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
není dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu z tohoto důvodu podle ustanovení § 243b odst. 5
ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel výslovně dovoláním napadl i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání
je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem,
kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně
úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí
okresního soudu je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon
nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu
pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou
trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2006).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud opřel o
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2, věty
první, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, který by podle těchto ustanovení měl
vůči žalované právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly, Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu