U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448,
PSČ 272 01, identifikační číslo 62967541, zastoupené JUDr. Alešem Janochem,
advokátem se sídlem v Roztokách, Najdrova 2185, PSČ 252 63, proti žalované dm
drogerie markt s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1485/19,
PSČ 370 01, identifikační číslo 47239581, zastoupené JUDr. Vladislavou
Halodovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara
II. č. 36, o zaplacení částky 2 x 224 422,96 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 1189/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 171/2009-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobami podanými 30.5.2008 a 1.8.2008 s totožnými skutkovými
tvrzeními, lišícími se jen obdobím, za něž požaduje náhradu škody, domáhala
zaplacení částek po 224 422,96 Kč s úroky z prodlení. Svůj nárok na náhradu
škody spočívající v ušlém zisku spatřovala žalobkyně v tom, že dodávala do
obchodní sítě žalované drogistické zboží značky Lionesse, avšak od 26.8.2002
žalovaná bez jakéhokoliv důvodu znemožnila žalobkyni toto zboží do její
prodejní sítě dodávat a ani s ní nijak nevyrovnala zaplacené poplatky za
marketingovou podporu produktů Lionesse a za náklady spojené s otevřením nových
filiálek žalované.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 12 Cmo
171/2009-250, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. března 2009, č.j. 13 Cm 1189/2008-190, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení částky 224 422,96 Kč (představující škodu za dobu
od 1.6.2004 do 31.8.2004) s úroky z prodlení a částky 224 422,96 Kč
(představující škodu za dobu od 1.9.2004 do 30.11.2004) s úroky z prodlení;
zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel při hodnocení uplatněného nároku na náhradu škody z § 373
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Konstatoval, že vznik nároku na
náhradu škody předpokládá kromě vzniku škody porušení smluvní nebo zákonné
povinnosti a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. V
dané věci odvolací soud neshledal žádné porušení smluvní ani zákonné povinnosti
na straně žalované. Zjistil, že mezi účastníky byla opakovaně uzavírána rámcová
roční smlouva, v těchto smlouvách byl obsažen pouze odkaz na blíže
nekonkretizovanou spolupráci, avšak ze smluv nevyplýval žádný závazek žalované
odebírat od žalobkyně zboží, s odkazem na zaplacené poplatky. Shodl se se
závěrem soudu prvního stupně, který dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná
neměla po dni 26.8.2002 vůči žalobkyni povinnost pravidelně nakupovat její
zboží po neurčitou dobu. Odvolací soud dále konstatoval, že tvrzení žalobkyně v
tom směru, že na základě žalobkyní prováděných plateb byla žalovaná povinna
poskytnout protiplnění, je v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. prosince 2005, sp.zn. 3 Cmo 95/2006 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze
dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, která vycházejí z právního
závěru, že žalobkyní uplatněné platby byly provedeny bez právního důvodu a
vzhledem k tomu žalované nemohla vzniknout jiná povinnost, než takové platby,
jako bezdůvodné obohacení, žalobkyni vrátit.
Odvolací soud tedy dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že v
řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila tvrzenou právní povinnost vůči
žalobkyni a že by měla nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání dovolatelka spatřuje v tom,
že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. a) o.
s. ř.], že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež
nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§
241a odst. 3 o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že
v podobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se ocitají všichni
dodavatelé prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců.
Smlouvy s dodavateli vypracovávají výlučně řetězce, v nichž se projevuje
výrazná ekonomická nerovnost smluvních strana a je v nich narušena zásada
smluvní volnosti (adhezní smlouvy). Dodavatel je v důsledku nastavení situace
řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé příspěvky, např. na prezentaci,
na podporu prodeje spojené s otevřením nové prodejny, různé poplatky, bonusy,
rabaty či slevy, a dokonce i úhradu provozních a investičních nákladů řetězce,
či jsou řetězcem rovnou zahrnuty do jeho zisku, a to vždy bez jakéhokoli
smluvně zajištěného a řetězcem garantovaného protiplnění. Podle dovolatelky
tato situace hrubě deformuje tržní prostředí, výrazně omezuje a ztěžuje
některým subjektům svobodný přístup k trhu a odporuje tak dobrým mravům.
Odkazuje na čl. 82 písm.d), event. čl. 81 odst. 1 písm.e) Smlouvy o založení
Evropských společenství, které obchodní řetězce v České republice porušují.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy meritorně rozhodly, aniž by
měly pro rozhodnutí procesní podmínky. Zásadní pochybení soudů spatřuje v tom,
že žalobkyni nebylo umožněno uplatnit procesní práva, resp. byla její práva
pokrácena tím, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahovalo
nesprávná, neúplná a matoucí zjištění skutkového stavu, který nevyplýval z
provedeného dokazování a toto odůvodnění, proti kterému žalobkyně brojila svým
návrhem podaným ve smyslu § 165 o. s. ř., a jemuž nebylo vyhověno, pak mělo
vliv na právní posouzení odvolacím soudem, který vycházel ze skutkových
zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka brojí proti výkladu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. prosince 2005, sp.zn. 3 Cmo 95/2006 a rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo
2184/2007, jak jej v tomto řízení učinil odvolací soud, který podle názoru
žalobkyně dokonce manipuloval se skutečným skutkovým stavem sporu, jak byl
popsán uvedenými rozsudky. Poukazuje na to, že ze znění všech Ročních smluv uzavřených mezi účastníky je
naprosto zřejmé, že žalobkyni byly smluvně stanoveny požadavky na následující
příspěvky a poplatky, a to
-sleva na odebrané zboží
-sleva na logistické služby
-skonto z plateb za odebrané zboží
-příspěvek na reklamu
-zalistovací poplatek
-podpora při otevření nových prodejen
-účast na aktivitách
-sleva na zboží v akci
-bonusy –fixní a obratový
zatímco žalované ve smlouvách nebylo stanoveno žádné konkrétní protiplnění. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že ze
znění ročních smluv nevyplývá závazek žalované odebírat od žalobkyně zboží po
skončení platnosti smlouvy s odkazem na zaplacené poplatky, a že žalovaná
neporušila žádnou smluvní ani zákonnou povinnost, a nemá tak nárok na náhradu
škody, kterou žalobou požaduje. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení. V doplnění dovolání ze dne 12.2.2010, doručeném v dovolací lhůtě, dovolatelka
upozorňuje, že v současné době jsou u dovolacího soudu podána čtyři dovolání
žalobkyně a navrhuje dovolacímu soudu je posuzovat jako celek, protože ve všech
těchto sporech soudy nesprávně zjistily skutkový stav a ani v jediném
projednávaném sporu nebylo přihlíženo k čl. 82 písm.d), event. čl. 81 odst. 1
písm.e) Smlouvy o založení Evropských společenství, které obchodní řetězce v
České republice porušují. Poukazuje dále na zákon č. 395/2009 Sb., o významné
tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím
zneužití, který reaguje přesně na situaci, resp. chování obchodních řetězců, na
které dovolatelka odkazovala svými žalobami a které uvedený zákon řetězcům
zakazuje. Uvedený zákon tedy reaguje na postupy, které jsou primárně či
sekundárně podstatou všech projednávaných sporů žalobkyně s obchodními řetězci. Opětovně tedy navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Podáním ze dne 7.6.2010 žalobkyně doplnila dovolání pod označením doplnění
dovolání žalobce č. 5. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalobkyně a doplnění dovolání ze dne
12.2.2010 bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Podání ze dne 7.6.2010,
kterým žalobkyně doplnila dovolání pod označením „doplnění dovolání žalobce č. 5.“, bylo podáno po dovolací lhůtě a nemůže být k němu přihlédnuto (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Dovolatelka byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam
má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími
důvody. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že podle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody pouze po dobu trvání lhůty k podání
dovolání. Nejvyšší soud proto při posuzování přípustnosti dovolání může
vycházet pouze z dovolacích důvodů uplatněných v této lhůtě. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá
po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jestliže
odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§ 373 obch. zák.), nebyl-li v
posuzovaném případě splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody, a to
porušení povinnosti, které na straně žalované nebylo v řízení prokázáno. Je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel ze zjištění, z kterého vyšel i
soud prvního stupně, že v posuzované věci neexistovala mezi účastníky právní
povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni
porušila. V řízení nebyla prokázána existence závazkového právního vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou i po 26.8.2002, z něhož by vyplývala povinnost žalované
umožnit žalobkyni prodej výrobků v prodejnách žalobkyně v předmětném období,
resp. v tomto období odebírat výrobky žalobkyně. Je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce
právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné
otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění)
přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže
být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při
dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav
věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění
dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které
mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní
právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli
v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že v rozhodném období, v němž
měla žalobkyni vzniknout škoda způsobená ji žalovanou, neexistovala smluvní
povinnost žalované, podle níž by byla povinna od žalobkyně odebírat zboží, jako
nějaké protiplnění, tvrzené žalobkyní, dospěl k závěru, že žalovaná žádnou
povinnost ze závazkového vztahu s žalobkyní a ani žádnou zákonnou povinnost
neporušila, když ani žádná taková porušená povinnost mezi účastníky
neexistovala, není možno dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem, jestliže ve smyslu § 373 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni v
daném řízení nevznikl nárok na náhradu škody uplatněné vůči žalované. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je
povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení
povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Nedojde-li k
porušení žádné povinnosti, jako to bylo v daném případě, nevznikne ve smyslu
uvedeného ustanovení nárok na náhradu škody. Žalobkyně se tedy nesprávně
domnívá, že za tvrzené období má nárok vůči žalované na náhradu škody ve formě
ušlého zisku, a proto odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní
posouzení věci. Namítá-li dovolatelka, že řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním
důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané
věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu
postupu soudu spočívající v neúplnému zjištění skutkového stavu. Další námitky
dovolatelky, podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jsou ve skutečnosti námitkami k nesprávnému posouzení, které vycházelo z
nesprávných skutkových zjištění, s nimiž se dovolací soud vypořádal výše. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k
závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. K
uvedenému závěru konečně dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. dubna
2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, a ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo
4658/2008 a 23 Cdo 5167/2008 (uvedená rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v nich
posuzoval dovolání žalobkyně v obdobné věci, v níž uplatňovala shodný nárok,
pouze za jiná období. Nejvyšší soud současně podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž dovolatelka
odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci. Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
po
právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší
soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měla vůči žalobkyni právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2011
JUDr.
Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu