23 Cdo 937/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobce Ing. R. P., zastoupeného advokátem, proti žalované C. a l. T., a. s.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 882.200,80 Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 176/2005, o dovolání žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-67,
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2008, č. j. 6 Cmo
401/2007-67, ve znění opravných usnesení ze dne 17. července
2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-72, a ze dne 24. září 2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-89,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2007, č. j. 42 Cm
176/2005-45, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. května 2007, č. j. 42 Cm 176/2005-45,
podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalobce V. T. spol. s r. o.,
vstoupil jako žalobce Ing. R. P..
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. února
2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-67, ve znění opravných
usnesení ze dne 17. července 2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-72, a ze dne 24. září
2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-89, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice vydal napadené usnesení,
aniž rozhodl o dříve uplatněné námitce nedostatku místní příslušnosti, a
zatížil tím řízení vadou, dovodil však, že k takové vadě odvolací soud
přihlédne jen tehdy, jestliže přes včas a důvodně vznesenou námitku věc
projednal a rozhodl o ní místně nepříslušný soud, popřípadě vydal-li
nemeritorní rozhodnutí místně nepříslušný soud. Námitku nedostatku místní
příslušnosti odvolací soud posoudil jako opožděnou, neboť žalovaná ji neučinila
při prvním úkonu, který jí přísluší a jímž byl odpor proti platebnímu rozkazu,
a na základě toho uzavřel, že v posuzované věci k uvedené vadě řízení třeba
přihlédnout není. Další odvolací námitku zpochybňující platnost smlouvy o
postoupení pohledávky, na jejímž základě bylo vydáno napadené rozhodnutí,
odvolací soud posoudil též jako nedůvodnou.
Toto usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost
spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř./, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Vadou měl řízení
zatížit především soud prvního stupně, jenž rozhodl o vstupu do řízení na místo
dosavadního žalobce, ačkoliv nebylo rozhodnuto o uplatněné námitce nedostatku
místní příslušnosti a nebylo tak postaveno najisto, který soud je místně
příslušný k řízení. Odvolací soud pak měl pochybit tím, že zaujal právní názor
k této námitce toliko v rámci odůvodnění usnesení, jímž rozhodl o odvolání
proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně; vada řízení před soudem
prvního stupně tím zhojena být nemohla, neboť nelze tímto způsobem suplovat
rozhodnutí o námitce nedostatku místní příslušnosti a odejmout tak účastníku
právo podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek. Odvolací soud navíc
opomněl, že soud prvního stupně může do doby, než začne jednat, rozhodnout o
své místní nepříslušnosti i bez námitky účastníka. Nesprávné právní posouzení
věci žalovaná spatřovala v tom, že řízení před soudy nižších stupňů bylo
zatíženo vadou, neboť i o sebeúčelovější námitce je nutno rozhodnout. Žalovaná
navrhla, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby
dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo
rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §
107a o. s. ř., připouští zákon v ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.;
dovolání tedy v posuzované věci přípustné je, byť z jiných důvodů, než se
domnívá dovolatelka.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy
dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatel obsahově vymezil (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu nejprve z hlediska námitek
uplatněných v dovolání. Protože odvolací soud svůj procesní postup při přezkumu
rozhodnutí soudu prvního stupně, proti jehož správnosti brojí dovolání, založil
na výkladu norem procesního práva, jsou námitky žalované z obsahového hlediska
především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní
otázky – posouzení, zda skutečnost, že námitka nedostatku místní příslušnosti
nebyla účastníkem uplatněna včas, je důvodem, pro který odvolací soud
nepřihlédne k vadě, jíž soud prvního stupně zatížil řízení tak, že pokračoval v
řízení, aniž o námitce nedostatku místní příslušnosti vůbec rozhodl, a zda je
sama o sobě důvodem postačujícím. Posouzení této právní otázky, jejíž řešení
závisí na výkladu ustanovení § 212a odst. 5 a § 229a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
ve spojení s § 105 odst. 1 věty první a třetí o. s. ř., je pro výsledek
dovolacího řízení určující.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 věty první o. s. ř. řízení se koná u toho soudu,
který je věcně a místně příslušný.
Podle ustanovení § 105 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud před tím, než
začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá
místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební
rozkaz. Později ji zkoumá jen k námitce účastníka, je-li
uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší (odstavec 1). Vysloví-li
soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení
příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu
(odstavec 2). Namítne-li účastník řízení včas a důvodně nedostatek místní
příslušnosti, postupuje soud obdobně podle odstavců 2 a 3; jinak námitku
usnesením zamítne (odstavec 4).
Podle ustanovení § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud též přihlédne k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. K jiným
vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího
řízení nemohla být zjednána náprava.
Podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí
zruší, jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek
podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce
anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát,
popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.
Z ustanovení § 105 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že o uplatněné námitce nedostatku
místní příslušnosti musí soud vždy rozhodnout; nebyla-li uplatněna včas nebo
je-li nedůvodná, rozhodne tak, že ji zamítne. Jestliže tedy byla taková námitka
uplatněna a soud prvního stupně pokračoval v řízení, aniž o takové námitce
rozhodl (a aniž se takové rozhodnutí stalo pravomocným), zatížil řízení vadou,
tak jak správně dovodil též odvolací soud.
Vada řízení spočívající v tom, že soud pokračoval v řízení, aniž rozhodl o
uplatněné námitce nedostatku místní příslušnosti, nepatří mezi ty vady
taxativně vypočtené v ustanoveních § 212a odst. 5
a § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., k nimž odvolací soud přihlíží vždy (bez
dalšího); jedná se tedy o tzv. jinou vadu řízení před soudem prvního stupně, k
níž přihlíží odvolací soud jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána
náprava).
Místní příslušnost soudu má v rámci úpravy podmínek řízení, mezi něž
náleží (§ 103 a násl. o. s. ř.), zvláštní režim. Zatímco k
tomu, zda jsou splněny ostatní podmínky řízení v širším slova smyslu, včetně
věcné příslušnosti, přihlíží soud kdykoliv za řízení (srov. § 103 o. s. ř.),
zkoumání místní příslušnosti se soustřeďuje jen na začátek řízení (srov. § 105
odst. 1 o. s. ř.). Byla-li podána žaloba u místně nepříslušného soudu a začal-
li tento soud jednat o věci samé nebo rozhodl-li ve věci samé bez jednání
(vyjma vydání platebního rozkazu), takže již nemůže vyslovit svou místní
nepříslušnost z vlastní iniciativy, a promeškal-li též účastník příležitost
iniciovat rozhodnutí soudu o jeho místní příslušnosti, neboť neuplatnil námitku
nedostatku místní příslušnosti při prvním úkonu, který mu příslušel (tedy také
v případě, že ji uplatnil, ale opožděně), pak tu již není k dispozici procesní
postup, jímž by bylo možno změnit stav, že řízení bylo zahájeno u místně
nepříslušného soudu; místní příslušnost již za žádných okolností zkoumat nelze
a nedostatek místní příslušnosti procesního soudu je tak v důsledku koncentrace
řízení zakotvené v ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. zhojen.
Rozhodoval-li tedy soud, u něhož byla podána žaloba, ačkoliv nebyl k jejímu
projednání místně příslušný, až poté, co začal jednat ve věci samé a co
účastník promeškal příležitost uplatnit námitku nedostatku místní příslušnosti,
pak bylo takové rozhodnutí vydáno za stavu, kdy byl nedostatek jeho místní
nepříslušnosti již zhojen; rozhodnutí, ať již ve věci samé či jen procesní
povahy, tedy nebylo vydáno místně nepříslušným soudem. Jestliže by za těchto
okolností předcházela takovému rozhodnutí sice věcně opodstatněná, leč opožděná
námitka nedostatku místní příslušnosti, pak vada řízení spočívající v tom, že
soud vydal toto rozhodnutí, aniž o takové námitce rozhodl, nemohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; rozhodoval soud, jenž již byl (stal se)
místně příslušným.
Stejně je tomu tehdy, jestliže takový soud, aniž rozhodl o důvodné, leč
opožděně uplatněné námitce nedostatku místní příslušnosti, vydal rozhodnutí ve
věci samé bez jednání (vyjma platebního rozkazu). V takovém případě totiž
vzhledem k ustanovení § 105 odst. l věty druhé 4 o. s. ř. dochází ke zhojení
nedostatku místní nepříslušnosti vydáním tohoto rozhodnutí; po jeho vydání soud
již nemůže zkoumat místní příslušnost z vlastní iniciativy, a nemůže ji zkoumat
ani k námitce účastníka, nebyla-li uplatněna včas. Rozhodnutí ve věci samé tak
bylo v důsledku zákonem stanovené koncentrace řízení vydáno již místně
příslušným soudem.
Rozhodl-li soud ve věci samé, aniž rozhodl o včasné a důvodné námitce
nedostatku místní příslušnosti, pak rozhodl místně nepříslušný soud; je-li
námitka nedostatku místní příslušnosti podána včas, může soud svou místní
příslušnosti zkoumat i poté, co začal jednat ve věci samé nebo co ve věci samé
rozhodl bez jednání, a ke zhojení nedostatku místní nepříslušnosti tedy
nedošlo.
Vydal-li soud, u něhož bylo zahájeno řízení, aniž byl místně příslušný,
rozhodnutí toliko procesní povahy a učinil-li tak dříve, než začal jednat ve
věci samé, pak jde v každém případě o rozhodnutí vydané místně nepříslušným
soudem, bez zřetele na to, zda účastník promeškal příležitost uplatnit námitku
nedostatku místní příslušnosti; soud totiž stále ještě může zkoumat svou místní
příslušnost z vlastní iniciativy a ke zhojení nedostatku místní příslušnosti
dosud nedošlo.
Právě o poslední uvedenou procesní situaci jde v posuzované věci.
Podle ustanovení § 84 o. s. ř. k řízení je příslušný obecný soud účastníka,
proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. Podle
ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. obecným soudem právnické osoby je okresní
soud, v jehož obvodu má sídlo. Podle ustanovení § 85a o. s. ř. je-li pro řízení
v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí
obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je
obecný soud účastníka. Obecný soud žalované, jímž je vzhledem k jejímu sídlu
Okresní soud v Mladé Boleslavi, není v obvodu Městského soudu v Praze. Poznatek
nasvědčující tomu, že skutečné sídlo žalované (srov. § 19c odst. 2 občanského
zákoníku) není totožné se sídlem zapsaným v obchodním rejstříku, z žaloby ani z
ostatního obsahu spisu nevyplývá. Žaloba byla tedy podána u místně
nepříslušného soudu.
Námitka nedostatku místní příslušnosti je tedy důvodná, není ale včasná, neboť
žalovaná ji neuplatnila při prvním úkonu, který jí příslušel. Jím nebyl odpor
proti platebnímu rozkazu, jak se mylně domnívá odvolací soud (srov. závěry
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. března 1955, sp. zn. Ncd
393/55, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/1955,
jež lze použít i za stávající právní úpravy, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu), nýbrž až vyjádření ve věci samé ze dne
31. 1. 2006, doručené soudu prvního stupně dne 15. 2. 2006, a žalovaná
uplatnila tuto námitku až při roku nařízeném na den 27. 11. 2006. Soud prvního
stupně však rozhodl o vstupu do řízení na místo dosavadního žalobce, aniž začal
jednat ve věci samé, a možnost zkoumat místní příslušnost z vlastní iniciativy
soudu je tedy dosud otevřena; ke zhojení nedostatku místní příslušnosti proto
nedošlo a rozhodnutí tak bylo vydáno místně nepříslušným soudem, bez zřetele na
to, že námitka nedostatku místní příslušnosti uplatněná účastníkem není včasná.
Jestliže přes včas a důvodně vznesenou námitku věc projednal a rozhodl o ní
místně nepříslušný soud, popřípadě jestliže nemeritorní rozhodnutí vydal místně
nepříslušný soud, jde vždy o vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck,
2006, 473 s.). Je tomu tak proto, že vydal-li rozhodnutí soud, který není k
řízení místně příslušný (nestal se místně příslušným ani konvalidací nedostatku
místní příslušnosti, v důsledku uplatnění zákonem stanovené koncentrace
řízení), pak byli účastníci řízení odňati svému zákonnému soudci (rozvrhem
práce určenému soudci věcně a místně příslušného soudu) a došlo tedy k porušení
ústavního principu zakotveného v Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
Odvolací soud sice správně dovodil (ve shodě s posledně citovaným názorem), že
k takové vadě, jíž zatížil řízení soud prvního stupně, se přihlédne jen tehdy,
jestliže nemeritorní rozhodnutí vydal místně nepříslušný soud. Jeho další
právní úvahy však tomuto právnímu názoru neodpovídají. Jestliže své právní
posouzení založil toliko na poznatku, že uplatněná námitka nedostatku místní
příslušnosti není včasná, aniž se zabýval též tím, zda soud prvního stupně mohl
ještě zkoumat místní příslušnost z vlastní iniciativy a zda tedy nebylo
odvoláním napadené procesní rozhodnutí vydáno místně nepříslušným soudem, je
jeho právní posouzení neúplné a závěr, k němuž na základě takového posouzení
dospěl, je nesprávný.
Dovolání je tedy důvodné, byť jeho argumentace, jak je zřejmé z úvah dovolacího
soudu, je správná jen zčásti.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2,
část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Vadu, jíž zatížil řízení soud prvního
stupně, nelze z povahy věci napravit za odvolacího řízení, proto důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně. Nejvyšší soud tedy podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé
o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto
náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu