33 Odo 1455/2006

33 Odo 1455/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce

Mgr. V.K., proti žalované E.B., zastoupené advokátem, o 315.000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 67/2005,

o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března

2006, č. j. 35 Co 59/2006-75, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal po žalované, aby mu zaplatila částku 315.000,- Kč s 2,5 %

úrokem z prodlení od 25. 3. 2005 do zaplacení. Uváděl, že dne 1. 7. 2003

zaplatil za žalovanou podle smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalovaná

téhož dne uzavřela jako postupník s J. K. v postavení postupitele, sjednanou

cenu 75.000,- Kč. Za žalovanou zaplatil ve stejný den také kupní cenu ve výši

240.000,- Kč na kupní smlouvu, jež byla uzavřena až dne 8. 9. 2003 a jejímž

předmětem byly nemovitosti zapsané na LV č. 100 v katastrálním území H. Peníze

zaplatil za žalovanou k žádosti její matky A. Š. s ujištěním, že mu budou

vráceny poté, co A. Š.získá finanční prostředky prodejem svého bytu v P. a z

blíže neurčených zdrojů z H. Vylíčení skutku žalobce doplnil vlastním právním

rozborem věci, když dovozuje, že částka 315.000,- Kč byla plněna podle smlouvy

o půjčce, kterou měla žalovaná vrátit v součinnosti s A. Š. poté, co budou na

žalovanou převedeny nemovitosti. Pro případ, že věc nebude soudem posouzena

jako nárok ze smlouvy o půjčce proto, že žalovaná popře existenci smlouvy, je

namístě žalovanou částku přiznat z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a

násl. obč. zák., neboť žalobce plnil místo žalované, která se tak na jeho úkor

podle § 454 obč. zák. obohatila.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání

ze dne 2. prosince 2005, č. j. 23 C 67/2005-45, uložil žalované povinnost

zaplatit žalobci částku 315.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% ročně od

25. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že

do platebního rozkazu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 23 C 67/2005-25, jímž původně

rozhodl, pojal výzvu k vyjádření k žalobě podle § 114b o. s. ř. Tou vyzval

žalovanou, aby se v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu ve lhůtě

třiceti dnů ode dne podání odporu ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že

nárok uplatněný v žalobě neuznává, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž

staví svou obranu, k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává,

popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla poučena

podle § 114b odst. 5 o. s. ř. o tom, že pokud se bez vážného důvodu na výzvu

soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod

jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti ní uplatňován,

uznává. Odpor proti platebnímu rozkazu žalovaná podala dne 27. 9. 2005, avšak

ve věci samé se v třicetidenní lhůtě běžící od podání odporu nevyjádřila, ani

nesdělila vážný důvod, který by jí v tom bránil. Soud proto měl zato, že

žalovaná uplatněný nárok uznává, a jelikož neshledal žádné překážky, které by

bránily vydání rozsudku pro uznání, rozhodl na tomto základě rozsudkem bez

nařízení jednání.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2006, č.

j. 35 Co 59/2006-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k

závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. S odkazem na

rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod R 56/2005 a R 65/2005 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. s. r.“) odmítl námitky

žalované poukazující na nesprávnou aplikaci § 114b o. s. ř. Bezpředmětnou

shledal námitku místní nepříslušnosti soudu, neboť tuto výhradu mohla žalovaná

uplatnit v prvním úkonu, který jí příslušel, tj. v odporu proti vydanému

platebnímu rozkazu. Jestliže tak neučinila, nemohl se touto námitkou uplatněnou

až v odvolacím řízení odvolací soud zabývat. Jako neopodstatněné označil rovněž

námitky vad žaloby. Namítanými vadami žaloba netrpí, je určitá a obsahuje

veškeré náležitosti požadované § 79 odst. 1 o. s. ř. Uvedl-li žalobce nad rámec

svých procesních povinností (tj. mimo vylíčení rozhodujících skutečností) i

alternativně vlastní názor na právní posouzení věci, jde o právní

charakteristiku skutku, kterou není soud vázán, neboť je na něm, aby věc právně

posoudil; nejde proto o vadu žaloby. Nesprávný počátek prodlení taktéž

nezpůsobuje vadu žaloby a tuto námitku mohla žalovaná, stejně jako námitku

nedostatku pasivní legitimace, uplatnit ve vyjádření k žalobě, k jehož podání

byla soudem vyzvána. Důvodnost námitky žalované, že rozsudek pro uznání neměl

být vydán, protože podáním odporu projevila nesouhlas s žalobou, by znamenala

nadbytečnost ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti „všem výrokům“, podala žalovaná

dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť

považuje napadené rozhodnutí za zásadně významné pro řešení otázky, za jakých

podmínek může soud rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 a

3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má zato, že rozsudek pro

uznání vydal místně nepříslušný soud. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 25. 7. 2005

ve věci vydal platební rozkaz, č. j. 23 C 67/2005-25, jenž byl v důsledku

odporu žalované ze dne 27. 9. 2005 zrušen. Poté zjistil, že žalovaná, jejíž

trvalé bydliště je, se fakticky po dobu minimálně 7 let zdržuje na adrese;

zde pracuje a spolu s ní zde žije i její syn, který navštěvuje odborné učiliště

v K. n. L. Z toho plyne, že příslušným soudem k podání žaloby byl Okresní soud

v Pelhřimově a nikoli Obvodní soud pro Prahu 2. Patří-li místní příslušnost

soudu mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci (podmínky řízení),

potom tato podmínka splněna nebyla a rozsudek pro uznání vydal místně

nepříslušný soud. Ačkoliv odvolací soud měl takový nezákonný rozsudek zrušit

podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrátit soudu prvního stupně k

dalšímu řízení, posoudil námitku místní nepříslušnosti jako opožděnou s tím, že

ji dovolatelka měla uplatnit již v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu. S

odkazem na odbornou právnickou literaturu vyslovila žalovaná přesvědčení o

včasnosti vznesené námitky místní nepříslušnosti, neboť prvním úkonem, který jí

příslušel, nebyl odpor proti platebnímu rozkazu, nýbrž až první úkon po jeho

zrušení. Žalovaná má rovněž zato, že rozsudek pro uznání neměl být vydán proto,

že není ve věci pasivně legitimována, a neztotožňuje se se závěrem odvolacího

soudu, že tuto námitku měla uplatnit ve vyjádření k žalobě před soudem prvního

stupně. Nejvyšší soud již v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 294/2004 uzavřel, že

uznání nároku žalovaným, který není ve věci pasivně legitimován, se příčí

právním předpisům, a proto na jeho základě nelze rozhodnout rozsudkem pro

uznání. Namítá, že z obsahu žaloby nelze zcela jednoznačně dovodit, že je ve

sporu pasivně legitimována. Vylíčený skutkový stav věci spíše svědčí o pasivní

legitimaci její matky A. Š. Procesním důsledkem by mělo být nevydání rozsudku

pro uznání a naopak zamítnutí žaloby. Ke stanovisku odvolacího soudu, že

tvrzení o nedostatku pasivní legitimace není způsobilým odvolacím důvodem,

žalovaná namítá, že toto její tvrzení směřuje k prokázání důvodů, pro které

nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, tedy naplnění

odvolacího důvodu podle § 205b o. s. ř. Žaloba již od samého počátku trpěla

podstatnými vadami, byla neurčitá, nesrozumitelná a zmatečná. Žalobce totiž

neuváděl, z jakého právního titulu žalovanou částku požaduje, nejprve tvrdil,

že ji poskytl na základě ústní smlouvy o půjčce, později tomuto tvrzení

odporuje, když žalovanou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení

získaného plněním za jiného podle § 454 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nakonec podle § 451 odst. 2 obč. zák.

jako plnění bez právního

důvodu. Rovněž příslušenství jistiny bylo uplatněno v rozporu s § 563 obč. zák., jelikož žalobce je požadoval nikoliv až od prvního dne prodlení, nýbrž

již od okamžiku splatnosti. S odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu

žalovaná uvedla, že platebním rozkazem nelze vyřídit žalobu, v níž není jasně

uveden skutkový podklad jak co do vzniku pohledávky, tak i co do její

splatnosti, výše úroků, doby, od které se úroky požadují, a vůbec co do všech

složek, z nichž se žalobou uplatňovaný nárok vyvozuje. Podle dovolatelky

Nejvyšší soud dospěl již dříve k závěru, že o věci samé soud nemůže rozhodnout

rozsudkem pro uznání, vydaným dle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.,

jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže

žaloba trpí takovými vadami, které brání pokračování v řízení. S těmito důvody

dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu

prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu

řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. K námitce místní

nepříslušnosti soudu prvního stupně uvedl, že takovou výhradu mohla žalovaná

uplatnit již v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, případně ve vyjádření

podle § 114b o. s. ř., ke kterému byla soudem vyzvána. V průběhu celého řízení

rovněž nezpochybnila jeho tvrzení, že za ni plnil to, co po právu měla plnit

ona, a její námitky měly pouze ráz procesní obrany. Námitku vad žaloby

uplatňuje žalovaná zcela účelově; žaloba je zcela určitá, jsou v ní skutkově

vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a určitým způsobem formulován petit

žaloby. Součástí platebního rozkazu může být i výzva podle § 114b o. s. ř.;

takový postup odpovídá judikatuře dovolacího soudu.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud

dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu

oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci

samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto

ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti

usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším

rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání

žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý

rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání

přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.

3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze

samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Z toho, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně

vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) mimo jiné

vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Žalovaná především namítá, že soudy obou stupňů dovodily naplnění podmínek, za

nichž se má za to, že uznala nárok, který je proti ní uplatňován žalobou, a že

tak jsou dány předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle

ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpí

vadami, které bránily pokračování v řízení a že ve věci rozhodl místně

nepříslušný soud prvního stupně.

Otázkou vad žaloby ve vztahu k možnosti rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání

se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo

968/2003, publikovaném v časopisu Soudní judikatura ročník 2003 jako SJ

153/2003. Již dříve v rozhodnutí ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97,

publikovaném v časopisu Soudní judikatura č. 17/98, přijal závěr, podle něhož

se skutek v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným

obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1

o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud

rozhodnout. Nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce

svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod.), nýbrž

je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou

a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z

jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá

(právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v

žalobě výslovně uváděl. Jinými slovy řečeno - žalobce je povinen v žalobě

vylíčit rozhodující skutečnosti, nikoliv uvádět ustanovení zákona nebo jiného

právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, natož aby svůj požadavek právně

kvalifikoval. Subsumpce skutkového děje pod příslušné ustanovení skutkové

podstaty právní normy je totiž vyhrazena soudu, což znamená, že nesprávné

právní posouzení vylíčeného skutku žalobcem je irelevantní a nemůže mu být na

újmu.

Jestliže žalobce vylíčil skutkové okolnosti věci vyčerpávajícím způsobem a nad

tento rámec k nim připojil vlastní úvahy o právním posouzení skutku, správně

oba soudy při zkoumání, zda jde o věc, ve které by nebylo možno uzavřít a

schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nepřihlédly k právnímu posouzení

věci nabízenému žalobcem, ale vycházely jen z vylíčení skutku. Nelze přijmout

závěr, že žaloba je zmatečná, neurčitá a nesrozumitelná. Ve vylíčení skutku

nejsou logické rozpory a skutková tvrzení jednoznačně vyúsťují v žalobní žádání

(petit). Žalobce tvrdil, že žalovanou částku zaplatil za žalovanou podle dvou

smluv, ze kterých jí vznikla povinnost k plnění. Uvedení pohnutek ani příslibu

třetí osoby k součinnosti s žalovanou na vrácení žalované pohledávky nečiní

žalobu nesrozumitelnou ani neurčitou, jak se žalovaná domnívá.

K výhradě, že uznání nároku žalovanou, jež není ve věci pasivně legitimována,

se příčí právním předpisům, a proto na takovém základě nelze (s odkazem na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 33 Odo 294/2004)

rozhodnout rozsudkem pro uznání, je nezbytné uvést, že pasivní legitimace

žalované při rozhodování rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

vyplývá ze skutečnosti, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o.

s. ř., neboť žalovaná „uznala“ právo žalobce na zaplacení žalované částky.

Shora citované rozhodnutí dovolacího soudu právní větu vztahující se k otázce

pasivní legitimace jako podmínky vydání rozsudku pro uznání navíc neobsahuje.

Řešení těchto otázek tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Naopak otázku, zda jsou dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu

ustanovení § 114b a § 153a odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v odporu proti

platebnímu rozkazu nebyla námitka místní nepříslušnosti soudu uplatněna,

dovolací soud dosud neřešil, takže její řešení činí rozhodnutí odvolacího soudu

zásadně právně významným.

Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok

nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud

rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou

uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen

navrhne-li to žalobce. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze

vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s.

ř.). Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také

tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu

žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím

důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo

důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání

(§ 153a o. s. ř.).

Podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení,

jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit tím, že nebyly splněny

podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí

soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního

stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Z citované zákonné úpravy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je

možné – vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a)

o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro

jeho vydání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl

vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními

předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce

uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku

pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o

věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí

vypočtených v § 120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §

118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.

Je nepochybné, že místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za kterých může

soud rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř.). Místní příslušnost zkoumá soud

před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez

jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí, což neplatí v

případech, kdy rozhodl o věci platebním rozkazem. Později se otázkou místní

příslušnosti zabývá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu,

který účastníku přísluší (srovnej § 105 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li účinkem

podaného odporu vydaný platební rozkaz zrušen, zůstává účastníku řízení, jenž

odpor podal, zachována námitka místní nepříslušnosti nejpozději do okamžiku

prvního procesního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního

rozkazu (k tomu srovnej analogicky závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze

dne 21. 3. 1955, sp. zn. Ncd 393/55, publikovaného pod R 73/55 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto pohledu není správný závěr odvolacího soudu,

že takovým prvním úkonem je odpor proti platebnímu rozkazu. Přesto nelze

přisvědčit námitce žalované, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout rozsudkem

pro uznání, neboť nebyl soudem místně příslušným. Za první procesní úkon po

zrušení platebního rozkazu je totiž nutno považovat vyjádření k žalobě, k jehož

podání byla žalovaná vyzvána usnesením podle § 114b odst. 2 o. s. ř. včleněným

do platebního rozkazu ze dne 25. 7. 2005. Jestliže na výzvu soudu k vyjádření

nereagovala (tedy ani neuplatnila námitku místní nepříslušnosti), nemohl

odvolací soud k později uplatněné námitce přihlédnout (§ 105 odst. 1 věta třetí

o. s. ř.).

Usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může soud vydat i ve věci, ve které

rozhodl platebním rozkazem; není totiž vyloučeno, aby povinnost vyjádřit se ve

věci a povinnost označit důkazy byla žalovanému uložena podmíněně, tedy za

předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Lhůta k vyjádření nesmí

být kratší než 30 dnů a soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém

případě doručí žalovanému současně (to jest jedinou zásilkou), jak platební

rozkaz, tak usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (srov. Bureš, J.,

Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář, I.

díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 414-415). Pokud soud prvního

stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalované pro případ, že podá odpor,

povinnost podat vyjádření podle § 114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost, tedy

forma rozhodnutí, nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu

usnesení, a to bez ohledu na formální označení (srovnej rozsudek Nejvyššího

soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 767/2003). Vydání usnesení podle §

114b odst. 1 o. s. ř. není v případě uvedeném v § 114b odst. 2 o. s. ř. (při

rozhodnutí o věci platebním rozkazem) podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci

nebo okolnosti případu (srovnej rozsudek ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo

382/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník

2005, pod. č 65).

Lze uzavřít, že se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího

důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této

situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty před

středníkem o. s. ř. její dovolání zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by

podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.

s. ř měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. prosince 2006

JUDr. Ivana

Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu