USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mlékárna Hlinsko, a.s., se sídlem v Hlinsku, Kouty 53, identifikační číslo osoby 48169188, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému J. K., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, o zaplacení 164 791,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 26/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2022, č. j. 8 Co 249/2021-267, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 1 602 417 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Žalobkyně tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem a žalovaným byla dne 27. 12. 2014 uzavřena smlouva o odvádění a vypouštění odpadních vod č. I/2015. Žalovaný měl právnímu předchůdci žalobkyně fakturovat cenu za služby v rozporu s uzavřenou smlouvou, přičemž vznikl přeplatek, který je bezdůvodným obohacením žalovaného, a který proto žalobkyně požaduje vrátit.
S ohledem na výsledek řízení v obdobné věci vedené (mezi právními předchůdci účastníků) u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 113 C 13/2018 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 1 437 625,90 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo co do této částky zastaveno usnesením Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 29. 9. 2020, č. j. 19 C 26/2019-116. Předmětem řízení tak dále zůstala pohledávka ve výši 164 791,10 Kč s úrokem z prodlení od 15. 5. 2018 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 19 C 26/2019-216, uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni částku 164 791,10 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, ve kterém nejprve namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96), neboť se nevypořádal se subsidiární povahou úpravy bezdůvodného obohacení, a „posvětil“ tak obcházení zákona ze strany žalobkyně.
Nároky žalobkyně měly totiž být dle názoru žalovaného posouzeny jako nároky z odpovědnosti za vady poskytnutého plnění ve smyslu § 1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a požadované plnění tak bylo žalobkyní de facto uplatněno z titulu slevy z ceny díla. Odvolací soud se měl dále odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2727/2014) v otázce posouzení námitky promlčení vznesené žalobkyní ve vztahu k pohledávce žalovaného namítané k započtení proti pohledávce žalobkyně.
Žalovaný dále uvedl, že nebyl v řízení odvolacím soudem náležitě poučen ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud odmítnul dovolání
žalovaného jako nepřípustné, neboť dle jejího názoru je právní posouzení věci odvolacím soudem v plném souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně rovněž navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud „posvětil“ obcházení zákona, neboť nezohlednil subsidiaritu úpravy bezdůvodného obohacení. Tato jeho námitka je založena na předpokladu, dle kterého měl odvolací soud dovodit, že bylo plnění žalobkyní poskytnuto z důvodu uzavřené smlouvy, a podle dovolatele se proto má jednat o nárok z vadného plnění ve smyslu § 1916 o. z. Odvolací soud však při svém posouzení vycházel ze skutkových zjištění, že k úhradě peněžních prostředků (jejichž vrácení se žalobkyně domáhala) nedošlo na základě a v souladu se smluvním ujednáním stran. Předmětem řízení tedy bylo právo žalobkyně na vrácení žalovaným neoprávněně účtovaného a zaplaceného příplatku, a nikoliv nárok žalobkyně z odpovědnosti za vady poskytnutého plnění ve smyslu § 1916 an. o. z., jak se domníval žalovaný [srov. též skutkově obdobnou věc vedenou mezi účastníky (jejich právními předchůdci) u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 113 C 13/2018, v níž bylo dovolání žalovaného odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2211/2020]. Jestliže dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil subsidiaritu úpravy bezdůvodného obohacení, přehlíží tím, že odvolací soud rozhodoval za situace, kdy měl za prokázané, že k plnění ze strany žalobkyně nedošlo na základě smluvního ujednání stran. Námitka dovolatele se proto míjí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, a již odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2211/2020). K výtce žalovaného, že odvolací soud posoudil námitku promlčení vznesenou žalobkyní ve vztahu ke kompenzační námitce žalovaného v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovolací soud uvádí, že ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Na této otázce totiž posouzení kompenzační námitky dovolatele odvolacím soudem, a tedy ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud v bodu 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřetelně zdůraznil, že žalovaným aktivně započítávaná pohledávka nebyla podle skutkových zjištění soudů dosud splatná, tedy ani kompenzabilní, a započtení takovou pohledávkou proto nemůže mít žádné účinky. K tomuto závěru odvolací soud došel, aniž by se zabýval žalobkyní vznesenou námitkou promlčení, jejíž nesprávné právní posouzení v dovolání žalovaný namítal. Ohledně námitky žalovaného, že měl být v řízení soudy poučen dle § 118a o. s. ř., dovolací soud uvádí, že uvedenou námitkou žalovaný ve skutečnosti namítá vadu řízení. K takto namítaným vadám řízení však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, tedy rozhodnutí o nákladech řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto jej v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu