USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. K., zemřelém dne XY, za účasti 1) J. K., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná č. 256/2, 2) A. K., zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D. advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 281/44, a 3) J. D. K., zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná č. 770/7, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 D 515/2020, o dovolání J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. října 2023, č. j. 29 Co 84/2023-4278, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. března 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
1. Řízení o pozůstalosti po A. K., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 3. 2020, č. j. 35 D 515/2020-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byl pověřen Mgr. Filip Vorel, notář v Liberci (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 5. 2020, č. j. 35 D 515/2020-129, byl Mgr. Filip Vorel z provedení úkonů soudního komisaře v tomto řízení vyloučen a k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Jana Seemanová, notářka v Liberci (ve smyslu ustanovení § 100 a 101 zákona o zvláštních řízeních soudních).
2. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 4 139 083 415 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 5 827 644 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 4 133 255 771 Kč (výrok I.), dále potvrdil, že pozůstalost vymezenou v odstavcích A) – F) „nabývají pozůstalá manželka J. K., pozůstalá dcera A. K. a pozůstalá dcera J. D. K., dle svých zákonných dědických podílů, tedy každá po jedné třetině“, tedy že „potvrzuje nabytí dědictví dědičkám ze zákona v I.
děd. třídě dle jejich zákonných podílů, tedy každé jednou třetinou“ (výrok II.), nepřiznal pozůstalé manželce J. K. právo na vypořádání dle § 1693 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (výrok III.), a dále rozhodl, že účastnice řízení J. K., A. K. a J. D. K. jsou povinny uhradit soudnímu komisaři odměnu a hotové výdaje včetně náhrady daně z přidané hodnoty v celkové výši 93 091,35 Kč dle vzájemného poměru majetku nabytého při rozdělení pozůstalosti, tedy každá částku 31 030,45 Kč do čtrnácti dnů od právní moci usnesení (výrok IV.), a že „žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „zůstavitel zemřel bez zanechání pořízení pro případ smrti“, „byl ženatý“, „jako dědičky ze zákona v I. dědické třídě přicházely v úvahu pozůstalá manželka J. K. a pozůstalé dcery A. K. a J. D. K.“, že „manželství zůstavitele a J. K. bylo uzavřeno dne 24. 4. 1982“, a „rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1994, který nabyl právní moci dne 2. 6. 1994, č. j. 20 C 442/94, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále též jen "BSM") zůstavitele a J.
K.“, přičemž „nedošlo do tří let ode dne právní moci rozsudku po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů k vypořádání dohodou, ani nebyl u Okresního soudu v Liberci ve lhůtě tří let ode dne právní moci rozsudku o zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví podán návrh na jeho vypořádání“, a proto platí dle ustanovení § 149 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 7. 1998, „domněnka vypořádání BSM“, a poté, co usnesením ze dne 23. 3. 2022, č. j. 35 D 515/2020-250, rozhodl o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti, jenž byl všemi dědičkami potvrzen, soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželka zůstavitele v průběhu řízení uplatňovala své vlastnické právo k pozůstalosti „v zásadě k jedné polovině pozůstalosti, s výjimkou majetku uvedeného ve výroku II.
odst. D“, a to „z důvodu, že po zrušení jejich BSM nedošlo k žádnému vypořádání, z důvodu, že podnikali společně, z důvodu, že obchodní závod je rodinným závodem provozovaným jí a zůstavitelem, že zisky z podnikání investovali do dalších podnikatelských aktivit, že došlo k vydržení poz. manželkou ve vztahu k podílu na majetku zůstavitele, z důvodu, že majetek zůstavitele byl nabyt z prostředků, které tvořily jejich podílové spoluvlastnictví“, přičemž ohledně domu č.p.
XY v části obce XY, jenž byl zapsán v katastru nemovitostí jako součást pozemku parcely XY v k. ú. XY, manželka uplatnila spoluvlastnický podíl o velikosti ?, ale protože se „ohledně uvedené stavby dědičky neshodly na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti“, soud prvního stupně k tomuto spornému majetku (k ? popsané stavby), „při projednání pozůstalosti nepřihlédl“, a dále dovodil, že vozidla uvedená ve výroku II. odst. E a zbraně uvedené ve výroku II. odst. B zůstavitel „nabyl poté, kdy došlo k pravomocnému zrušení BSM zůstavitele a manželky“, a proto se „nestaly součástí jejich BSM“, že „do aktiv pozůstalosti patří veškeré podíly zůstavitele ve společnostech s ručením omezeným“ (pozn. uvedeny ve výroku II.
odst. C), neboť „zůstavitel se stal společníkem uvedených společností poté, kdy došlo k pravomocnému zrušení BSM zůstavitele a manželky“, a „uvedené podíly se tak nestaly součástí jejich BSM“, dále že „do aktiv pozůstalosti patří také nemovitosti uvedené ve výroku II. odst. A“, jež zůstavitel „nabyl poté, kdy došlo k pravomocnému zrušení BSM zůstavitele a jeho manželky“, a to s výjimkou pozemků – parcely XY v k. ú. XY, který získal ? v době před uzavřením manželství a ? za trvání manželství, avšak darovací smlouvou ze dne 1.
12. 1988, a „součástí BSM nebyly věci získané darem“, a parcely XY v k. ú. XY, který zůstavitel zakoupil za trvání manželství s manželkou, a proto po zrušení BSM manželů a po uplynutí tří let od právní moci rozsudku o zrušení jejich BSM se každý stal vlastníkem ? tohoto pozemku, a proto „do aktiv byla zahrnuta pouze jeho ?“, jakož že „do aktiv pozůstalosti patří obchodní závod uvedený ve výroku II. odst. F“ (pozn. obchodní závod zůstavitele, provozovaný pod IČO XY, obchodní firmou: A. K. J.), neboť z hlediska právního závěru, zda podnik zůstavitele byl součástí BSM, uzavřel, že byl-li „na počátku podnikání podnikatelem pouze zůstavitel a podnik sloužil výkonu jen jeho povolání“ (manželka v době zahájení podnikání setrvávala ve svém původním zaměstnání), „podnik zůstavitele netvořil součást jejich BSM a náležel výlučně zůstaviteli“, a to „bez ohledu“ na to, že „manželka se stala později podnikatelkou, či že se na podnikání podílela“ jí popsaným způsobem, přičemž „ani v důsledku následného získání oprávnění k podnikání manželkou se podnik nestal součástí jejich BSM“, že i v případě námitky manželky, že se jednalo o závod rodinný, „nezakládá členům rodiny zúčastněným na provozu závodu vlastnická práva k závodu“, když nadto tímto usnesením v rámci řízení o pozůstalosti „nedochází k rozdělení pozůstalosti soudem, ale k potvrzení nabytí dědictví dědicům dle dědických podílů ze zákona“, a proto „manželce přednostní právo na obchodní závod zůstavitele nesvědčí“, a že z hlediska majetku uvedeného ve výroku II.
ani „nedošlo k vydržení majetku zůstavitele manželkou“, a že důvodem pro spoluvlastnický podíl manželky k ?
pozůstalosti „nemůže být ani to, že zisky z podnikání investovali do dalších podnikatelských aktivit, nebo že majetek byl pořízen z prostředků, které tvořily jejich podílové spoluvlastnictví“, a to došlo-li ke zrušení BSM rozsudkem soudu a „po tomto zrušení BSM nabýval zůstavitel dále již majetek v zásadě do svého výlučného vlastnictví, nikoliv jako společný majetek s manželkou“. Soud prvního stupně dále dovodil, že důvodem pro spoluvlastnický podíl manželky k celé ? pozůstalosti nemůže být ani tvrzení manželky, že „se se zůstavitelem dohodli na společném podnikání“, když uzavřel, že „v průběhu řízení nebylo doloženo tvrzení manželky o společném podnikání“, k výzvě manželky soudem k doložení titulu, na jehož základě uplatňuje spoluvlastnický podíl na majetku, „nebylo předloženo ničeho“, a manželkou byla pouze „tvrzena smlouva o sdružení“, která byla dle manželky zůstavitele „uzavřena nevýslovně“, její „obsah se časem změnil podle toho, jak se rozvíjely jednotlivé podnikatelské aktivity, některé druhy podnikání zanikly, některé přibyly“, a že „si členové sdružení dohodli, že budou podnikat pod společným jménem, a pod IČO zůstavitele“, přičemž A.
K. popřela tvrzení o existenci smlouvy o sdružení s tím, že je jen „účelové“, a také J. D. K. se o existenci „údajné“ smlouvy o sdružení dozvěděla poprvé až z podání manželky z 29. 11. 2022, a má za to, že jde „o účelově vymyšlenou konstrukci“, a nadto soud prvního stupně uzavřel, že „spoluvlastnictvím všech účastníků smlouvy o sdružení se nestával jakýkoliv majetek získaný kterýmkoliv z účastníků smlouvy o sdružení, ale pouze majetek získaný při výkonu společné činnosti“, a tedy „věci jednotlivě určené poskytnuté do sdružení účastníkem smlouvy o sdružení zůstávaly ve vlastnictví tohoto účastníka“, a navíc že „uzavřením smlouvy o sdružení by byl zcela zmařen hlavní účel, pro který ke zrušení BSM došlo“, a proto dospěl k závěru, že nebyla-li existence smlouvy o sdružení soudu „žádným jiným způsobem, než prohlášením manželky, doložena“, potom „není odůvodněn závěr, aby soud k ? majetku uvedeného v seznamu pozůstalostního majetku (s výjimkou majetku uvedeného ve výroku II.
odst. D a stavby č.p. XY v části obce XY) či k některé z tam uvedených položek tak, jak k němu manželka uplatňuje své vlastnické právo, jako ke spornému majetku v řízení o pozůstalosti a při projednání pozůstalosti nepřihlédl ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních“. Soud prvního stupně proto (mimo jiné) určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, a dále potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů ve výši dle zákona, tj. každé z dědiček po jedné třetině, s tím, že dědičky uplatnily výhradu soupisu pozůstalosti.
3. K odvolání J. K. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 Co 84/2023-4278, potvrdil usnesení okresního soudu „ve správném znění výroku II. odst. A ohledně nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku evidovanému v katastru nemovitostí jako parcela XY (zastavěná plocha a nádvoří), a to tak, že se potvrzuje nabytí pozůstalosti parcely XY (zastavěná plocha a nádvoří) bez budovy – stavby č.p. XY a dále se potvrzuje nabytí pozůstalosti ? podílu na budově – stavbě č.p.
XY umístěné na pozemku p.č. XY“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co „vyzval“ dědičku 1) k doplnění tvrzení ohledně majetku uvedeného ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně pod body A, B, C, E, F, s tím, že předmětem námitek odvolatelky J. K. „bylo především posouzení rozsahu aktiv a pasiv s výjimkou věcí uvedených pod odst. D ve výroku II. a ? domu č.p. XY v části obce XY“, jenž byl zapsán v katastru nemovitostí jako součást pozemku parcely č. XY v k.
ú. XY, odvolací soud dovodil, že soud pro objasnění skutkového stavu „obecně může vyzývat účastníka k doplnění tvrzení či předložení důkazů“, neboť „bez konkrétních tvrzení a podkladů, jimiž disponují účastníci, by jen těžko mohl skutečnosti týkající se účastníků vyšetřit, že k otázce spornosti aktiv a pasiv považuje za „rozhodné“ to, „zda jsou tvrzeny rozhodné skutečnosti, o něž se tvrzené právo opírá, tedy jsou
potřebné pro právní posouzení, že i bez dalšího dokazování vyvolávají po právní stránce důvodnou pochybnost o tom, že konkrétní aktivum a pasivum tvoří pozůstalost“, že tak „v případě spornosti ve smyslu § 172 odst. 2 či § 173 zákona o zvláštních řízeních soudních soud o sporných skutečnostech nemůže provádět dokazování k odstranění spornosti, ani klást účastníku k tíži, že důkazy nepředložil“, avšak že „není zcela vyloučeno k předložení takových důkazů účastníka vyzvat“, neboť ostatní dědicové mohou po předložení důkazů „tvrzení učinit nesporným“, že „nelze dovodit, že nesplnění důkazní povinnosti mohlo vést soud k závěru, že tvrzená skutečnost nenastala“, ale že „dědička vyjadřující nesouhlas se zařazením určitého majetku nebo domáhající se podílu na něm“ musí svá tvrzení o rozhodných skutečnostech uvádět „dostatečně konkrétně“, jinak „k nim nemůže být pro závěr o spornosti přihlíženo“ a v tomto směru i o následcích nesplnění povinnosti tvrzení „musí být účastník poučen“, jak v projednávané věci učinil odvolací soud, který s poučením (usnesením č. j.
29 Co 84/2023-4126 ze dne 18. 7. 2023) vyzval manželku zůstavitele J. K., aby svá tvrzení doplnila (v jím vymezeném rozsahu). Odvolací soud tak v případě „zbytku věcí“, ohledně kterých manželka zůstavitele nárokovala polovinu tohoto majetku, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1994, č. j. 20 C 442/94, který nabyl právní moci dne 2. 6. 1994, přičemž nedošlo do tří let ode dne právní moci k vypořádání dohodou, ani nebyl ve lhůtě tří let ode dne právní moci rozsudku o zrušení jejich BSM podán návrh na jeho vypořádání), když ani „žádná z účastnic netvrdí, že by nějaký konkrétní zbytkový majetek pod body A-E byl nabyt za trvání manželství a představoval by nevypořádané bezpodílové spoluvlastnictví“, již bylo „obecně nabýváno do výlučného vlastnictví každého z manželů“ a „pro jakékoliv další nabytí po zrušení BSM, tj. po 2.
6. 1994, do podílového spoluvlastnictví by musela být tvrzena konkrétní vůle nabytí do podílového spoluvlastnictví a způsob – právní důvod nabytí“, což však manželka „netvrdila“ a „tvrzení nedoplnila ani do posledního jednání“, a proto vzhledem k tomu, že „tvrzení o nabytí majetku do podílového spoluvlastnictví je závěrem právním a tvrzení o nabytí z prostředků zůstavitele a jeho manželky je nedostatečné“, uzavřel, že „nebylo možno dojít k závěru o spornosti těchto aktiv“. Ve vztahu k otázce rodinného závodu odvolací soud uzavřel, že ustanovení § 701 občanského zákoníku „nezakládá podílové spoluvlastnictví k věcem“, a tedy že „nelze dovozovat, že by pozůstalé manželce vzniklo v důsledku pouhé účasti na rodinném závodu podílové spoluvlastnictví k věcem, které závod tvoří“, a proto byl-li závod „výlučným vlastnictvím zůstavitele“, nemohl se pouze účinností občanského zákoníku změnit jeho vlastnický režim, a že v případě ostatních aktiv netvořících závod „opět nebylo tvrzeno, kdy byly nabyty, jaká byla vůle a titul nabytí a jejich souvislost se závodem zůstavitele“, a proto „nelze spornost obchodního závodu ani dalších aktiv či pasiv pozůstalosti konstatovat“.
Odvolací soud se zabýval také otázkou nároku J. K. na poloviční podíl na všech aktivech pozůstalosti z důvodu „společného podnikání nebo účasti na podnikání“ s tím, že s odkazem na právní úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že tyto důvody „samy o sobě spoluvlastnictví nebo majetkové účastenství na aktivech pozůstalosti nezakládají a navíc jde o právní závěr“, kterému „chybí opora v konkrétních skutkových tvrzeních“, dále že ačkoliv byla tvrzena „faktická výpomoc“, jednalo se o „občanskou výpomoc“, která – stejně jako případné společné podnikání – „nezakládala spoluvlastnické ani jiné společné majetkové právo k aktivům pozůstalosti“, a tedy „sama faktická účast manžela na podnikání tak nemohla zakládat právo k aktivům získaným podnikáním samotným či investicí zisku z podnikání nabytému“, přičemž „případná pohledávka z bezdůvodného obohacení plynoucí z účasti na podnikání nebyla uplatněna, ani pro nedostatek tvrzení zjištěna“, a i tak „by ji s ohledem na spornost účasti na podnikání zůstavitele bylo nutno považovat za spornou“.
Z hlediska obchodního závodu (podniku) uvedeného ve výroku II. odst. F se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který „při jednání odvolacího soudu připustila i manželka“ zůstavitele, a to že „obchodní závod byl na počátku výlučný, když jej založil zůstavitel při počátku svého podnikání v roce 1990“, že za „výkon podnikání byl považován také výkon povolání osobou samostatně výdělečně činnou, tj. i výkon podnikání jen jednoho z manželů“, a tedy že byl-li „podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM“, a proto „k původně výlučnému podniku zůstavitele nemohla manželka získat bezpodílové spoluvlastnictví z důvodu tvrzeného dodatečného připojení se k podnikání zůstavitele“, a tedy „ani po zrušení BSM soudem a po následném vypořádání fikcí nemohlo dojít k podílovému spoluvlastnictví podniku“; dále odvolací soud ve vztahu k nabytí věcí tvořících obchodní závod (uvedených ve výroku II.
odst. F) a to při „společném podnikání na základě smlouvy o sdružení“ - poté, co provedl rozbor právní úpravy smlouvy o sdružení – jednak neshledal doplněná tvrzení manželky zůstavitele dostatečnými k závěru o tom, že smlouva o sdružení byla uzavřena a navíc mohla vést k nabývání majetku uvedeného v odst. F jako součásti obchodního závodu, a to s tím, že „sama faktická výpomoc a podílení se na činnosti na závodu smlouvu o sdružení nevytváří“, ani „společná péče manželů o majetek jednoho z nich, ani společné podnikání samo o sobě nemusí automaticky mít podobu sdružení“, jednak neshledal manželkou zůstavitele tvrzené konkludentní projevy jejího působení v podniku zůstavitele „skutečnostmi rozhodnými ke konstatování spornosti aktiva obchodního závodu či majetku uvedeného ve výroku II.
odst. F, který jej tvoří“. Odvolací soud proto schválil rozhodnutí soudu prvního stupně, který potvrdil nabytí majetku pozůstalosti dědičkám podle jejich dědických podílů dle zákona, tj. každé po jedné třetině, a to ve správném znění výroku II. odst. A.
4. Proti tomuto usnesení podala manželka zůstavitele J. K. dovolání s tím, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny vůbec. Dovolatelka předně uvádí, že považuje výzvy soudu prvního stupně k předložení dokladů, z nichž mělo vyplývat společné podnikání se zůstavitelem, za „rozporné se zásadami nesporného řízení a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“, dle které soud v řízení o dědictví neřeší spor mezi účastníky o tom, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli, přičemž „se omezí – aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil - jen na zjištění spornosti“, když dle dovolatelky v daném případě „nejde mezi účastníky řízení o rozdílný právní názor“.
Dovolatelka namítá, jednak že „zápis zůstavitele do obchodního rejstříku po zrušení BSM manželů sám o sobě neprokazuje výlučné vlastnictví zůstavitele k obchodnímu podílu“, jednak že závěr soudu o nedoložení existence smlouvy o sdružení „je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“, dle které se „dokazování v případě sporných aktiv pozůstalosti neprovádí“, ačkoliv má dovolatelka za to, že „učinila skutková tvrzení, z nichž lze existenci smlouvy doložit“, a dále soudům vytýká, že „v dané věci šlo o skutkový spor“, nikoliv spor právní, a proto soud „měl postupovat v souladu s ustanoveními § 172 odst. 2, § 173 a 162 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, a v případě sporných aktiv a pasiv pozůstalosti, případně majetku náležejícího do společného jmění zůstavitele a manželky, se měl soudní komisař omezit „jen na zjištění jejich spornosti, nesmí však provádět další dokazování, které by směřovalo k odstranění této spornosti“, neboť by tím soudní komisař „překračoval své pravomoci v nesporném řízení“, jestliže dovolatelka v této věci tvrdila, že „spolu s manželem podnikala, že se spolu, již jako samostatní podnikatelé, dohodli na společném podnikání“, jestliže „tvrdila konkrétní skutečnosti, jakým způsobem a v jakém rozsahu se podílela na společném podnikání, dovolávala se provedení možných svědeckých i písemných důkazů“, zatímco obě zbývající dědičky jejím tvrzením odporovaly s tím, že „nikdy se zůstavitelem společně nepodnikala“.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že její tvrzení jsou „nekonkrétní“, a nemohou tak „vést k posouzení, zda jsou pro právní posouzení věci vůbec relevantní, představující náležitý podklad pro závěr o spornosti“, a že „není třeba se zabývat majetkem nevztahujícím se k činnosti sdružení“, přestože dovolatelka tvrdila, že „ostatní majetek byl nabyt z prostředků získaných společným podnikáním a v souladu s vůlí zůstavitele a dovolatelky“, jestliže „se s manželem dohodla na společném podnikání a že jejich vůlí bylo nabývat věci do bezpodílového spoluvlastnictví“, že „nikdy netvrdila, že by podnik zůstavitele byl v BSM a že by získala spoluvlastnické právo k věcem vloženým zůstavitelem do sdružení“, ale že tvrdila, že poté, co získala oprávnění k podnikání, „v souladu s jejich dřívějším ujednáním podnikali nadále již pod společným jménem A.
K. J.“ a „od té doby nabývali majetek do podílového spoluvlastnictví“, a tedy odvolacímu soudu vytýká, že se „nezabýval otázkou, kdy vznikl podnik, ale kdy zůstavitel získal možnost podnikat“, a tím považuje za „předčasný“ závěr odvolacího soudu, že „k původně výlučnému podniku zůstavitele nemohla manželka získat bezpodílové spoluvlastnictví z důvodu tvrzeného dodatečného připojení se k podnikání zůstavitele, tedy ani po zrušení BSM soudem a po následném vypořádání fikcí nemohlo dojít k podílovému spoluvlastnictví podniku“, a že k tomu „nemohlo dojít ani případným vložením výlučného podniku do sdružení“, neboť „podílové spoluvlastnictví k jednotlivě určené věci poskytnuté do sdružení nezakládaly“.
Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci také stran rodinného závodu, dospěl-li „v rozporu s ustanovením § 101 občanského zákoníku“ k závěru, že rodinný závod „nezakládá členům rodiny zúčastněným na provozu závodu vlastnická práva k závodu“, přestože má dovolatelka za to, že na přírůstky k rodinnému závodu mají nárok členové rodiny, a to „ve stejném rozsahu jako na podíl na zisku“, a že „stejný nárok mají i na věcech ze zisku nabytých“, a že dovolatelka v řízení „neuplatňovala vlastnická práva k závodu, ale k věcem pořízeným ze zisku z provozu závodu“.
Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká absenci „souhrnného skutkového zjištění“, jež způsobuje „nepřezkoumatelnost usnesení“, čímž došlo k „poručení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu“, a dále „nedůvodnost“ vyžadování nabývacího titulu, a vzhledem k uvedenému navrhuje, aby – s ohledem na to, že odvolací soud „nemohl bez dokazování, které může být prováděno pouze ve sporném řízení, dospět ke správným právním závěrům“ a že nerespektoval judikaturu vztahující se k rozlišení skutkového a právního sporu - dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. A. K. k dovolání J. K. uvedla, že se dovolatelce „nepodařilo dovolací důvod otevřít“, že pro podřazení pod aplikační rámec § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních „se musí jednat o rozdílná tvrzení o rozhodných skutečnostech pro učinění právního závěru o tom, co je součástí pozůstalosti“, a nejde o „de facto každé rozdílné tvrzení účastníků – nehledě na to, že je objektivně nemožné či ryze účelové“, přičemž „skutečnost, že se jedná o řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních ještě neznamená, že by účastník řízení neměl povinnost řádně tvrdit“.
Dále neshledává důvodnou otázku rodinného podniku s tím, že tvrzení v tomto ohledu jsou „konktradiktorní“ a „v přímém rozporu s předchozí alternativní argumentací“ o smlouvě o sdružení, přičemž má za to, že „právní úpravu rodinného závodu nelze aplikovat retroaktivně“, a proto ani dovolatelce „nemohlo z tohoto titulu vzniknout bezdůvodné obohacení“, a také že „v projednávaném případě nikdy nebyly splněny podmínky pro to, aby se mohlo jednat o rodinný závod“. Protože má za to, že se dovolatelka „pokoušela uměle vyvolat spor ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních“, navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
6. J. D. K. se „ztotožňuje se závěry usnesení odvolacího soudu, navrhuje dovolání J. K. odmítnout pro absenci zákonných náležitostí dovolání, případně zamítnout s tím, že „veškeré v dovolání uváděné námitky již byly ze strany soudů obou stupňů dostatečně vypořádány“, že přípustnost dovolání „je spojena výhradně s právními otázkami, nemůže být založena námitkami proti skutkovým zjištěním“, že dovolatelka „nebyla schopna věrohodně objasnit a konkretizovat, na základě jakého právního titulu by jí měl z její účasti na podnikání zůstavitele tvrzený majetkový nárok k výlučnému majetku zůstavitele vůbec vzniknout“, že v případě „údajného“ sdružení „vznik ani formu nebyla schopna konkretizovat“, že soudy správně posoudily, jak ostatně sama dovolatelka potvrdila, že obchodní závod (podnik) zůstavitele byl „od samého počátku ve výlučném vlastnictví zůstavitele“ a „nikdy se tak nestal součástí BSM“ a „zůstavitel byl po celou dobu jeho výlučným vlastníkem“, že ačkoliv dovolatelka „poukazuje na skutečnost“ jejího „zapojení do podnikání“, „byla za předmětné činnosti v obchodním závodě honorována“, že dovolatelka „nikdy nenesla žádná podnikatelská rizika s podnikáním zůstavitele spojená“, nadto bylo-li „BSM zůstavitele a dovolatelky zrušeno“ (a vypořádáno tzv. fikcí), a to „nejen z důvodu rizika spojeného s podnikáním zůstavitele, ale především s cílem definitivně oddělit své majetky“, a poté tak „žádný majetek nebyl a ani nemohl být do BSM zůstavitele a dovolatelky nabýván“.
Dědička sporuje také dovolatelkou tvrzené „údajné založení sdružení“, které dovolatelka „ani na opakované výzvy soudní komisařky ani odvolacího soudu nikterak relevantně nedotvrdila a nedoložila“, a má za to, že „je zcela nemyslitelné, aby veškerá dovolatelkou v řízení učiněná zjevně účelová a rozporuplná tvrzení mohla vyvolat skutkový spor o aktivech a pasivech pozůstalosti“. Podle J. D. K. se v projednávaném případě jednalo o „vágní a nekonkrétní tvrzení“ dovolatelky, která „nebyla vůbec právně způsobilá jakoukoliv pochybnost o výlučném vlastnickém právu zůstavitele vyvolat“, když shodně s odvolacím soudem uvádí, že „pouhé společné podnikání či další činnosti dovolatelky činěné v obchodním závodu zůstavitele nemohou být bez dalších konkrétních skutečností a především bez společné vůle obou zúčastněných stran odlišný majetkový režim založit“.
Také ve vztahu k ostatnímu majetku zůstavitele netvořícího obchodní závod má dědička za to, že „neexistuje žádná pochybnost“, že byl tento majetek ke dni smrti zůstavitele jeho „výlučným vlastnictvím“, když ani tvrzení dovolatelky o tom, že byl veškerý majetek zůstavitele zakoupen ze společných prostředků, „nemůže mít bez dalšího na výlučné vlastnictví zůstavitele k uvedenému majetku žádný dopad“, a že tomu tak je i v případě obchodních podílů zůstavitele ve společnostech, „které, jak vyplývá z obchodního rejstříku, zůstavitel výlučně sám založil v době po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků“, přičemž dovolatelka „na opakované výzvy nalézacích soudů žádné právně relevantní skutečnosti nedoložila“.
Ani s dovolatelkou předkládaným tvrzením o rodinném závodě dědička nesouhlasí, jednak z důvodu, že se s údajnou smlouvou o sdružení jedná o „vzájemně si odporující instituty“, jednak z důvodu, že „dovolatelka byla za své činnosti v obchodním závodu zůstavitele honorována“, což „použití ustanovení o rodinném závodě přímo vylučuje“, a že „ani v daném případě dovolatelka žádné konkrétní právně relevantní skutečnosti ve vztahu k jakýmkoliv případným nárokům z jí tvrzené účasti na obchodním závodu zůstavitele netvrdila a nedoložila“, nadto souhlasí-li se závěrem odvolacího soudu, že „účast na rodinném závodě podílové spoluvlastnictví k věcem nezakládá“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání J. K. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
11. V projednávané věci dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda tvrzení účastnic řízení v projednávaném případě ohledně způsobu nabývání majetku zůstavitelem a jeho pozůstalou manželkou je způsobilým podkladem pro právní posouzení, zda majetek náleží do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli v plném rozsahu, či zda se jedná o sporná skutková tvrzení, která odůvodňují postup podle ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s., tj. že soud (soudní komisař) se pouze omezí na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) nebude ke spornému majetku přihlížet. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne XY, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
14. Podle ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno.
15. Podle ustanovení § 172 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Podle ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.
16. Podle ustanovení § 173 z. ř. s. pasiva pozůstalosti soud objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu pasiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.
17. Podle ustanovení § 180 z. ř. s. na podkladě soupisu pozůstalosti, seznamu pozůstalostního majetku, společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo shodných údajů dědiců o zůstavitelově majetku a na základě shodných údajů dědiců o pasivech pozůstalosti soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení.
18. Podle ustanovení § 21 z. ř. s. soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
19. Z uvedeného vyplývá, že v „nesporném“ řízení o pozůstalosti soud při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených, ale také z jiných důkazů potřebných ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (srov. § 21 z. ř. s.).
20. Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv pozůstalosti lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o pozůstalosti omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily [k tomu srov. například právní názor vyjádřený (byť ve vztahu k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, který je však obdobně uplatnitelný i za současné právní úpravy) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, či v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, který byl publikován v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015]. Ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. (jakož i ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s.) tak uvedeným způsobem omezují (limitují) v pozůstalostním řízení užití obecného ustanovení § 21 z. ř. s.
21. Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. se přitom rozumí (jak správně uvedl i odvolací soud) rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti.
22. Nejvyšší soud již ve výše označeném rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, (mimo jiné) vyslovil názor, že soud v řízení o dědictví [pozn. nyní v řízení o pozůstalosti] neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli; zjistí-li, že sepsání věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] nebo dluhu do pasiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] je po skutkové stránce mezi dědici sporné, soud se omezí - aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil - jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] (výše jeho předlužení) k nim nepřihlíží. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 57, ročník 1999, v němž dovolací soud uvedl, že v řízení o dědictví [pozn. nyní v řízení o pozůstalosti] soud při zjišťování zůstavitelova majetku a jeho dluhů vychází ze shodných tvrzení účastníků, která poskytují spolehlivý (z hlediska pro rozhodnutí významných skutečností) základ pro právní posouzení, zda určitá věc nebo jiné majetkové právo, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, proto dále dovodil, že stejně jako soud vychází z rozporných tvrzení účastníků (a omezí se v tomto případě jen na „zjištění spornosti“), není důvodu, aby nevzal za svá shodná tvrzení účastníků.
23. Z uvedeného tedy vyplývá, že soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení není oprávněn řešit spor mezi účastníky řízení o skutkový základ rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti. Zůstala-li tak některá z rozhodných okolností stran aktiv či pasiv pozůstalosti mezi dědici zůstavitele po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá, případně § 173 věta druhá z. ř. s., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) k nim nepřihlíží. Tím však není dotčeno právo účastníků řízení (dědiců) domáhat se svých práv k tomuto majetku nebo ohledně takových dluhů žalobou mimo řízení o pozůstalost (§ 189 odst. 1 z. ř. s.).
24. V projednávaném případě proto lze s ohledem na právě nastíněnou ustálenou judikaturu dovolacího soudu k dané otázce - odchylně od závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) - uzavřít, že jsou-li mezi účastnicemi řízení (dědičkami) v projednávané věci sporné skutkové okolnosti týkající se zejména (společného) podnikání zůstavitele a jeho manželky, toho, co náleželo do BSM zůstavitele a jeho manželky, které bylo pravomocně zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 20 C 442/94, který nabyl právní moci dne 2.
6. 1994, přičemž k vypořádání zrušeného BSM došlo dle ustanovení § 149 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 7. 1998, na základě tzv. „domněnky vypořádání BSM“, a toho, co následně (po zrušení BSM) náleželo do výlučného vlastnictví zůstavitele (či jeho manželky) a co do jejich podílového spoluvlastnictví, a v souvislosti s tím, z jakých prostředků (tj. zda z výlučných prostředků zůstavitele) byl předmětný majetek zařazený do aktiv pozůstalosti nabýván a zda byl nabýván do výlučného vlastnictví zůstavitele či na základě projevené vůle do podílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky, nemohl být tento sporný majetek, tj. veškerý majetek uvedený ve výroku II.
usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, ve spojení s výrokem I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 Co 84/2023-4278, k němuž pozůstalá manželka v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli uplatňuje své vlastnické právo v rozsahu ?, zahrnut v plném rozsahu do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli, neboť se k němu nemělo (a to minimálně v rozsahu ?) pro jeho spornost v rámci pozůstalostního řízení vůbec přihlížet a soud se měl pouze omezit na zjištění jeho spornosti.
K tomu nutno poznamenat, že také odvolací soud otázku „skutkové“ spornosti účasti manželky na podnikání zůstavitele připustil ve zmínce o případné pohledávce manželky zůstavitele z titulu bezdůvodného obohacení plynoucího z účasti na podnikání, o níž uzavřel (bod 39. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), že by ji bylo nutno „s ohledem na spornost účasti manželky na podnikání zůstavitele považovat za spornou dle § 173 věta druhá z. ř. s.“.
25. Ačkoliv tedy odvolací soud považoval tvrzení manželky zůstavitele včetně doplněných tvrzení stran okolností a právního důvodu nabytí aktiv pozůstalosti (na základě výzvy usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2023, č. j. 29 Co 84/2023-4126) za „nedostatečná“, pro něž „nebylo možno dojít k závěru o spornosti těchto aktiv“, z obsahu spisu vyplývá, že z učiněných zjištění měl odvolací soud dovodit, že mezi účastnicemi řízení vznikl tzv. „skutkový“ spor (tj. spor o skutečnostech rozhodných pro právní posouzení) ohledně majetku zůstavitele, ke kterému manželka zůstavitele uplatňuje své vlastnické právo v rozsahu ?. Při existenci sporných skutkových okolností tedy odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) pochybil, pokud do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli zahrnul také mezi účastnicemi řízení (dědičkami) sporný majetek, ačkoliv byl v projednávaném případě na místě postup podle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s., tj. omezení se na zjištění spornosti ohledně tohoto majetku s tím, že k tomuto spornému majetku v pozůstalostním řízení nemá být nadále přihlíženo.
26. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, neomezil-li se soud v projednávaném případě na pouhé „zjištění spornosti“ ohledně majetku, jehož zařazení do aktiv pozůstalosti bylo mezi účastnicemi řízení sporné z hlediska rozhodných skutečností, nikoliv pouze z hlediska rozdílného právního názoru, tak není správné. Vzhledem k uvedenému proto bylo také předčasné (nadbytečné), zabývaly-li se soudy v projednávaném případě právním posouzením stran smlouvy o sdružení, otázky rodinného závodu či nabytí poloviny majetku zůstavitele pozůstalou manželkou z titulu vydržení.
27. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Liberci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; jelikož tímto
rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu