32 Cdo 953/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobců a) B. H. a b) I. H., obou zastoupených JUDr.
Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, PSČ 602 00, proti
žalované STARKON Nová Říše, spol. s r. o., se sídlem v Bohuslavicích 10,
Nová Říše, PSČ 588 65, identifikační číslo 63 47 27 24, zastoupené JUDr.
Vladislavem Kasalem, advokátem se sídlem v Třešti, Tovární 337, PSČ
589 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 18 C 3/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. prosince 2008, č. j. 54 Co
106/2008-84, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.380,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejich zástupkyně.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j.
18 C 3/2007-61, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 14.
června 2007 rozhodcem Dr. J. L. pod č. j. RŘ 1/2007-L. Žalobcům byla uložena
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně - pobočka v
Jihlavě, rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 54 Co 106/2008-84,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález zrušil podle
ustanovení § 31 odst. 1 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“) a žalované uložil zaplatit
každému ze žalobců náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud, oproti soudu prvního stupně, dovodil, že účastníci si dohodou nevyloučili
ústnost řízení při projednávaní jejich sporu před rozhodcem. V posuzované věci
se účastníci dohodli mimo jiné na tom, že jejich spory mohou být řešeny podle
zákona č. 216/1994 Sb., a to „s jednáním podle písemných podkladů“. Podle § 19
odst. 3 ZRŘ nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto
řízení je vždy neveřejné. Odvolací soud dospěl k závěru, že ústnost řízení se
projevuje v tom, že věc je projednána při jednání. Předpokládá-li rozhodčí
smlouva řešení sporu rozhodcem „s jednáním“, pak nejenže ústnost rozhodčího
řízení nevylučuje, ale naopak ji (gramaticky vyloženo) výslovně předpokládá.
Ujednání o tom, že „jednání“ bude podle písemných podkladů, nelze chápat jako
zřeknutí se ústního jednání, ale jako dohodu o vedení řízení, konkrétně o tom,
že rozhodováno bude na základě písemných podkladů; ty však za situace, kdy
nebyla vyloučena ústnost řízení, musí být projednány při jednání.
Nenařídil-li rozhodce k projednání sporu ústní jednání, nedodržel základní
formální postup předepsaný zákonem pro rozhodčí řízení a v důsledku toho nebyla
účastníkům poskytnuta možnost věc před nimi projednat. Podle § 31 písm. e) ZRŘ
je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení
ujednání v rozhodčí doložce o rozhodování podle písemných podkladů. V doložce
byla použita formulace, která by ztratila význam, kdyby mělo jít o běžné
ústní jednání (kde se samozřejmě přihlíží i k písemným podkladům) a toto znění
jednoznačně dokumentuje skutečnou vůli účastníků. Ačkoliv bylo mezi účastníky
dohodnuto, že má být rozhodováno podle zásad spravedlnosti, odvolací soud
nerespektoval, že samo pojetí takového rozhodování nepřipouští extrémní
formalismus. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02. Účastníci byli rozhodcem seznámeni s tím, jaké
podklady mu byly stranami předloženy a byla jim dána možnost se k nim vyjádřit.
Písemné vyjádření bylo realizací práva účastníků na to, aby měli možnost věc
před rozhodcem projednat. Nikde není stanoveno, že zákon nepřipouští jiné
projednání než ústní. Odvolací soud si vytvořil vlastní definici pojmu
„jednání“ jako „nařízené ústní projednání před účastníky“, aniž by jím bylo
respektováno znění § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Stanovisko odvolacího soudu, že pojem „jednání“ musí být vykládán uvedeným
způsobem, dle něj jediným možným, neodpovídá obecně a již vůbec ne odborně
akceptovaným jazykovým pravidlům. K tomu dovolatelka poukazuje na výklady a
definice termínu jednání v souboru encyklopedií a slovníků a současně v
Komentáři k občanskému zákoníku nakladatelství C. H. Beck k § 35 odst.
1. Odvolací soud postupoval aplikací přepjatého formalismu, v
rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/05.
Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili tak, že rozsudek
odvolacího soudu považují za správný. Účastníci si nevyloučili ústnost řízení
při projednávání sporu před rozhodcem. Ujednání účastníků výslovně
předpokládalo, že řízení před rozhodcem bude mít ústní formu. Žalobci poukazují
na obecnou praxi soudů všech stupňů, které pokud zjistí, že mohou věc posoudit
a rozhodnout bez jednání, vyzvou účastníky sporu, aby se v určité lhůtě
vyjádřili k tomu, zda s takovým postupem souhlasí. Teprve poté, když se
účastník řízení vzdá osobní účasti u jednání, případně je k reakci soudu
nečinný, rozhodne soud bez ústního jednání. Rozhodce měl postupovat obdobně.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto
vady se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení bylo
těmito vadami zatíženo.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Nejvyšší soud při posouzení věci v prvé řadě vycházel z povahy rozhodčího
řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z
obecných soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako
soukromé fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou
rozhodčího nálezu se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15. července 2002,
sp. zn. IV. ÚS 174/02 (na které poukazovala také dovolatelka), v němž byl
formulován závěr, že "rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v
zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale
pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Nejvyšší
soud tedy s ohledem na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil
obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, se zabýval pouze otázkou,
jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly v daném případě dány důvody pro
zrušení rozhodčího nálezu. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek,
zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat.
Podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně
nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně
zabýval (srov. rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007
nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Důvod ke zrušení
rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na
ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího
řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ.
Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny
námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být
nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při
projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných
rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit
jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v
daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před
rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení
poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda
se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného
postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III.
ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním
principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků,
který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před
soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli
procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá
soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění
jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská
práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle
konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků
širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla
dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do
podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např.
Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996,
Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za
přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout
i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
Promítnutí těchto procesních principů na danou věc pak vede k závěru, že
rozhodce v posuzované věci žalobcům v plném rozsahu neposkytl možnost věc před
rozhodcem projednat.
Podle § 19 ZRŘ strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést
řízení (odstavec 1 věta první). Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení
před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné (odstavec 3).
V projednávané věci si účastníci dohodli ve smlouvě o dílo ze dne 4. ledna
1999, ve spojení s dohodou o podmíněném povolení odkladu placení, že „ve
smyslu článku XI. smlouvy o dílo (podle něhož případné soudní spory mají být
řešeny rozhodcem, kterého navrhne zhotovitel) budou případné majetkové spory o
nároky ze smlouvy o dílo a z této smlouvy řešeny především mimosoudně podle
zák. č. 216/1994 Sb. tím z rozhodců, jejichž nálezy se nacházely u některého z
českých soudů před uzavřením této dohody, kterého zvolí věřitel, s jednáním
podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti, s odměnou ve výši 1,5
násobku příslušejícího soudního poplatku“.
Dovodil-li odvolací soud výkladem tohoto ujednání, že účastníci nevyloučili
ústnost řízení před rozhodcem, je jeho závěr správný.
V rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, se Nejvyšší soud
zabýval vztahem ZRŘ a o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že vztah obou právních
norem je upraven ustanovením § 30 ZRŘ, podle kterého nestanoví-li zákon jinak,
užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního
řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá
občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v
rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřeně“ vyžaduje především
zohlednění obecných zásad, na nichž stojí rozhodčí řízení, to znamená
použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad rozhodčího
řízení.
Občanský soudní řád v ustanovení § 115 odst. 1 předpokládá k projednání věci
nařízení jednání, k němuž budou předvoláni účastníci a všichni, jejichž
přítomnost je třeba. Za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud
si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle
písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti
řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Lze přitom přisvědčit výkladu
odvolacího soudu, že užití výrazu „jednání“ svědčí o opaku, tedy o zachování
principu ústnosti řízení. Poukazovala-li dovolatelka na výklad termínu
„jednání“ v souboru encyklopedií a výkladových slovníků, není tato její
argumentace pro posouzení věci přiléhavá, neboť rozhodující pro výklad užitého
termínu je podle ustanovení § 30 ZRŘ přiměřené užití občanského soudního řádu.
Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám
poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle § 31 písm. e) ZRŘ je
dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání
žalované podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníků v dovolacím řízení ve výši 5.850,- Kč podle § 8, §
10 odst. 3, 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 1.230,- Kč a
celkem činí 7.380,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Hana
Gajdzioková
předsedkyně senátu