24 Cdo 1098/2024-115
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Z. Č., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 253/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2023, č. j. 25 Co 244/2023-89, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2023, č. j. 16 C 253/2022-72, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
1. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 45 T 9/2019, bylo rozhodnuto, že se „podle § 81a trestního řádu za užití § 80 odst. 1 věta třetí trestního řádu“ ukládají do úschovy soudu (v usnesení vypočtené) nemovité věci, a to mimo jiné „pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY“, „pozemek p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY“, a „pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY“. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že ke složení těchto nemovitých věcí došlo proto, že „prokazování vlastnictví pozemků … je zapeklitou záležitostí jdoucí nad rámec specializace trestního soudce a je na místě spor o vlastnictví pozemků přenechat civilním soudům, které s restituční agendou mají více zkušeností“. Stížnosti podané proti tomuto usnesení byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 To 90/2021, zamítnuty a usnesení Městského soudu v Praze nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dne 19. 10. 2021. Řízení o úschově je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 59 Sd 213/2021.
2. Žalobce podáním ze dne 20. 6. 2022 požádal o vydání předmětu úschovy (výše uvedených pozemků v kat. úz. XY a XY). Žalovaná s požadavkem žalobce nesouhlasila a upozornila na to, že své vlastnické právo k předmětům úschovy uplatňuje u soudu prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 291/2021. Obvodní soud pro Prahu 5 poté přípisem ze dne 14. 7. 2022 sdělil žalobci obsah vyjádření žalované a uvedl, že jeho žádosti o vydání předmětu úschovy může být vyhovělo teprve poté, co bude souhlas žalované nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.
3. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 20. 7. 2022 domáhal, aby bylo žalované uloženo souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tj. „pozemku p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaného na LV XY“, „pozemku p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaného na LV XY“, a „pozemku p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaného na LV XY“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že vlastníkem předmětných pozemků se stal na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2013, č. j. 18 C 187/2010-520, „ve spojení“ s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 69 Co 381/2013-556, a že žalovaná nemá k předmětu úschovy „žádný hmotněprávní titul“.
4. Žalovaná namítala, že žalobce (a další „osoby, které s ním sdružili své nároky“) disponovali restitučním nárokem na vydání náhradních pozemků ve výši 33 859 000 Kč, avšak byly jim poskytnuty náhradní pozemky o celkové hodnotě 69 122 893,22 Kč, že restituční rozhodnutí jsou věcně „nesprávná, pokud se týkají restituce majetku, který dříve vlastnil J. M. B., neboť k restituci takového majetku nejsou žadatelé o restituci oprávněni“, a že žalobce nemohl být při nabytí pozemků v dobré víře, neboť byl „srozuměn s tím, že Pozemkový fond České republiky vůči němu postupuje v omylu a jedná s ním a dalšími osobami, které s ním sdružili své nároky, jako s příbuznými původních vlastníků pozemků“. Žalobce proto není vlastníkem pozemků, které byly uloženy do úschovy soudu.
5. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 16 C 253/2022-72, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13 712 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Honzíka. Dovodil, že žalobce je „legitimním vlastníkem“ předmětných nemovitých věcí, zatímco žalovaná „žádným aktuálním právem k těmto nemovitostem nedisponuje“, a že proto žalovaná nemá „žádný důvod nadále žalobci v realizaci jeho vlastnického práva bránit“.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 25 Co 244/2023-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 356 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Honzíka. Odvolací soud souhlasil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že žalobce „bez jakýchkoliv pochybností“ prokázal své vlastnictví k předmětným nemovitým věcem a že žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, neboť její obrana založená na tvrzení o „přečerpání restitučního nároku ze strany žalobce a s tím souvisejícího vzniku bezdůvodného obohacení“ je pro věc „bez právního významu“.
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když dovodil, že „závěr o přečerpání restitučního nároku žalobce a o takto vzniklém bezdůvodném obohacení“ je v projednávané věci „bez právního významu. Protože předmět úschovy lze vydat pouze jeho vlastníkovi, popřípadě jiné osobě, která prokáže právo na držení předmětu úschovy, a protože bezdůvodné obohacení musí být vydáno ochuzenému, je právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení získané žalobcem důvodem k vydání předmětu úschovy právě žalované.
8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Uvedl, že argumentaci žalované o vzniku bezdůvodného obohacení je třeba jako nepodloženou odmítnout a že jeho vlastnictví k předmětu úschovy nelze zpochybnit žádnou z okolností uplatňovanou žalovanou. Poukazuje současně na judikaturu dovolacího soudu, podle níž je úschova nemovité věci z povahy věci vyloučena, a dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu představuje „zákonnou cestu“ k vyvedení nesprávně uložených nemovitých věcí ze soudní úschovy.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. V rozhodovací činnosti dovolacího soudu nejsou žádné pochybnosti o to, že účelem a smyslem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 z. ř. s. je posouzení otázky, komu má být předmět úschovy vydán, a že takovou osobou je ten, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Otázka, zda takovým „jiným právem“ k předmětu úschovy je (může být) i (případný) nárok jednoho přihlašovatele na vydání bezdůvodného obohacení týkajícího se předmětu úschovy proti druhému přihlašovateli, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu nebo podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu o tom, že věc, která mu byla podle ustanovení § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle ustanovení § 79 trestního řádu odňal anebo kterou zajistil podle ustanovení § 79a trestního řádu, se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, popřípadě tomu, komu byla zajištěna, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení § 300 z. ř. s. Po právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy soud postupuje v soudním řízení o úschově této věci podle ustanovení § 289 až 302 z. ř. s., a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu (srov. též stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2007, a které se uplatňuje i za nyní platné právní úpravy). Uvedené samozřejmě platí jen tehdy, jestliže rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení skutečně vyvolalo účinky složení věci do úschovy soudu.
16. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2018/2022) byl přijat závěr, že nemovitou věc nelze (ani podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 81 odst. 1věty třetí trestního řádu) uložit do soudní úschovy. Kdyby přesto orgán činný v trestním řízení rozhodl o uložení nemovité věci do soudní úschovy, účinky úschovy (předjímané v ustanoveních § 289 až § 302 z. ř. s.) nemohou nastat a řízení je třeba podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (za užití ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s.) zastavit, neboť tu je takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
17. Protože v projednávané věci bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 45 T 9/2019, rozhodnuto o uložení do soudní úschovy nemovité věci, nemohly nastat – jak vyplývá z výše uvedeného – účinky uložení do úschovy. Soudy proto neměly postupovat přiměřeně podle ustanovení § 289 až 302 z. ř. s. a správně měly přistoupit k zastavení jak řízení o úschovách (vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 59 Sd 213/2021), tak i řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, zahájené ve smyslu ustanovení § 299 z. s. ř. a vedené k vyřešení otázky, zda žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci.
18. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původních řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu