KSLB 57 INS 7277/2022 57 ICm 71/2023 23 ICdo 155/2024-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Mgr. Martina Červinky, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, identifikační číslo osoby 61207390, insolvenčního správce dlužníků I. M. a M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, proti žalované CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 6, Bubeneč, Borise Němcova 510/3, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 ICm 71/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 7277/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024, č. j. 102 VSPH 493/2023-69, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 57 ICm 71/2023-34, určil, že pohledávka žalované přihlášená do insolvenčního řízení v záhlaví uvedených dlužníků, vedeného pod sp. zn. KSLB 57 INS 7277/2022 u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, přihláškou P37 jako dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 210 414,05 Kč není co do výše 157 732,20 Kč po právu (výrok I) a
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 102 VSPH 493/2023-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení, že pohledávka žalované přihlášená pod P37 jako dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 210 414,05 Kč není co do výše 157 732,20 Kč po právu, se zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Touto otázkou je dle dovolatele otázka, kterým právním předpisem se řídí promlčení smluvních úroků z prodlení v obchodních závazkových vztazích, a to konkrétně v tom, zda se v souvislosti s vykonávacím řízením již pravomocně přiznaného práva uplatní tříletá promlčecí doba dle § 110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), nebo desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“).
4. Dovolatel namítal, že ačkoli odvolací soud opřel svůj závěr o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, nejedná se dle jeho názoru o rozhodnutí, které lze na řešený případ bez dalšího aplikovat. Podle dovolatele je tak zřejmé, že konkrétní otázkou, která je předmětem nyní probíhajícího řízení, se Nejvyšší soud dosud nezabýval. Dovolatel považoval za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož je třeba aplikovat § 110 odst. 3 obč. zák. s odkazem na § 1 odst. 2 obch. zák., neboť obchodní zákoník neobsahuje úpravu, která by odpovídala ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. Naopak dovolatel rozporoval opačný závěr odvolacího soudu, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a tak nelze § 110 odst. 3 obč. zák. v obchodních vztazích použít.
5. Dovolatel proto argumentoval tím, že v případě takto diametrálně odlišných závěrů soudů obou stupňů je nezbytné, aby Nejvyšší soud sjednotil judikaturu a odstranil právní nejistotu, přičemž výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel, nelze dle jeho názoru vztáhnout na projednávanou věc. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelem předestřená otázka byla ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu již vyřešena. Odkázala na konkrétní rozhodnutí a uvedla, že se odvolací soud od těchto judikatorních závěrů neodchýlil. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, shledá-li jej přípustným.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolatelem formulovaná otázka týkající se toho, zda se na promlčení sjednaných úroků z prodlení v obchodním závazkovém vztahu aplikuje občanský zákoník či obchodní zákoník, konkrétně zda lze aplikovat § 110 odst. 3 obč. zák., nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Dovolateli nelze přisvědčit v jeho argumentaci, že by se jednalo o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud se v minulosti vyjádřil v řadě svých rozhodnutí ke vztahu právní úpravy promlčení v obou předpisech soukromého práva (obchodního zákoníku a občanského zákoníku) účinných do 31. 12. 2013.
13. Z ustálené judikatury k této otázce pak vyplývá, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. Konkrétně ve vztahu k promlčení smluvních úroků z prodlení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, publikovaném pod č. 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vycházel v nyní projednávané věci i odvolací soud, uzavřel, že při řešení otázky, kterým právním předpisem se řídí promlčení smluvních úroků z prodlení v obchodních závazkových vztazích, je třeba vyjít z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která dovodila, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, dále usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, či usnesení ze dne 25.01.2010, sp. zn. 23 Cdo 3764/2009). V již citovaném usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, Nejvyšší soud s ohledem na uvedené východisko o komplexní úpravě promlčení v obchodním zákoníku výslovně uzavřel, že ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. není použitelné pro obchodní závazkové vztahy.
14. Z výše uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že dovolateli nelze přisvědčit v jeho argumentaci, že na promlčení smluvních úroků z prodlení v obchodních závazkových vztazích je třeba aplikovat § 110 odst. 3 obč. zák. Pokud tedy v nyní projednávané věci odvolací soud vycházel z výše citovaných závěrů rozhodovací praxe a uzavřel, že promlčení smluvních úroků z prodlení v obchodním závazkovém vztahu se řídí právní úpravou promlčení v obchodním zákoníku, pak se od výše citované rozhodovací praxe neodchýlil.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Podle § 202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu