23 Cdo 894/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně a) EXCLUSIVE FASHION s.r.o., se sídlem v Praze, Hloubětíně, Zelenečská 512/63, IČO 27728960, a žalobce b) M. M., obou zastoupených Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České obchodní a investiční a.s., se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, IČO 27758397, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 6 Cm 184/2010, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 4 Cmo 255/2010-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5941/2009 (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v rozhodčí doložce k vlastní směnce vystavené dne 29. 4. 2008 na částku 50 000 Kč se J. M. jako věřitel, žalobkyně a) jako avalista a žalobce b) jako výstavce dohodli, že veškeré majetkové spory vzniklé z výše specifikované směnky budou rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem jmenovaným zásadně Společností rozhodců, s.r.o. Rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 22.
10. 2009. Rozhodce vyzval žalobce k písemnému vyjádření k žalobám ve věci výzvou ze dne 2. 11. 2009, jenž byla doručena žalobkyni a) dne 11. 11. 2009 a žalobci b) dne 9. 11. 2009. Žalobkyně a) podáním ze dne 13. 11. 2009 požádala rozhodce o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobám, jakož i ke sdělení výsledku mimosoudního jednání alespoň do 15. 12. 2009. Rozhodce, aniž by procesně naložil s touto žádostí, vydal dne 30. 11. 2009 napadený rozhodčí nález. Ten byl doručen žalobkyni a) dne 15. 12. 2009 a žalobci b) dne 7.
12. 2009. Soud prvního stupně dovodil, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o rozhodčím řízení“), jelikož v řízení před rozhodci nebyla uplatněna námitka neplatnosti nebo neexistence rozhodčí smlouvy ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení žádným z žalobců. Žalobce b) nevznesl tuto námitku z důvodu vlastní liknavosti, žalobkyni a) bylo postupem rozhodce znemožněno takovouto námitku vznést.
Nelze přitom dospět k závěru, že nebýt nerovného postupu rozhodce by žalobkyně a) námitku skutečně vznesla. Soud prvního stupně nepřiznal právní relevanci názoru žalobců, že se v daném případě nepoužije ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení a námitka podle § 31 písm. b) nebo c) uvedeného zákona zůstává žalobcům zachována pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ač námitka neexistence rozhodčí doložky mezi stranami rozhodčího řízení by byla podle obsahu spisu námitkou důvodnou. Soud prvního stupně ovšem dovodil, že žalobkyní a) byl důvodně uplatněn § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení (straně sporu nebyla dána možnost věc před rozhodcem projednat), jelikož rozhodce nerozhodl o její žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření.
Na samotné prodloužení lhůty nemá účastník nárok, nicméně z hlediska zásady rovnosti postavení účastníků a zásady spravedlivého procesu je nutné o takové žádosti rozhodnout, a to buď pozitivně nebo negativně. Pokud rozhodce o včasně podané žádosti nerozhodl, je to vybočení ze zdůrazněných zásad rozhodčího řízení. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobě ve vztahu k žalobkyni a) vyhověl. Ve vztahu k žalobci b) soud prvního stupně neshledal uplatněné důvody ke zrušení rozhodčího nálezu opodstatněnými.
K odvolání žalobce b) a žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j.
4 Cmo 255/2010-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a IV (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh, aby byl vůči žalobkyni a) zrušen rozhodčí nález Mgr. R. P. ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 5941/2009 (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Odvolací soud uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění učiněná ohledně průběhu rozhodčího řízení z obsahu rozhodčího spisu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však shrnul, že v rozhodčím řízení nynější žalovaný uplatnil nárok ze směnky vlastní znějící na směnečnou sumu 592 000 Kč, přičemž směnku vystavil žalobce a) a jako rukojmí ji podepsal žalobce b). Rozhodčím nálezem Mgr. R. P. ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 5941/2009, byli žalobci zavázáni uhradit směnečnou pohledávku ve výši 592 000 Kč s příslušenstvím. Nadto odvolací soud zjistil, že dne 18. 11. 2009 žalobkyně a) doručila rozhodci v pořadí druhé podání datované 14.
11. 2009. V tomto podání uvedla, že jí není známo, na jakém základě byla částka 592 000 Kč stanovena, vyjádřila domněnku, že tato částka byla žalovanou (v postavení žalobkyně v rozhodčím řízení) stanovena samovolně, neboť při předchozích jednáních část dluhu vyplývající ze smlouvy již byla uhrazena. Obsahem podání je též žádost o termín schůzky, kde by bylo možné nahlédnout do dokumentů, jakož i informace o tom, že žalobkyni a) zastupuje JUDr. A. P. s uvedením telefonního i emailového kontaktu. Ještě téhož dne rozhodce na uvedenou emailovou adresu odeslal sdělení o tom, že krátkou cestou kontaktoval žalovanou (v postavení žalobkyně v rozhodčím řízení), která s prodloužením lhůty k vyjádření nesouhlasí.
Lhůta k vyjádření tak končí 21. 11. 2009, což je termín, do kdy lze kdykoli mezi 8 a 14 hodinou nahlédnout do spisu. Zároveň byl JUDr. A. P. vyzván k doložení plné moci, na což reagoval dne 23. 11. 2009 tak, že klient vzal stanovisko rozhodce k prodloužení lhůty na vědomí a za tohoto stavu nemá smysl dokládat plnou moc. Žalobce b) v rozhodčím řízení na výzvu k vyjádření k žalobě nijak nereagoval. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, co se týče důvodů podle § 31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení ve spojení s § 33 zákona o rozhodčím řízení.
Ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení nelze dle odvolacího soudu vykládat tak, že byl-li účastník rozhodčího řízení nečinný přesto, že mu byl doručen návrh na vydání rozhodčího nálezu a byl vyzván k vyjádření se k tomuto návrhu, může se úspěšně dovolávat těchto důvodů v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Současně však odvolací soud nesouhlasil s tím, že žalobkyni a) nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat. Rozhodce poskytl stranám žalovaným v rozhodčím řízení desetidenní lhůtu k vyjádření se k žalobě, jejíž počátek stanovil k datu doručení žaloby.
Prodloužení lhůty k vyjádření požadovala žalobkyně a) z důvodu pokusu o smír. Rozhodce vyrozuměl žalobkyni a) emailem o tom, že lhůta k vyjádření prodloužena nebude.
Postup rozhodce ve věci ani vydaný rozhodčí nález nemohl být proto pro žalobkyni a) nepředvídatelný. Rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I a IV napadl žalobce b) dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z obsahu dovolání se podává, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že se domáhal zrušení rozhodčího nálezu mimo jiné i z důvodu, že mu nebyla dána možnost před rozhodci věc projednat.
V tomto dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, podle něhož za situace, kdy rozhodce nenařídil k projednání sporu ústní jednání, nedodržel základní formální postup předepsaný zákonem pro rozhodčí řízení, a v důsledku toho nebyla účastníkům poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. O obdobný případ se podle názoru dovolatele jedná v dané věci, kdy bez dohody o vyloučení ústnosti řízení rozhodl rozhodce ve věci samé bez nařízení jednání, odvolateli tudíž nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat a podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Dovolatel v tomto směru poukazuje na to, že mezi ním a původním subjektem rozhodčí smlouvy (doložky) nedošlo k dohodě o tom, že je vyloučena ústnost řízení. Pouze bylo odkázáno na „jednací řád“ Společnosti rozhodců, s.r.o. Rovněž poukázal na to, že původní rozhodčí smlouva nebyla ujednána mezi ním a žalovanou, tudíž daná ujednání o možnosti rozhodnout spor v rozhodčím řízení žalované vůbec nesvědčí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož není dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř., jež by tento zásadní právní význam odůvodnily. Podstatou dovolacích námitek žalobce b) je jeho tvrzení, že mu byla postupem rozhodce odňata možnost věc před rozhodcem projednat. Tato okolnost podle jeho námitek spočívá v tom, že ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, přestože mezi ním a původním subjektem rozhodčí smlouvy (doložky) nedošlo k dohodě o tom, že je vyloučena ústnost řízení. Dovolací soud zjistil, že z obsahu spisu se nepodává, že by dovolatel námitku neexistence dohody o vyloučení ústnosti řízení v rozhodčí smlouvě uplatnil v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení.
Podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci se neprovádí. Proto v něm nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy, tj. takové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 709/2003, dostupné na stránkách www.nsoud.cz). Okolnost, zda součástí rozhodčí smlouvy byla či nebyla dohoda o vyloučení ústnosti rozhodčího řízení tak představuje novou skutečnost, kterou žalobce b) uplatnil až v dovolacím řízení, a která tudíž nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť k ní nelze ze shora uvedených důvodů přihlédnout. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. února 2012