23 Cdo 925/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně C. R., s.r.o., zastoupené Mgr. K.F., advokátem proti žalovanému V.
V., zastoupenému JUDr. J. R., advokátem o zaplacení 1 020 195 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 48/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2008,
č.j. 8 Cmo 140/2008-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně neprokázala
existenci kupních smluv uzavřených podle jejího tvrzení s žalovaným, na základě
nichž uplatnila požadavek na zaplacení kupní ceny, neboť dohoda stran při
objednávání zboží neobsahovala ve smyslu § 409 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) dostatečně určitá ujednání o podstatných částech kupní smlouvy,
jestliže žalovaný neobjednával konkrétní druh a množství zboží za konkrétní
cenu. Žalovaný vymezil předmět koupě jen takovým způsobem, že má být v prodejně
zaplněn určitý prostor zbožím a jen obecně a přibližně určil druh zboží a
přibližnou cenu zboží. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě nebylo
prokázáno ani uzavření kupních smluv způsobem podle § 275 odst. 4 obch. zák.
Oba soudy dále vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byly uskutečněny v lednu
1996 až v prosinci 1997 dodávky zboží, na základě čehož s ohledem na právní
závěr o neexistenci platně uzavřených kupních smluv aplikovaly ustanovení § 451
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o bezdůvodném obohacení žalovaného,
který dodávky zboží od žalobkyně přijal. Odvolací soud přihlédl k tvrzení
žalovaného v jeho podaném odvolání, z něhož vyplynulo, že k bezdůvodnému
obohacení žalovaného došlo dne 2.9.1998. Žaloba na zaplacení kupní ceny byla
podána 3.4.2003.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyhověl vznesené námitce
promlčení, neboť žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (§ 397
obch. zák.), jestliže pro počátek běhu promlčecí doby u práva na vydání
bezdůvodného obohacení je den, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a kdy zároveň
tímto okamžikem mohlo být právo ve smyslu § 391 odst. 1 obch. zák. poprvé
uplatněno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyni vznikalo právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému v
období od ledna 1996 do prosince 1997, tudíž se právo na vydání bezdůvodného
obohacení promlčelo v době od ledna 2000 do prosince 2001, byla-li žaloba
podána až 3.4.2003.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, k němuž
dospěl soud prvního stupně při řešení situace, kdyby byl prokázán vznik kupních
smluv. Oba soudy dovodily, že i za tohoto skutkového stavu by byla důvodná
vznesená námitka promlčení práva na zaplacení kupní ceny, neboť pro počátek
běhu promlčecí doby by v takovém případě byl rozhodující den, kdy právo na
zaplacení kupní ceny žalobkyni vzniklo podle § 450 odst. 1 obch. zák., tj. v
době, kdy žalobkyně umožnila žalovanému nakládat se zbožím nebo s doklady
umožňujícími kupujícímu žalovanému nakládat se zbožím. Podle skutkových
zjištění tento stav nastal v roce 1996, 1997 a v září 1998, tudíž i v tomto
případě by čtyřletá promlčecí doba s ohledem na § 391 odst. 1 a § 397 obch.
zák. uplynula před podáním žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by v daném případě nebyl prokázán
vznik kupních smluv. Domnívá se, že v řízení byl dostatečně prokázán úmysl
stran uzavřít kupní smlouvy na základě objednávek zboží, přičemž placení za
tyto dodávky bylo sjednáno tak, že dojde k zaplacení po prodeji zboží třetí
osobě a po podání informace o tomto prodeji žalovaným žalobkyni, která měla na
základě této informace vystavit fakturu. Dovolatelka se domnívá, že odvolací
soud s ohledem na § 266 odst. 1 obch. zák. nesprávně vyložil ujednání
účastníků, které směřovalo k uzavření kupní smlouvy, resp. způsobu sjednání
určitých částí smluv ve smyslu § 269 odst. 3 obch. zák.
Posouzení otázky vznesené námitky promlčení dovolatelka spojuje s odkazem na §
445, § 340 odst. 2 a § 450 obch. zák. a brojí proti právnímu posouzení
promlčení svojí argumentací o sjednané odkládací podmínce pro zaplacení kupní
ceny a splatností závazku. Pro případ, že by dovolací soud přijal verzi obou
soudů, že se v daném případě jednalo o plnění z bezdůvodného obohacení,
předestírá svůj názor, že ve smyslu § 391 odst.1 obch. zák. počala běžet
promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení až vědomostí žalobkyně o
bezdůvodném obohacení žalované, která nastala až na základě provedené
inventarizace v roce 2002.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v
dané věci zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení
správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v
nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí.
Dovolatelka ale staví svůj odlišný právní závěr o důvodnosti svého nároku na
zaplacení kupní ceny na odlišném skutkovém závěru, než k jakému dospěl odvolací
soud. Tvrdí, že ze skutkových zjištění vyplývá dohoda účastníků o podstatných
částech kupních smluv, a bylo prokázáno uzavření kupních smluv. Takové zjištění
ze skutkového závěru soudů ale nevyplývá. Ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů naopak vyplývá, že mezi účastníky nebyly sjednány podstatné části
kupních smluv podle § 409 obch. zák., a nebylo ani zjištěno, že by došlo k
uzavření kupních smluv způsobem podle § 275 odst. 4 obch. zák.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nevyložil obsah projevu vůle směřující
k uzavření kupních smluv podle § 266 odst. 1 obch. zák., je třeba konstatovat,
že pokud nebyla prokázána existence kupních smluv, tj. vznik platné smlouvy,
nebylo možné ani aplikovat vykládací pravidla ohledně nesrozumitelného obsahu
smlouvy. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však
projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.10.1998, sp.
zn. 1 Odon 110/97, publikovaný Soudní judikatuře 3/1999, pod označ. 30/1999).
Dovolatelce tedy není možno přisvědčit, že by odvolací soud posoudil existenci,
resp. neexistenci kupních smluv v rozporu s ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud neposoudil neexistenci platně
uzavřených kupních smluv v souladu s hmotným právem (§ 409, § 275 odst. 4 obch.
zák.) a správně dovodil, že nárok žalobkyně je nutno posuzovat jako bezdůvodné
obohacení žalovaného ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud se proto
dále zabýval námitkou dovolatelky vznesené k právnímu posouzení počátku běhu
promlčecí doby u vydání bezdůvodného obohacení.
Je nutno konstatovat, že obchodní zákoník v ustanoveních o promlčení neupravuje
(na rozdíl od občanského zákoníku) u práva na vydání bezdůvodného obohacení
speciální lhůtu včetně pravidel jejího běhu. Pro počátek běhu obecné čtyřleté
promlčecí doby (§ 397 obch. zák.), která se tak u tohoto práva uplatní, platí
ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu
začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu,
nestanoví-li tento zákon něco jiného. Z uvedeného ustanovení nepochybně
vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby se neodvíjí od vědomosti oprávněného o
tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil (na rozdíl od právní
úpravy občanského zákoníku v § 107 odst. 1 a 2, ale od okamžiku, kdy objektivně
bylo možno právo uplatnit u soudu, což nastalo v den, kdy došlo k bezdůvodnému
obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2005, sp. zn. 32 Odo
1097/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu seš. 5/2007, pod označ. C 4745).
Námitka dovolatelky, že běh promlčení bylo nutno posuzovat s ohledem na
vědomost žalobkyně o bezdůvodném obohacení, není tedy oprávněná. Odvolací soud
posoudil vznesenou námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení
správně v souladu s § 397 a § 391 odst. 1 obch. zák.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li
odvolací soud otázku nároku na zaplacení kupní ceny a otázku promlčení nároku
na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani
z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní
stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči
žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu