24 Cdo 1024/2019-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr.
Pavla Vrchy ve věci žalobkyně V. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti
žalovanému D. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Roubalem,
advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Benýškové 1664/14, o výživné manželky,
vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 41/2013, o dovolání
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v
Pardubicích, ze dne 31. října 2018, č. j. 27 Co 351/2018-577, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v
Pardubicích, ze dne 31. 10. 2018, č. j. 27 Co 351/2018 – 577, není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem přijaté řešení
nastolené právní otázky procesního práva [zda nesplněním poplatkové povinnosti
v důsledku pochybení (zjevné administrativní chyby učiněné při zadávání příkazu
k bezhotovostní platbě v desetinné čárce a poukázání pouhé desetiny částky na
úhradu soudního poplatku) poplatníka, který se tak uvedl v omyl o řádném
splnění poplatkové povinnosti, lze i pro takový případ vyvozovat vůči
dovolateli procesní důsledek plynoucí z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn, zejména zákona
č. 296/2017 Sb., tedy ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále také jen „zákon o
soudních poplatcích“), neboť odvolací řízení bylo zahájeno 2. 7. 2018 (viz
článek VI. přechodná ustanovení části třetí posledně uvedeného zákona); dále k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
2827/2018, který by tak ve svém důsledku znamenal nepřiměřenou tvrdost] je v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak. Právní problém nacházející se v základu právní otázky, a sice vliv povahy
příčiny neboli důvodu nesplnění poplatkové povinnosti na zastavení (odvolacího)
řízení, byl opakovaně předmětem rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Závěr
vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo
6030/2016, že povinnost soudu zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku
plyne přímo z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, přičemž
důvody, pro které poplatník nezaplatil soudní poplatek, nejsou pro vydání
rozhodnutí o zastavení řízení právně významné [na tom nic nemění skutečnost, že
v odkazovaném rozhodnutí se dovolací soud zaobíral výkladem citovaného
ustanovení zákona o soudních poplatcích ve znění do 29. 9. 2017, protože shoda
s přítomnou právní věcí tkví v negaci významu důvodu nezaplacení soudního
poplatku], který Nejvyšší soud zopakoval v usnesení z 20. 3. 2019, sp. zn. 32
Cdo 759/2019, byl doplněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 179/2019, vymezením speciální kategorie povahy příčiny neboli důvodu
nesplnění poplatkové povinnosti, pro jehož naplnění nelze vůči poplatníkovi
soudního poplatku vyvozovat procesní důsledek plynoucí z ustanovení § 9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích, kterou je pochybení soudu. V posuzované věci
ovšem o takový důvod nesplnění poplatkové povinnosti nejde, a proto prolomení
negace právního významu důvodu nezaplacení soudního poplatku v úvahu nepřipadá.
Dovolatel odpovídá za náležitou míru procesní diligence, pečlivosti, což se v
rámci splnění poplatkové povinnosti nepochybně týká také řádného vyplnění
(elektronického) formuláře k zadání příkazu pro poukázání správné výše částky
na úhradu soudního poplatku z odvolání, a pokud jí nedostál a v důsledku tohoto
svého pochybení – byť by se jednalo o zcela zjevně administrativní pochybení –
sám sebe uvedl v omyl o řádném splnění poplatkové povinnosti majíc za to, že
poukázána bude částka ve správné výši, je povinen strpět příslušný negativní
procesní následek vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, kterým je v posuzované věci zastavení odvolacího řízení (viz již
cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6030/2016). K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilé
ani tvrzení dovolatele o nepřiměřené tvrdosti zákona (jeho slovy „hrubé
nespravedlnosti“) a formalismu. Za přepjatý formalismus lze totiž považovat,
pokud by soud vyžadoval bezpodmínečné dodržení určitého postupu, aniž by proto
měl věcný důvod. V posuzované věci se však nejedná o ulpívání na
administrativních nedostatcích, nýbrž o dodržení stanovených náležitostí
skutkové podstaty předepsaných zákonem. Pokud tedy soud požaduje po účastníku
dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup (k tomu srov. obdobně například
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15). V této
souvislosti dovolatel navíc přehlíží, že v jeho případě nešlo o nesplnění
poplatkové povinnosti v zákonné lhůtě podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) a
ustanovení § 7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích – soudní
poplatek z odvolání byl splatný 2. 7. 2018 podáním odvolání
– nýbrž v soudem stanovené 15 denní lhůtě podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích. Pokud žalovaný nesplnil poplatkovou povinnost ani v tomto
dodatečném beneficiu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18), ač ji měl a mohl splnit již při podání odvolání, dovolávat
se tvrdosti zákona je nepřípadné. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem požadované posouzení „zda
by soud prvního stupně neměl poslat alespoň upomínku a upozornit na částečné
uhrazení poplatku“, a to již proto, neboť na této otázce není napadené
rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Lze uzavřít, že aproboval-li odvolací soud dovoláním napadeným usnesením postup
soudu prvního stupně, který podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání v
soudem stanovené 15 denní lhůtě zastavil, neodchýlil se od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neboť nesplnění poplatkové povinnosti žalovaným v důsledku
jeho pochybení, byť by spočívalo v zjevné administrativní chybě, vedoucí k jeho
mylnému přesvědčení o řádném splnění poplatkové povinnosti, je bez významu pro
nastoupení procesního důsledku plynoucího z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích, kterým je zastavení odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.