30 Cdo 1514/2022-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Tomáše Pirka, v právní věci žalobce J.
K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 285/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č.
j. 53 Co 8/2022-382, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
10. 2021, č. j. 14 C 285/2017-355, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 206 241
Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v upřesněném znění (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení
částky 1 206 241 Kč jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu
orgánů Policie České republiky, ÚOOZ Praha a Vojenské policie, které provedly
na základě příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Nt
609/2014, v bytě u žalobce domovní prohlídku, při níž byl žalobce zadržen a
spoután. Vyšetřování pokračovalo až do ledna 2017. Žalobce měl za to, že nejen
celá domovní prohlídka, ale zejména použití donucovacích prostředků bylo zcela
bezdůvodné. V průběhu zadržení a provádění úkonů šetření došlo dle názoru
žalobce k velkému množství nestandardních a mnohdy i zcela protizákonných
úkonů. V důsledku těchto skutečností byl žalobce nucen pro rodinu i sebe
postupně pořídit nové počítače a mobilní telefon a rovněž úklid domácnosti,
přičemž jeho léčení zánětu šlach obou zápěstí vzniklého v důsledku spoutání si
vyžádalo rovněž nemalé finanční prostředky. Činností Policie České republiky
mělo dle žalobce dojít rovněž ke ztrátě na jeho platu, výsluze a odchodném. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl ve výroku I dovoláním, které Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání neobsahuje ve své úvodní části náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze
částečně parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený
dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání
považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „při posuzování otázek hmotného a procesního práva
se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky
hmotného a procesního práva, které byly tímto soudem posuzovány, doposud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly, případně, pokud by se dovolací
soud neztotožnil s argumentací dovolatele, že při posuzování otázek hmotného a
procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, pro tento případ navrhuje, aby dovolacím soudem byla vyřešená
právní otázka posouzena jinak.“ Takové alternativní vymezení přípustnosti
dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v
konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených
kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání
zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium
jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo
1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne
30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Ústavní soud (a shodně s ním i
Nejvyšší soud) ve své judikatuře sice připouští, aby vymezení přípustnosti
dovolání bylo provedeno tzv. kaskádovitě (pokud neobstojí primární důvod
přípustnosti, aby byl uveden podpůrně důvod sekundární), to však za samozřejmé
podmínky, že primární důvod bude jednoznačně k té které konkrétní otázce
vymezen. Žalobce však v dané věci eventuálně vymezil dva důvody přípustnosti
dovolání, které vedle sebe neobstojí (neřešená otázka a odchýlení se od
ustálené judikatury). Navíc převážná část navazujícího obsáhlého dovolání tvoří
popis vlastní verze skutkových okolností, jak je vnímal žalobce a podané
dovolání je ve skutečnosti většinově pokračováním pouhé polemiky se soudy obou
stupňů a nevystihuje formální podstatu dovolání jako mimořádného opravného
prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních
účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu
dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť
dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran
nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Nejvyšší soud se proto v rámci dovolacího přezkumu omezil na dvě jednoznačně
formulované námitky předestřené v závěru dovolání, jež měly dle žalobce
představovat otázky dosud judikaturou dovolacího soudu neřešené.
Námitka žalobce, že „za situace, kdy soud vydal příkaz k provedení domovní
prohlídky, na jejímž základě bylo vůči žalobci vedeno vyšetřování, je
okamžikem, kdy může uplatnit nárok na náhradu škody den, kdy se prokazatelně
dozvěděl o tom, že toto vyšetřování bylo skončeno, aniž by vůči němu bylo
vzneseno obvinění“, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní
posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle
odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Odvolací soud vycházel z toho, že
příkaz k domovní prohlídce nebyl v předepsaném řízení zrušen a nepředstavuje
nezákonné rozhodnutí, a odpovědnostní titul tak podle něj není vůbec dán. Otázkou, kdy (v jakých lhůtách) měl být nárok na náhradu škody spojený s
rozhodnutím o domovní prohlídce uplatněn, se tedy ve vztahu k takto ukotvenému
nároku z logiky věci vůbec nezabýval. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti
míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z
možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ve vztahu k druhé otázce formulované žalobcem tak, že „příčinná souvislost je v
případě vojáka z povolání, který je ve služebním poměru, dána i tehdy, pokud
jeho služební postup, který postupem zákonným, je protiprávním jednáním
veřejných orgánů zamezen. V tomto případě potom je v příčinné souvislosti s
tímto nezákonným postupem i ztráta na výdělku, ztráta na odchodném a ztráta na
výsluze, které by mu jinak příslušely“, lze uvést, že obecně platí, že otázka
příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je
otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné
souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího
soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi v žalobě vymezenou škodnou
událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem
na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde
tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto
(skutkovým) závěrům odvolacího soudu (pokud závěr o existenci příčinné
souvislosti buduje na vlastním skutkovém závěru zcela odchylném od toho, jejž
učinil v odstavci 14 napadeného rozsudku odvolací soud), uplatňuje tím
nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Vady řízení namítané žalobcem (neprovedení blíže neoznačených důkazů a pominutí
argumentace žalobce) nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k
takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s.
ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné,
což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu