USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA ve
věci umístěného J. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká č. 78/33, za
účasti Nemocnice Pardubického kraje, a.s., se sídlem v Pardubicích, Kyjevská č.
44, IČO 27520536, pracoviště Svitavská nemocnice, se sídlem ve Svitavách,
Kollárova č. 7, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním
ústavu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 0 L 12/2020, o
dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 30. září 2020, č. j. 23 Co 266/2020-117, takto:
I. Dovolání umístěného J. B. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 2.6.2020, č.j. 0 L 12/2020-92,
rozhodl, že k převzetí umístěného J. B., narozeného dne XY (dále jen
„umístěný“), dne 9.1.2020 ve 12:45 hodin do zdravotního ústavu došlo ze
zákonných důvodů a tyto trvaly do 13.1.2020 do 17:05 hodin (výrok I.), že k
omezení volného pohybu umístěného úchopem zdravotnickými pracovníky dne
9.1.2020 ve 12:45 hodin, kurtací hrudním pásem od 9.1.2020 od 12:45 hodin do
10.1.2020 do 13:00 hodin, kurtací dolních končetin od 9.1.2020 od 12:45 hodin
do 10.1.2020 do 13:00 hodin, kurtací horních končetin od 9.1.2020 od 12:45
hodin do 10.1.2020 do 13:00 hodin a aplikací psychofarmak dne 9.1.2020 od 12:45
hodin došlo ze zákonných důvodů (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III. až V.). K odvolání umístěného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 30.9.2020, č.j. 23 Co 266/2020-117, potvrdil usnesení soudu
prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., II., IV. a V. (výrok I.) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). V odůvodnění odvolací soud shrnul dokazování provedené soudem
prvního stupně a konstatoval, že umístěný trpí schizoafektivní poruchou
manického typu, že v době jeho přijetí k hospitalizaci jevil zjevně známky této
duševní poruchy, že existovala důvodná obava, že by se pod vlivem duševní
poruchy dopouštěl ohrožujícího chování a že tuto hrozbu nešlo odvrátit jinak
než ve specializovaném psychiatrickém zařízení, a tedy že byly naplněny
podmínky podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 372/2011 Sb.“). Dále odvolací
soud dovodil, že „s ohledem na psychickou poruchu umístěného, pro kterou byl v
minulosti opakovaně hospitalizován, není v dané věci podmínkou detence reálný
fyzický útok na okolí ze strany umístěného či jeho sebepoškození, postačující
je již bezprostřední možnost takového útoku, která vyplývá z povahy jeho
duševní poruchy, která není pro postoj umístěného léčena“. Rovněž odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně sdílel závěr o tom, že k omezení volného pohybu
umístěného ve zdravotním ústavu popsaným způsobem došlo v uvedené době ze
zákonných důvodů. Na závěr odvolací soud uvedl, že je si vědom kolize
základních lidských práv a aplikoval proto princip proporcionality s tím, že
ochrana ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, spočívající v
bezpečnosti jiných osob dle čl. 1 Ústavy převažuje nad ochranou základního
lidského práva umístěného na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje podle § 237 o.s.ř. v dovolacím soudem dosud neřešených otázkách, a to
jednak v otázce výkladu zákonných podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do
zdravotnického ústavu podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a
zákonných podmínek pro užití omezovacích prostředků podle § 39 odst. 2 zákona
č. 372/2011 Sb. (tj.
zda naplnění podmínek lze dovozovat výlučně či z převážné
části z obecných poznatků o určité diagnóze a z obecných obav, které si lidé s
určitou diagnózou spojují, a zda rozhodnutí o užití omezovacích prostředků
vyžaduje vyšší intenzitu bezprostředního ohrožení než rozhodnutí o nedobrovolné
hospitalizaci), jednak v otázce nároků na dokazování v řízení o přípustnosti
převzetí člověka do zdravotního ústavu (tj. zda se lze spolehnout výlučně na
důkazy pocházející od zdravotního ústavu za situace, kdy tyto důkazy
nenacházejí oporu v dalším provedeném dokazování, a zda v případě, že řízení o
přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu probíhá podle § 72 zákona
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, má soud postupovat podle § 77
odst. 2 z.ř.s., anebo je-li v tomto případě na místě postupovat podle § 70
odst. 1 z.ř.s. s povinností ustanovit znalce ke zjištění zdravotního stavu). Dovolatel namítá, že důvody, pro které měl představovat bezprostřední a vážné
ohrožení sebe nebo svého okolí, soudy vztáhly k obecným poznatkům o diagnóze
dovolatele, a že rovněž nelze dovozovat, že z důvodu, že došlo k zákonné
nedobrovolné hospitalizaci člověka, lze vůči danému člověku automaticky užít
omezovací prostředky. Dovolatel dále zpochybňuje vedení dokazování a hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů, jestliže soudy vzaly za stěžejní důkaz výpověď D. Ch. a písemné vyjádření Z. K., když nebylo podle dovolatele prokázáno, že by
při svém přijetí do nemocnice ve Svitavách „strkal do personálu“, že by byl
verbálně agresivní a trpěl bludy, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 27.2.2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, a dovozuje, že by soudy měly v tomto
řízení postupovat stejným způsobem jako v řízení o přípustnosti dalšího držení
člověka ve zdravotním ústavu, tedy že se neuplatní § 77 odst. 2 z.ř.s., nýbrž §
70 z.ř.s., a to včetně povinnosti jmenovat znalce k posouzení zdravotního stavu
umístěného. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v jeho výroku I. změnil tak, že se
výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně mění tak, že k převzetí umístěného do
zdravotního ústavu dne 9.1.2020 ve 12:45 hod. nedošlo ze zákonných důvodů, a
výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně se mění tak, že k omezení volného
pohybu umístěného nedošlo ze zákonných důvodů, in eventum, aby Nejvyšší soud ČR
zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v jeho výroku I. i usnesení
soudu prvního stupně v jeho výrocích I.,II.,IV. a V. a věc vrátil k dalšímu
řízení. Podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že
dovolání umístěného není přípustné. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel primárně nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel i
odvolací soud. Sama tato okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o.s.ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty
na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud
při rozhodování vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně
rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími
skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně
významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci),
případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta)
znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto
zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení
věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2019, sp. zn. 24 Cdo
1366/2019). K žádnému takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě nedošlo,
neboť odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení
seznatelně vyložil, na základě kterých důkazů soud prvního stupně čerpal
skutková zjištění pro své rozhodnutí, z nichž posléze při rozhodování o
odvolání umístěné vycházel i odvolací soud, a které skutečnosti byly odvolacím
soudem shledány významnými pro rozhodnutí o odvolání umístěného proti
rozhodnutí soudu I. stupně. Zcela nedůvodné jsou námitky dovolatele, že v jeho případě nebyla splněna
podmínka, že by dovolatel dne 9.1.2020 ohrožoval sebe z důvodů známek duševního
onemocnění, ani podmínka, že by dovolatel ohrožoval své okolí. Odvolací soud v
odůvodnění svého usnesení zcela jasně a s odkazy na předmětné důkazy vyložil,
že z důvodu specifikované duševní poruchy byl dovolatel nebezpečný nejen sobě,
ale i okolí. Odvolací soud rovněž zkoumal naplnění všech tří zákonem daných
podmínek, čímž bylo vyhověno požadavku důkladné kontroly přípustnosti převzetí
do zdravotnického zařízení, který v sobě zahrnuje zvýšené nároky na odůvodnění
rozhodnutí soudů, jimiž dochází k omezení ústavně zaručeného práva na osobní
svobodu (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 23.3.2015, sp. zn. I. ÚS
1974/14). Proto pouhá skutková a následně i právní polemika dovolatele s
rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost jeho dovolání založit nemůže. K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem
prvního stupně a odvolacím soudem je nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím
řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani
„přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně,
pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu
prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím
řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v
rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná
skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich
podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené
hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
3.8.2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Nejvyšší soud České republiky proto, vědom si závěrů učiněných Ústavním soudem
v nálezu ze dne 27.2.2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, konstatuje, že nelze dospět
k obecnému závěru, ve kterých případech je potřeba ke zjištění zdravotního
stavu umístěného a toho, zda držení osoby ve zdravotním ústavu bylo nutné,
jmenovat znalce, jelikož takové posouzení odvisí od posouzení jednotlivých
okolností případu. Nadto dovolací námitka umístěného J. B., že soud měl ke zjištění zdravotního
stavu umístěného a ke zjištění, zda jeho držení ve zdravotním ústavu bylo
nutné, jmenovat znalce, byla uplatněna teprve v dovolacím řízení, tedy v
rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného na
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
30.9.2020, č.j. 23 Co 266/2020-117, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.