23 Cdo 956/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem
v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, proti žalovanému M. G.,
zastoupenému JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí
Republiky 38, PSČ 301 00, o zaplacení částky 688.171,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 182/2009, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2011, č. j.
15 Co 184/2011-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 17 C
182/2009-110, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 688.171,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 24. listopadu 2009 do 31. prosince 2009, ve
výši 8 % od 1. ledna 2010 do 30. června 2010, ve výši 7,75 % od 1. července
2010 do 31. prosince 2010 a pro každé následující kalendářní pololetí za dobu
od 1. ledna 2011 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro
první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů,
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II)
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný dne 27. dubna 2009 kolem 6,45 hod. s
vozidlem Mazda 323 při projíždění levotočivé zatáčky nezvládl řízení a čelně se
střetl s protijedoucím vozidlem značky Subaru Legacy, ve vlastnictví
společnosti Genetika Plzeň s. r. o. Za způsobení dopravní nehody byl trestním
příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. června 2009, č. j. 2 T
135/2009-88, odsouzen podle § 201 odst. 2 písm. trestního zákona. Ve výroku
trestního příkazu je uvedeno, že žalovaný je vinen, že dne 27. dubna 2009
způsobil dopravní nehodu a byla u něho znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví toxikologie, prokázána přítomnost metamfetaminu o
toxické koncentraci 0,22 mg/1, v důsledku čehož nebyl žalovaný schopen bezpečně
ovládat řízení motorového vozidla a nacházel se tak ve stavu vylučujícím
způsobilost k řízení motorových vozidel v silničním provozu. Žalobkyně poté
vyplatila poškozené společnosti v souvislosti s touto nehodou náhradu škody v
celkové výši 688.171,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že auto, jehož provozovatelem byl žalovaný, bylo
pojištěné u žalobkyně a dne 27. dubna 2009 žalovaný způsobil pod vlivem
psychotropní látky dopravní nehodu ke škodě společnosti Genetika Plzeň s.r.o. Poškozené byla vyplacena žalobkyní v souvislosti s touto nehodou částka 688 171
Kč. Podle § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2, písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. tak žalobkyně plnila za žalovaného škodu, kterou má právo po něm
požadovat, jelikož ten porušil základní povinnost týkající se provozu na
pozemních komunikacích, když při škodné události byl pod vlivem psychotropní
látky. Žalovaný byl provozovatelem vozidla, přestože nebyl pojištěným, jelikož
se staral o provoz vozidla. Jako provozovatel vozidla tak podle § 10 odst. 3
zákona č. 168/1999 Sb. odpovídá společně a nerozdílně s pojištěným za
pohledávku pojistitele na náhradu vyplacené částky. Žalobkyně tedy oprávněně
požadovala po žalovaném, co za něj plnila, jelikož prokázala, že žalovaný
porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích, když
byl při způsobení škody pod vlivem psychotropní látky. Soud prvního stupně neshledal důvodnou obranu žalovaného, podle níž by bylo
třeba vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie, v němž by bylo
posouzeno, zda byl žalovaný v době dopravní nehody schopen vykonávat činnost
spočívající v řízení vozidla; zamítl proto pro nadbytečnost žalovaným navržený
důkaz. Taková argumentace by podle názoru soudu prvního stupně byla namístě
snad v trestním řízení, v civilním řízení však soud pouze zkoumá, zda žalovaný
způsobil škodu a zda při způsobení této škody byl pod vlivem psychotropních
látek, bez ohledu na jejich množství. Jelikož žalovaný porušil svou zákonnou
povinnost a při způsobení dopravní nehody byl pod vlivem psychotropních látek,
došlo u něj k naplnění jednání předpokládaného v § 10 odst. 1 písm. b), které
je dále konkretizováno v odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Hodnota, která
byla u žalovaného naměřena při způsobení dopravní nehody, je zcela bez významu.
Soud prvního stupně uzavřel, že zákon nenutí řidiče pouze k tomu, aby byli
způsobilí k řízení motorového vozidla, ale naopak vyžaduje, aby řidiči byli
zcela střízliví při způsobení škody jinému, aniž by pojistiteli vzniklo právo
proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho plnil. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. května 2011, č. j. 15 Co 184/2011-144, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I
potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok pod bodem II). Odvolací soud neshledal odvolání důvodným. Odkázal na shora citovaný trestní
příkaz Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. června 2009, č. j. 2 T
135/2009-88, s tím, že je nutno jej v daném řízení hodnotit v souladu s
ustanovením § 135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle
tohoto ustanovení je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů a kdo je spáchal. Jestliže tedy tímto trestním příkazem
bylo rozhodnuto o tom, že žalovaný spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona s popisem
skutku ve výrokové části trestního příkazu, obsahujícím zjištění, že v krvi
žalovaného byl prokázán metamfetamin (pervitin) a jeho metabolit amfetamin, v
důsledku čehož nebyl žalovaný schopen bezpečně ovládat řízení motorového
vozidla a nacházel se ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových
vozidel, pak lze považovat za bezpředmětnou polemiku žalovaného o tom, zda
řídil pod vlivem návykové látky, resp. zda touto látkou byl ovlivněn. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 10
odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož má
pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže
prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na
pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem
škody, za kterou pojištěný odpovídá, přičemž porušením základních povinností
při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí
řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu,
omamné nebo psychotropní látky nebo léků s označeným zákazem řídit motorové
vozidlo. Soud prvního stupně správně dovodil, že pro účely zák. č. 168/1999 Sb. postačuje zjištění, že škoda byla způsobena porušením základní povinnosti
týkající se provozu na pozemních komunikacích spočívající v samotném řízení
vozidla osobou, která byla pod vlivem omamné nebo psychotropní látky. Taktéž
odvolací soud je stejného názoru jako soud prvního stupně, že při posuzování
existence nároku pojistitele na náhradu za pojistné plnění poskytnuté
poškozenému není významný stupeň ovlivnění řidiče alkoholem nebo psychotropní
látkou a míra vlivu psychotropní látky na jednání žalovaného. Pokud jde o další
argumentaci, odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud závěrem poukázal na okolnost, že žalovaný nebrojil proti výši
uplatněného nároku. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že soudy
obou stupňů posoudily věc podle nesprávného výkladu ustanovení § 10 odst. 1
písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Zásadní právní otázku, která
podle jeho názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,
formuloval takto: „Má pojistitel z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, pokud vozidlo řídila
osoba, která byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku
označeného zákazem řídit motorové vozidlo, aniž by bylo rozhodné, zda a jak byl
řidič přítomností alkoholu a jiné látky v krvi ovlivněn?“
Podle dovolatele soudy obou stupňů postavily svá meritorní rozhodnutí na
takovém výkladu shora popsaného zákonného ustanovení, že pro právo pojistitele
na regres vůči pojištěnému z titulu tzv. povinného ručení je nerozhodné, zda a
jak byla osoba, která škodu řízením vozidla způsobila, požitím alkoholu
ovlivněna, protože citovaná zákonná ustanovení stanoví, že právo na regres je
závislé výlučně na tom, zda byl řidič pod vlivem závadných látek, nebo ne. Soudy obou stupňů interpretovaly toto zákonné ustanovení tak, že stupeň
ovlivnění řidiče závadnou látkou a míra vlivu přítomnosti této závadné látky v
krvi řidiče na řidičské schopnosti jsou pro posouzení vzniku práva pojišťovny
na regres právně bezvýznamné. Tento závěr je podle dovolatele nesprávný. Smyslem uvedeného zákonného
ustanovení je, aby pojišťovna měla právo na náhradu vyplacené škody v těch
případech, kdy řidič řídil vozidlo ovlivněn návykovými látkami. Pokud by v krvi
řidiče bylo přítomno zanedbatelné množství návykových látek, které nemůže mít
vliv na schopnost řidiče řádně řídit, pak pojišťovně právo na regres vzniknout
nemůže. Míra ovlivnění návykovou látkou u řidiče je rozhodná pro odpovědnost
řidiče v trestním i správním řízení, a podle jeho názoru není důvodu, aby byla
považována za irelevantní pro posouzení regresního práva pojistitele, přičemž
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. května 2010,
sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 23/2011, podle jehož právní věty „jestliže pachatel řídil motorové
vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen o
jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění
řidiče touto látkou …“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry obou soudů o
odpovědnosti žalovaného za způsobení předmětné dopravní nehody. Množství
návykové látky, které bylo zjištěno v těle žalovaného, je běžně posuzováno jako
množství, při kterém žádná osoba není schopna bezpečně ovládat řízení
motorového vozidla, a z toho důvodu byl také žalovaný odsouzen za trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky.
Nelze také opomenout, že ke vzniku nároku
pojistitele na postih podle § 10 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 168/1999 Sb. postačuje, aby vliv návykové látky byl jednou, nikoli jedinou příčinou dopravní
nehody. Zpravidla bývá primární příčinou jezdecká chyba, která by však v
případě, že by řidič nebyl pod vlivem návykové látky, byla při běžných
řidičských zkušenostech běžně zvládnutelná. Žalobkyně současně považuje za
zásadní závěr soudů obou stupňů o jejich vázanosti rozhodnutím příslušných
orgánů, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal. V této souvislosti
odkázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu
2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, týkající se vázanosti soudu takovým
rozhodnutím. Navrhla odmítnutí dovolání, neboť napadené rozhodnutí nemá po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení
právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o
takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska
právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu. Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti
pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že
pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních
komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za
kterou pojištěný odpovídá. Podle § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích
se pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení
vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku
označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Toto ustanovení zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného (porušil-li
základní povinnost při provozu na pozemních komunikacích a toto protiprávní
jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody) náhradu plnění, které za
něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu
motorového vozidla. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při posuzování nároku žalobkyně na
náhradu plnění, které poskytla poškozené, nezabýval otázkou, zda byl řidič
přítomností návykových látek ovlivněn tak, že to mělo vliv na schopnost řidiče
řádně řídit. Vzhledem k ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, lze
posuzovat přípustnost podaného dovolání pouze z pohledu této otázky. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných
orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. dovodila,
že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo
rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný
čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem,
nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet
jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele
(srov. R 22/1979).
Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové
podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o
uplatněném nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007,
sp. zn. 26 Odo 197/2006, in www.nsoud.cz). Odvolací soud v této souvislosti správně dovodil, že je vázán pravomocným
trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. června 2009, č. j. 2 T
135/2009-88, kterým bylo rozhodováno o žalovaném a jeho jednání při dopravní
nehodě ze dne 27. dubna 2009. Tímto trestním příkazem byl žalovaný za způsobení
dopravní nehody odsouzen podle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního
zákona pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, když uvedeného dne
způsobil dopravní nehodu při řízení vozidla, které nebyl schopen bezpečně
ovládat, neboť se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových
vozidel v silničním provozu a způsobil takovým činem dopravní nehodu a větší
škodu na cizím majetku. Nelze tudíž dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že
byly naplněny podmínky ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e)
zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalovaný způsobil škodu porušením základní
povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích (řízení vozidla pod
vlivem omamné nebo psychotropní látky), byl nesprávný. Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v
rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal
ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí
odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.