23 Nd 332/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mercurius partners s.r.o., se sídlem v Praze 10, Krymská 227/29, identifikační číslo osoby 05513031, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované Nafta-oil Group s.r.l., se sídlem v Rumunsku, Criseni, Str. Principala 409, identifikační číslo osoby J31/877/2019, o určení místní příslušnosti soudu pro žalobu o zaplacení částky 177 616,36 EUR s příslušenstvím a o zaplacení smluvní pokuty, takto:
Žalobu žalobkyně Mercurius partners s.r.o. ze dne 12. 6. 2025 proti žalované Nafta-oil Group s.r.l. o zaplacení částky 177 616,36 EUR s příslušenstvím a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % za každý kalendářní týden z částky 177 616,36 EUR za období od 4. 6. 2024 do zaplacení částky 177 616,36 EUR, projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 10.
1. Nejvyššímu soudu byla dne 12. 6. 2025 doručena žádost žalobkyně o určení místně příslušného soudu pro rozhodnutí ve věci samé podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jejíž přílohou byla žaloba ze dne 12. 6. 2025 o zaplacení částky 177 616,36 EUR s příslušenstvím a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % za každý kalendářní týden z částky 177 616,36 EUR za období od 4. 6. 2024 do zaplacení částky 177 616,36 EUR. Žalovaná částka 177 616,36 EUR s příslušenstvím a žalovaná smluvní pokuta ve výši 0,5 % za každý kalendářní týden z částky 177 616,36 EUR za období od 4. 6. 2024 do zaplacení částky 177 616,36 EUR představují podle tvrzení žalobkyně pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 1. 2021 (dále jen „smlouva o úvěru“), která byla uzavřena mezi společností Wings Trade & Consulting, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 06015221 (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), v postavení úvěrující a žalovanou v postavení úvěrované. Tyto pohledávky byly podle žaloby na žalobkyni postoupeny její předchůdkyní smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 9. 2023 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“). Téhož dne vydaly žalobkyně a předchůdkyně žalobkyně společné oznámení adresované žalované o tom, že byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek a že veškeré pohledávky předchůdkyně žalobkyně ze smlouvy o úvěru byly převedeny na žalobkyni. Žalobkyně následně dne 31. 5. 2024 žalované vystavila fakturu na uhrazení požadované částky. Žalovaná žalobkyni doposud ničeho neuhradila.
2. Žádost o určení, který soud věc projedná a rozhodne (podle § 11 odst. 3 o. s. ř.) žalobkyně odůvodnila tím, že v čl. 8.5 smlouvy o úvěru, byla sjednána pravomoc českých soudů k řešení všech sporů, které se týkají pohledávek ze smlouvy o úvěru. Článek 8.5 konkrétně zní: „Veškeré spory vzniklé v souvislosti s touto Smlouvou nebo s jejím plněním budou předloženy soudu v České republice, a to v souladu s právními předpisy České republiky.“ Ve smlouvě o úvěru, však nebylo sjednáno, jaký konkrétní český soud je k projednání žaloby místně příslušný a místní příslušnost nelze zjistit ani na základě úpravy obsažené v občanském soudním řádu.
3. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
4. Návrh na určení místní příslušnosti byl Nejvyššímu soudu předložen žalobkyní, aniž dosud ve věci samé již probíhalo řízení před českými soudy. Nejvyšší soud proto předně posuzoval, zda je vůbec dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Nd 290/2013, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 30 Nd 80/2017, či ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 30 Nd 566/2020). Postupoval přitom podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, neboť jde o spor s mezinárodním prvkem, předmětem řízení je věc občanská a obchodní (srov. čl. 1 nařízení Brusel I bis), nařízení má být aplikováno před soudem České republiky, tj. před soudem členského státu EU a soudní řízení je zahájeno po 10. 1. 2015 (srov. čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis).
5. Dle č. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná.
6. Podle judikatury Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“ či „Soudní dvůr“) se čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis vztahuje na případy, ve kterých se strany „dohodnou“ na příslušnosti soudu. Jak vyplývá z bodu 15 odůvodnění tohoto nařízení, shodná vůle stran v souladu se zásadou smluvní volnosti odůvodňuje přiznání přednosti jejich volbě příslušnosti určitého soudu. Soudní dvůr tedy rozhodl, že čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis ukládá soudu, jenž ve věci rozhoduje, povinnost přezkoumat in limine litis, zda doložka o soudní příslušnosti byla skutečně předmětem souhlasu smluvních stran, jehož existence musí být vyjádřena jasně a přesně (srov. rozsudek ze dne 18. 11. 2020, DelayFix, C?519/19, bod 41 a tam citovanou judikaturu). Tuto zásadu je pak třeba respektovat i vůči třetí osobě.
7. Z judikatury SDEU dále vyplývá, že čl. 25 nařízení Brusel I bis ani žádné jiné jeho ustanovení výslovně neupravuje účinky doložek o soudní příslušnosti vůči třetím osobám, zejména osobám odlišným od stran původní smlouvy, k níž se doložka o soudní příslušnosti vztahuje, které se následně stanou stranami této smlouvy na základě postoupení nebo jiné dohody (srov. rozsudky ze dne 18. 11. 2020, DelayFix, C-519/19, bod 40; ze dne 7. 2. 2013, Refcomp, C-543/10, bod 25; a ze dne 20. 4. 2016, Profit Investment SIM, C-366/13, bod 23).
8. Z rozhodnutí SDEU se dále podává ve vztahu k řešení otázky, zda se účinky doložky o soudní příslušnosti podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis vztahují i vůči třetí osobě, že je v zásadě nezbytné (ve shodě s výše zmíněnou zásadou smluvní volnosti), aby třetí osoba s touto doložkou souhlasila, má-li být na třetí osobu doložka uplatněna (srov. například rozsudky ze dne 19. 6. 1984, Russ, 71/83, bod 24; ze dne 16. 3. 1999, Castelletti, C-159/97, bod 41; ze dne 9. 11. 2000, Coreck, C-387/98, bod 23; ze dne 18. 11. 2020, DelayFix, C?519/19, bod 47; ze dne 21. 5. 2015, CDC Hydrogen Peroxide, C-352/13, bod 65). Judikatura SDEU pak v některých případech též připouští, že je možné uplatnit doložku o soudní příslušnosti vůči třetí osobě, která s uvedenou doložkou nesouhlasila, a to tehdy, vstoupila-li do všech práv a povinností strany smlouvy (za předpokladu, že doložka o soudní příslušnosti je platná mezi smluvními stranami), přičemž to, zda třetí osoba vstoupila do všech práv a povinností strany smlouvy je třeba řešit podle použitelného vnitrostátního práva (srov. například rozsudky ze dne 9. 11. 2000, Coreck, C-387/98, a ze dne 21. 5. 2015, CDC Hydrogen Peroxide, C-352/13).
9. Nejvyšší soud v posuzované věci dospěl k závěru, že ujednání o mezinárodní příslušnosti sjednané předchůdkyní žalobkyně a žalovanou v čl. 8.5 smlouvy o úvěru, podepsané oběma stranami, je platnou doložkou o soudní příslušnosti ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť dohoda o příslušnosti byla sjednána v písemné formě, ze znění doložky je jasně patrný (jasně a přesně vyjádřený) úmysl stran sjednat si sudiště v České republice, která je členským státem EU, a tedy i smluvním státem nařízení Brusel I bis, a zároveň jde o spor o zaplacení pohledávek (tj. jistiny – tvořené zčásti i přirostlým kapitalizovaným úrokem – s příslušenstvím a smluvní pokuty), jež měly vzniknout na základě smlouvy o úvěru, což jsou nároky, které spadají pod ujednaný rozsah prorogační doložky „spory vzniklé v souvislosti s touto Smlouvou nebo s jejím plněním“.
10. S ohledem na to, že žalobkyně není stranou smlouvy o úvěru, v níž byla uvedená prorogační doložka sjednána, se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda se účinky prorogační doložky vztahují i na žalobkyni, která pohledávky vzniklé ze smlouvy o úvěru podle žalobních tvrzení nabyla od předchůdkyně žalobkyně (strany smlouvy o úvěru, v níž byla sjednána prorogační doložka) na základě smlouvy o postoupení pohledávek, tj. v souladu s výše citovanými judikaturními závěry SDEU Nejvyšší soud posuzoval, zda byl dán souhlas žalobkyně – třetí osoby (postupníka) – s doložkou o soudní příslušnosti ujednané stranami smlouvy o úvěru.
11. Souhlas žalobkyně s prorogační doložkou sjednanou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou přitom lze dovodit již jen z toho, že sama žalobkyně hodlá zahájit řízení před českými soudy právě s odkazem na článek 8.5 smlouvy o úvěru obsahující doložku o soudní příslušnosti. Její procesní aktivita – návrh Nejvyššímu soudu na určení místní příslušnosti soudu dle § 11 odst. 3 o. s. ř., tedy směřuje k tomu, aby jí podaná žaloba pro vymožení pohledávek vůči žalované byla projednána před soudy České republiky právě podle čl. 8.5 smlouvy o úvěru.
12. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovozuje, že se účinky prorogační doložky vztahují též na žalobkyni a pravomoc českých soudů je v dané věci dána. Uvedený závěr je přitom v souladu i se zásadou smluvní volnosti a zásadou právní jistoty smluvních stran, aby jejich případné spory ze smlouvy byly řešeny před soudy konkrétního ujednaného členského státu, neboť právní postavení žalovaného se, co do ujednaného sudiště, v důsledku postoupení pohledávky nezměnilo. S ohledem na výše uvedený závěr o souhlasu žalobkyně s doložkou o soudní příslušnosti již přitom bylo nadbytečné se zabývat při posouzení otázky, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, tím, zda žalobkyně též vstoupila na základě postoupení pohledávky do všech práv a povinností strany smlouvy podle použitelného vnitrostátního práva.
13. Lze tedy uzavřít, že ve věci je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, která byla sjednána doložkou podle článku 25 nařízení Brusel I bis, v níž však současně nebylo ujednáno, který konkrétní český soud bude k projednání sporu místně příslušný. Z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dohoda, kterou účastníci řízení zakládají pravomoc soudu určitého státu, nemusí obsahovat označení místně příslušného soudu určeného státu. Jestliže strany dohodou založily pravomoc českých soudů, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, postupuje se podle § 11 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 524/2002, uveřejněné pod číslem 50/2004 Sb. rozh. obč.).
14. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
15. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
16. Podle ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.
17. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.
18. Podle § 87 písm. c) o. s. ř. je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka závodu fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky.
19. V nyní posuzované věci podmínky místní příslušnosti chybějí, neboť žalovaná, jež je právnickou osobou se sídlem v Rumunsku, nemá obecný soud v České republice, v České republice nemá umístěn závod či organizační složku závodu a není též známo (žalobkyně to ani netvrdí), že by měla v České republice majetek. Nejsou splněny ani podmínky pro místní příslušnost na výběr danou či výlučnou. Nejvyšší soud proto – přihlížeje též k zásadně hospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) – ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, že věc projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 10, v jehož obvodu má podle údajů obchodního rejstříku své sídlo žalobkyně a v jehož obvodu má své sídlo též předchůdkyně žalobkyně, která uzavírala smlouvu o úvěru se žalovanou, z níž mají vyplývat žalobou uplatněné pohledávky.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu