23 Nd 436/2025-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobců a) J. F., a b) E. F., proti žalované I. R., zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, o určení obsahu kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 71/2025, o námitce podjatosti, takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ing. Dušan Hrabánek, JUDr. Josef Holejšovský, Ph.D., a JUDr. František Švantner nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 31/2025.
1. V podání doručeném Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 31. 5. 2025 namítli žalobci podjatost mimo jiné všech soudců Vrchního soudu v Praze a žádali, aby tito soudci byli vyloučeni z rozhodování v jejich věci. Jako důvod vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze uvedli, že tento soud usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. UL 72/2018-633, zabránil vydání zfalšovaných návrhů na zajištění důkazů, které byly dle tvrzení žalobců odcizeny ze spisu, čímž se soudci Vrchního soudu stali spolupachateli trestné činnosti. Z tohoto důvodu považovali žalobci za vyloučené, aby kterýkoliv soudce Vrchního soudu v Praze rozhodoval o jejich námitce podjatosti vznesené vůči soudcům Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, neboť soudci Vrchního soudu budou dle žalobců mít zájem na „krytí“ svých kolegů.
2. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Ing. Dušan Hrabánek předložil předmětný spisový materiál Nejvyššímu soudu k posouzení námitky podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze.
3. Jak vyplývá ze spisu, věc byla v souladu s rozvrhem práce přidělena k projednání a rozhodnutí senátu Vrchního soudu v Praze, který je tvořen soudci JUDr. Ing. Dušanem Hrabánkem, JUDr. Josefem Holejšovským, Ph.D., a JUDr. Františkem Švantnerem. Soudci uvedeného senátu Vrchního soudu v Praze se vyjádřili na č. l. 125 spisu tak, že nemají žádný poměr k věci či k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům. JUDr. František Švantner současně uvedl, že ve věci vedené pod sp. zn. UL 72/2018, na kterou žalobci v námitce podjatosti odkazují, byl předsedou senátu a věc rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí v souladu se zákonem a nevidí důvod, proč by jej tato skutečnost měla vyloučit z rozhodování v předkládané věci.
4. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
5. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
6. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§ 16 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v tom, že v souladu s ustanovením § 15a odst. 3 o. s. ř. není přípustné, aby účastník řízení bez dalšího namítal podjatost celého soudu, když podstatnou náležitostí námitky podjatosti je přesné označení soudce, proti němuž námitka směřuje, a uvedení důkazů prokazujících takové tvrzení účastníka řízení. Případná podjatost je výsledkem osobního vztahu soudce k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, proto je tento poměr nutno zjišťovat individuálně u každého soudce zvlášť (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 4 Nd 284/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 23 Nd 267/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Nd
290/2014). Nejvyšší soud se tedy zabýval námitkou podjatosti toliko ve vztahu k těm soudcům Vrchního soudu v Praze, jimž podle rozvrhu práce přísluší rozhodovat v předmětné věci.
8. Poměr k věci ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, v němž soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce, či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský, či naopak nepřátelský (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 23 Nd 321/2013).
9. Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, respektive když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude s to nezávisle a nestranně rozhodovat (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 209/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Nd 178/2009).
10. Je nutno konstatovat, že v podání žalobců navzdory jejich obsáhlosti nejsou uvedeny žádné skutečnosti, pro něž by se vyloučení dotčených soudců Vrchního soudu v Praze mohlo jevit ve světle výše popsaných judikatorních východisek adekvátním. Žalobci svou nedůvěru ve schopnost soudců Vrchního soudu v Praze rozhodovat v jejich věci nestranně odůvodňují toliko tím, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. UL 72/2018-633, zamítl návrh žalobce a) na určení lhůty soudu prvního stupně k provedení procesního úkonu, z čehož pak bez jakýchkoliv relevantních podkladů žalobci dovozovali podjatost všech soudců Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že soudci Vrchního soudu „kryjí“ domnělou trestnou činnost soudců soudu prvního stupně, kterou spatřovali v rovněž tvrzeném odcizení důkazních návrhů ze spisu.
Z pouhé skutečnosti, že Vrchní soud nevyhověl procesnímu návrhu žalobce a) na určení lhůty, ovšem nelze bez dalšího (tj. bez existence dalších relevantních okolností zakládajících důvod pochybovat o nepodjatosti soudců) dovozovat podjatost kteréhokoliv soudce tohoto soudu (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.). Žalobci ani okrajově nenastínili existenci jiných relevantních okolností, jež by umožňovaly přesvědčivě učinit závěr, že má kterýkoli ze soudců senátu Vrchního soudu v Praze, jemuž byla věc k rozhodnutí podle rozvrhu práce přidělena, k věci či k účastníkům řízení poměr bránící nezaujatému rozhodování (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2012, sp. zn. 20 Nd 45/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Nd 419/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 23 Nd 215/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 30 Nd 277/2014).
11. Z naznačených důvodů Nejvyšší soud, rozhodující podle § 16 odst. 1, věty první, o. s. ř., vznesenou námitku podjatosti shledal neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu