USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Jeseník nad Odrou, se sídlem v Jeseníku nad Odrou 256, identifikační číslo osoby 00297976, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované GasNet, s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940/96, identifikační číslo osoby 27295567, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Benediktská 690/7, o zaplacení 3 238 410 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 318/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 95 Co 108/2023-704,
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 26 088 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 29 C 318/2022-650, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 238 410 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 95 Co 108/2023-704, rozsudek okresního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. 4. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout jako nepřípustné, neboť dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, jej navrhuje jako nedůvodné zamítnout. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15). 11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 12. K tomu lze poznamenat, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018) 13. Těmto požadavkům dovolatelka v projednávané věci nedostála, když neuvedla, které z požadavků kladených § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a v dovolání formulovala toliko dovolací důvod, tj. argumenty, pro které měla právní posouzení věci za nesprávné. Na podporu svých argumentů pak odkazuje v obecnosti na rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, přičemž však neformuluje konkrétní otázku, při jejímž řešení se měl případně odvolací soud od rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu odchýlit (ani neuvádí, zda a jak se od této rozhodovací praxe měl v konkrétnosti odvolací soud odchýlit, nýbrž toliko polemizuje v obecnosti s jeho právním posouzením, jakož i s posouzením soudu prvního stupně). 14. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání žalobkyně. 15. Nelze-li pro nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu