22 Cdo 2376/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) O. H., 2) R. H., a
3) městu P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 759/2000, o dovolání
žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č.
j. 31 Co 70/2004-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. B. S.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že pozemek uvedený níže patří v
rozsahu jedné čtvrtiny do společného jmění manželů – žalobce a žalované 1) a v
rozsahu tří čtvrtin je jeho podílovým spoluvlastníkem s žalovanou 2).
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. září
2003, č. j. 7 C 759/2000-134, určil, „že ideální ¼ pozemku parc. č. 3394 v
obci a katastrálním území P. tvoří společné jmění manželů M. H., a O. H., a
ideální ¾ tohoto pozemku jsou v podílovém spoluvlastnictví R. H.“. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce s žalovanými 1) a 2) vlastnili na
základě kupní smlouvy z 22. 11. 1979, registrované Státním notářstvím 14. 12.
1979 pod sp. zn. R I 908/79 a na základě usnesení příslušného soudu o
projednání dědictví vedeného pod sp. zn. D 1107/96, dům číslo popisné 956 se
stavební parcelou č. 3392 o výměře 152 m² a zahradu parcelní číslo 3393 o
výměře 234 m² v tamním katastrálním území. Spolu s těmito nemovitostmi
užívali od roku 1979 i sporný pozemek parcelní číslo 3394 o výměře 142 m²,
který s nimi tvořil celek. Všechny tyto pozemky byly od roku 1979 souvisle
oploceny, porosty na nich byly stejného druhu a stáří. Žalobce s žalovanými 1)
a 2) se skutečnost, že sporný pozemek nebyl předmětem shora zmíněných
nabývacích titulů, dozvěděli až v roce 1997 a z ničeho nevyplynulo, že věděli
nebo že by mohli vědět, že užívali pozemek patřící jinému subjektu. Z výpisu
příslušného katastru nemovitostí soud zjistil, že jako vlastník sporného
pozemku byl veden žalovaný 3), který jej nabyl do vlastnictví na základě zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. Soud prvního stupně s odkazem na okolnosti, jež vyplynuly ze
skutkových zjištění a s odkazem na právní úpravu institutu vydržení
vlastnického práva v rozhodné době v občanském zákoníku (dále „ObčZ“) uzavřel,
že žalobce a žalované 1) a 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného 3),
rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 31 Co 70/2004-162, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o věci samé; změnil jej pouze ve výroku o
náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež
shledal úplnými a s jeho právními závěry. Shrnul, že užívání všech pozemků
žalobcem a žalovanými 1) a 2), resp. jejich právním předchůdcem, bylo od roku
1979 nepřetržité a nerušené až do dubna 1997, kdy žalovaný 3) dopisem žalobci
jejich dobrou víru zpochybnil. Teprve tímto okamžikem došlo k přerušení běhu
vydržecí doby. S odkazem na jednotlivá rozhodující skutková zjištění a na
judikaturu – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1134/96, 22 Cdo
1193/98, Rc 50/2000 a 22 Cdo 1848/98 – uzavřel, že žalobce s žalovanými 1) a 2)
právo ke spornému pozemku vydrželi v souladu s § 134 odst. 1 a § 872 odst. 6
ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť sporný pozemek
užívali v dobré víře, že jim patří, a to od listopadu 1979 do dubna 1997.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 3) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, neboť řeší právní otázky, které jsou v rozhodování odvolacích soudů
rozhodovány rozdílně. V daném případě jde o otázku existence dobré víry
žalobce, že mu věc patří „se zřetelem ke všem okolnostem“ a o otázku, zda
žalobce byl v tzv. „omluvitelném omylu“, užíval-li o více než třetinu větší
výměry pozemku, než skutečně vlastnil. Dovolatel pak namítá, že řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. První z uvedených
dovolacích důvodů dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že žalobce v době
rozhodování soudů obou stupňů byl přísedícím Okresního soudu v Nymburce. Pokud
jde o druhý dovolací důvod – „nesprávné právní posouzení věci, že byla dána
dobrá víra žalobce, že mu věc patří se zřetelem ke všem okolnostem a že byl
tzv. v omluvitelném omylu, když užíval o více než třetinu větší výměru pozemku
než skutečně vlastnil, vychází také z nesprávných skutkových závěrů“, dovolatel
připomíná rozhodující skutkové závěry soudu prvního stupně popř. skutečnosti,
jež soud podcenil. V této souvislosti kromě dalšího dovozuje, že dobrá víra
žalobce byla zpochybněna již v roce 1980, kdy byl v dané lokalitě budován
rozvod plynu a v souvislosti s tím musel žalobce z dokumentace zjistit, že
existuje pruh pozemku s hranicemi vyznačenými na nákresu a při běžném zájmu
mohl zjistit, že jde o jiný, samostatný pozemek. Dodává, že subjektivní
představy žalobce pro existenci dobré víry nejsou rozhodující, je nutno
vycházet z okolností objektivních. Žalovaný dobře věděl, že užívá cizí pozemek,
když z něho neplatil příslušnou daň. Vedle dalšího měl soud věnovat pozornost i
tomu, že žalobce chtěl v roce 1997 předmětný pozemek koupit; tak se ale
neprojevuje ten, kdo se cítí být vlastníkem pozemku. Sporné jsou rovněž úvahy
soudu o „omluvitelném omylu“, činila-li plocha sporného pozemku „36,78 %
vzhledem k fakticky koupeným pozemkům“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce zpochybňuje přípustnost dovolání, neboť
dovolatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před soudem, s nimiž se
soud vypořádal. Uvádí, že k otázce dobré víry existuje judikatura Nejvyššího
soudu a právní názory na řešení této problematiky lze považovat za jednotné.
Pokud dovolatel považuje skutečnost, že žalobce působí ve funkci přísedícího
tamního Okresního soudu v Nymburce, za vadu, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neuvádí o jakou vadu by se mělo konkrétně jednat
a jaké následky by s ní měly být spojeny. V průběhu řízení mohl vznést námitku
podjatosti soudu prvního stupně, což ale neučinil – zřejmě proto, že žalobce
působí výlučně v trestních senátech. Do této funkce ho ostatně zvolilo samo
žalobcovo zastupitelstvo, jemuž tento fakt byl od počátku znám. Pokud danou
okolnost dovolatel označuje za vadu, které mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, pak tak činí nedůvodně. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalovaného 3) odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Jádro dané věci bylo v posouzení, zda žalobce byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu náleží i sporná část pozemku. Právními otázkami
vytčenými v dovolání se judikatura dovolacího soudu již zabývala a napadené
rozhodnutí s ní není v rozporu.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo
právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ). Dovolací soud pak opakovaně konstatoval, že
závěry učiněné soudy v nalézacím řízení ohledně existence dobré víry držitele,
že mu sporný pozemek patří, může v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě,
kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Samotné posouzení
konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí
zásadní (např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované pod č. C 1068,
sv. 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti,
je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může
samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat
jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení,
příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit
více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je
nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001,
publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může
být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém
případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1848/98,
publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2000). Judikatura Nejvyššího soudu
vychází z toho, že tu jde vždy o individuální posouzení věci a připouští
překročení výměry nabytého pozemku podle okolností až o 50%, výjimečně i více
(rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaný na internetových stránkách
www.nsoud.cz). Nejvyšší soud též uvedl, že při posuzování otázky, zda v daném
případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze
vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v
souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o
kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za
kterých byla držba uchopena (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
17. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný v Právních rozhledech č.
2/2000).
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí není z hlediska uplatněného
důvodu rozhodnutím zásadním, umožňujícím přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ. Námitkou týkající se vědomosti žalobce o hranicích pozemku v
návaznosti na plynofikaci se odvolací soud zabýval; pokud jde o neplacení daní
z pozemku, i dovolatel připouští, že tuto skutečnost lze vykládat různě;
konečně i soudy dospěly k závěru, že žalobce byl v dobré víře o vlastnictví
sporného pozemku do roku 1997, což není v rozporu s tvrzením, že v tomto roce
chtěl tento pozemek koupit; ostatně pokud byl žalobce oprávněným držitelem
pozemku od roku 1979, stal se jeho vlastníkem na základě vydržení k 1. 1. 1992,
a následné události nemohly mít na již proběhlé vydržení vliv.
Otázkou, zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, by se dovolací soud mohl
zabývat jen v případě přípustného dovolání; jinak jde o důvod pro žalobu pro
zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. e) OSŘ], který sám o sobě nečiní dovolání
přípustným.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ je žalovaný 3)
povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které představují odměnu
advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 5 písm. b), §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2
500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního
tarifu, celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 3) dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu