24 Cdo 1331/2019-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v
právní věci žalobce BRADDOCK FINANCE & CAPITAL Ltd., se sídlem v Londýně, 85
Great Portland Street, W1W 7LT, Spojené Království Velké Británie a Severního
Irska, registrační číslo 4575632, zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem
se sídlem v Ostravě, Boleslavova č. 901/7, proti žalovaným 1) V. H., narozené
dne XY, zemřelé dne 8. května 2016, naposledy bytem v XY, a 2) M. K.,
narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se
sídlem v Chrudimi, Široká č. 294, o určení vlastnictví k nemovitým věcem,
vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 103/2012, o dovolání České
republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. ledna 2019, č. j. 22 Co
163/2017-349, takto:
Dovolání proti výroku I. usnesení krajského soudu se odmítá; výrok II. usnesení
krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové –
pobočce v Pardubicích v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem v žalobě
specifikovaných nemovitostí, aby následně mohla uspokojit své pohledávky i z
prodeje předmětných nemovitostí. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila zejména tím,
že její dlužník převedl darovací smlouvou vlastnictví předmětných nemovitostí
na žalovanou 1) v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně. Žalovaná 1)
následně po tom, co proti ní žalobkyně v jiném řízení podala odpůrčí žalobu,
převedla předmětné nemovitosti na svého vnuka, a ten je následně převedl na
žalovaného 2). Žalobkyně proto považuje následné smlouvy o převodu vlastnického
práva k předmětným nemovitostem, učiněné poté, co proti žalované byla podána
odpůrčí žaloba, za absolutně neplatné. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 6 C 103/2012-261,
určil vlastnictví žalované 1) k blíže specifikovaným nemovitým věcem a rozhodl
o nákladech řízení. Po odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 22 Co 163/2017-318, přerušil odvolací
řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po žalované 1), neboť ta
v průběhu odvolacího řízení zemřela. Následně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne
3. 1. 2019, č. j. 22 Co 163/2017-349, výrokem I. rozhodl, že se v odvolacím
řízení pokračuje, a výrokem II. rozhodl, že v řízení bude namísto zemřelé
žalované 1) pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových. Vyšel ze zjištění, že řízení o pozůstalosti po žalované 1)
bylo usnesením soudního komisaře přerušeno do skončení probíhajících soudních
řízení, mimo jiné také do skončení tohoto odvolacího řízení. Rozhodnutí o
vlastnictví žalované 1) k předmětným nemovitostem má přitom význam pro
pozůstalostní řízení, a to pro zjištění rozsahu aktiv pozůstalosti. Žalovaná
byla rozvedená, nezanechala žádné pořízení pro případ smrti, a všichni v úvahu
připadající dědici dědictví odmítli, dědictví proto připadá státu podle § 1634
o. z., na který se hledí jako by byl zákonný dědic s tím, že nemá právo
dědictví odmítnout a vůči jiným osobám má stejné postavení jako dědic, kterému
svědčí výhrada soupisu pozůstalosti. Protože je v pozůstalostním řízení na
základě rozhodné právní úpravy jako s hmotněprávním nástupcem jednáno se
státem, odpadla překážka bránící dalšímu pokračování odvolacího řízení, proto
odvolací soud výrokem I. rozhodl o pokračování odvolacího řízení, a výrokem II. rozhodl podle § 107 o. s. ř. o procesním nástupnictví státu. Proti tomuto usnesení podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových dovolání, v němž namítá, že ačkoli je účastníkem
pozůstalostního řízení po žalované 1), a všichni ostatní v úvahu připadající
dědici dědictví odmítli, není postaveno na jisto, že stát pozůstalost z titulu
odúmrti nabude, neboť až v probíhajícím pozůstalostním řízení může soud
zjistit, zda tvrzené právo nebo povinnost přešly na stát. Za rozhodující
skutečnost dovolatelka považuje, zda existuje pravomocné usnesení, které by
deklarovalo, že pozůstalost, kterou nenabyl žádný dědic, připadla státu. Řízení
o dědictví dosud není pravomocně skončeno, soud v dědickém řízení vyzval
věřitele zůstavitelky, aby u něho přihlásili a doložili své pohledávky. Pokud
by byla pozůstalost předlužena, navrhne dovolatelka likvidaci dědictví, takže
pozůstalost jako odúmrť státu nepřipadne, a dovolatelka se nestane procesní
nástupnicí žalované 1).
K tomu dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího
soudu, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo
441/2007. K dovolání podal své vyjádření žalobce. Napadené rozhodnutí považuje za
správné. Vzhledem k dosavadním výsledkům ostatních soudních řízení, které proti
žalované 1) vede, považuje námitku možného předlužení pozůstalosti a následné
možné likvidace dědictví za nepravděpodobnou, neboť zůstavitelka byla kde dni
své smrti vlastníkem celé řady nemovitých věcí. Akcentuje, že se domáhá pouze
určení vlastnictví a neuplatňuje vůči zůstavitelce peněžitou pohledávku. Přisvědčení námitce dovolatelky by považoval za denegatio iustitiae, jelikož by
se dostal do fakticky neřešitelné situace, když v probíhajícím soudním řízení
by nemohl pokračovat bez právního nástupce zůstavitelky a současně by nebylo
možné ukončit pozůstalostní řízení bez skončení probíhajících soudních řízení,
neboť pozůstalostní řízení bylo přerušeno do doby pravomocného skončení
probíhajících soudních řízení, mimo jiné i tohoto řízení. Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo
je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně
účastníka (§ 92 odst. 2). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou, o jejíž právech a povinnostech má být v řízení
jednáno, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud
České republiky nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Výrok I. usnesení odvolacího soudu o pokračování v odvolacím řízení není
rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se končí odvolací řízení, proto nemůže být
v této části dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a
zároveň se nejedná ani o žádné z usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. Protože proti výroku I. napadeného usnesení nemůže být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 ani § 238a o. s. ř., nezbývá, než dovolání v této části
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 238a o. s. ř., neboť jím bylo v průběhu odvolacího řízení
rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka.
Nejvyšší soud České
republiky se proto zabýval důvodností dovolání. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti výroku II. napadeného
usnesení je důvodné. Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem
řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou
procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva
nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Podle ustanovení § 1634 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nedědí-li žádný dědic ani podle
zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako
by byl zákonný dědic; stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na
odkaz podle § 1594 odst. 1 věty třetí. Podle ustanovení § 1634 odst. 2 o. z. vůči jiným osobám má stát stejné
postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu. Podle ustanovení § 1703 o. z. dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví,
mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a
domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí
hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze
zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v
řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda
řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se
odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být
účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její
právní nástupci. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha
věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak,
její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení
převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.); na
místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost
být účastníkem řízení, správce dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009). Usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé (prohlášené za
mrtvé) fyzické osoby jako s dědicem (správcem dědictví), soud přijímá s
výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus).
Znamená to, že soud
znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změní v tomto směru
své předchozí usnesení), vždy, jakmile po vydání usnesení dojde ke změně v
osobě správce dědictví, ke zrušení správy dědictví nebo se změní okolnosti
rozhodné pro závěr o dědickém právu, popř. o tom, komu jako dědici svědčí právo
nebo povinnost, o něž v řízení jde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007,
uveřejněném pod číslem 15/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve
vztahu k předchozí právní úpravě vyslovil závěr, že ztratí-li po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, která nezanechala žádné
dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo jejíž dědictví nenabude
(nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic, soud rozhodne (§ 107 o. s. ř.) o
tom, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se státem, jen tehdy, bylo-li
pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle
ustanovení § 462 obč. zák. (nyní ustanovení § 1634 o. z.). V posledně citovaném rozhodnutí, které vycházelo ze situace, kdy v průběhu
řízení zemřel žalobce, který se vylučovací žalobou domáhal vyloučení nemovitých
věcí z konkursní podstaty úpadce, byl závěr o nemožnosti pokračování v řízení
se státem na místě zemřelého, nebylo-li potvrzeno, že dědictví připadlo státu
jako odúmrť, založen na tom, že ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné
dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů
dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, nelze dovozovat, že by soud v
usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu, neboť
dědické řízení může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví
zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, nebo může
soud nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to
stát, kterému má dědictví připadnout, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh
zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na
úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Kdyby
totiž došlo k uzavření a schválení dohody o přenechání dědictví žalobcovým
věřitelům k úhradě dluhů, nepřešlo by vlastnictví k nemovitostem na stát, ale
na věřitele určeného dohodou, a v případě likvidace žalobcova dědictví by se
stal vlastníkem nemovitostí ten, kdo by je nabyl při zpeněžování žalobcova
majetku, popřípadě stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§ 175u o. s. ř. ve
znění do 31. 12. 2013); přičemž možnost "dalšího" zpeněžení nemovitostí
správcem konkursní podstaty by tím samozřejmě zůstala nedotčena.
V citované
věci proto následně dovolací soud uzavřel, že stav řízení o dědictví po žalobci
neumožňoval, aby v něm bylo možné ihned pokračovat, neboť se soudy měly blíže
seznámit s průběhem a dosavadními výsledky dědického řízení a stát (Českou
republiku) mohly určit za žalobcova procesního nástupce jen tehdy, jestliže
bylo nepochybné, že nedojde ani k dohodě o přenechání předluženého dědictví
věřitelům, ani k likvidaci dědictví, tedy jestliže již bylo pravomocným
usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu. Podobně jako v uvedeném rozhodnutí se i v projednávané věci jedná o spor o
potenciální aktivum pozůstalosti. Jelikož napadené rozhodnutí není založeno na závěru, že by v probíhajícím
pozůstalostním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že dědictví připadá
státu, není v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007. Vzhledem ke změně právní úpravy je nezbytné
se zabývat otázkou, zda se dosavadní výše vyslovené právní závěry uplatní i po
1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„ o. z.“). Ustanovení § 472 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“) stanovilo, že není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo
zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věcí, které jsou
předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li
věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví. Oproti tomu podle nyní účinného ustanovení § 195 odst. 1 zákona č. 292/2013
Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), soud nařídí na návrh
dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má
připadnout pozůstalost proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy
nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a na nějž se hledí, jako
by byl zákonný dědic, anebo na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku,
jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty, likvidaci pozůstalosti,
jestliže
a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle § 153
nebo 154,
b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele
a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (§ 162),
c) bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele (§ 180),
d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví (§ 184 až 187). Soud může nařídit likvidaci pozůstalosti i bez návrhu, jsou-li splněny
předpoklady uvedené v odstavci 1 a vyžaduje-li to veřejný zájem (odst. 2). Na rozdíl od předchozí právní úpravy je nyní nezbytnou podmínkou nařízení
likvidace pozůstalosti stanovení předlužení majetku zůstavitele, když podle
ustanovení § 472 obč. zák. mohl stát, kterému mělo dědictví připadnout podle
ustanovení § 462 obč. zák., navrhnout likvidaci dědictví, i když dědictví
nebylo předluženo, jestliže nebylo možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele
zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své
pohledávky věc z dědictví.
Dovolatelka ve svém dovolání uvádí, že řízení o dědictví dosud není pravomocně
skončeno, a soud v pozůstalostním řízení vyzval věřitele zůstavitelky, aby u
něho přihlásili a doložili své pohledávky, a že pokud bude pozůstalost
předlužena, navrhne likvidaci pozůstalosti. Zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a
od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od
stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci. Odvolací soud
rozhodl o pokračování v odvolacím řízení s dovolatelkou jako s procesní
nástupkyní zemřelé žalované 1), aniž by odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo
založeno na zjištění, že pozůstalost není předlužená, a že by tedy již nemohlo
dojít k nařízení likvidace pozůstalosti. Protože z dosud učiněných zjištění
odvolacího soudu nelze s jistotou uzavřít, že nemůže dojít k nařízení likvidace
pozůstalosti a že se dovolatelka stane procesní nástupkyní žalované 1), je
napadené usnesení odvolacího soudu (alespoň prozatím) nesprávné. Dovolací soud si je vědom nyní nastanuvší nežádoucí situace, kdy se obě
probíhající soudní řízení (řízení o určení vlastnictví i pozůstalostní řízení)
dostávají (fakticky) do stavu, kdy jsou obě řízení přerušena se vzájemným
odkazem na skončení toho druhého řízení (dovolací soud nemohl zrušit výrok I. o
pokračování v řízení, když se nejedná o usnesení vypočtené v ustanovení § 238a
o. s. ř., formálně tak nyní projednávané řízení nebude přerušeno, zároveň však
dovolací soud zrušil výrok o tom, s kým bude pokračováno, a na základě
dosavadních zjištění odvolacího soudu současně není jisté, zda již o tom lze
rozhodnout), přičemž právě projednávaná věc určení vlastnictví nemovitosti může
mít potenciálně vliv na posouzení toho, zda je pozůstalost předlužena. Dovolací soud proto doplňuje, že soud v pozůstalostním řízení může rozhodnout o
jmenování správce pozůstalosti podle ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., neboť je k tomu podle dosavadního stavu řízení dán vážný důvod v podobě
toho, že je ve sporném řízení zapotřebí vyřešit otázku vlastnictví zůstavitelky
k nemovitým věcem, které by potenciálně mohly náležet do pozůstalosti. Má-li
pozůstalost připadnout státu proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické
smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a hledí-li se na
stát, jako by byl zákonný dědic, může být jmenován správcem pozůstalosti též
stát (§ 158 odst. 1 z. ř. s.). Z uvedeného zároveň a contrario vyplývá, že se
stát nestává správcem pozůstalosti již na základě ustanovení § 1634 odst. 1 o. z., podle nějž se při odúmrti na stát hledí, jako by byl zákonný dědic. V usnesení o jmenování správce pozůstalosti soud vždy vymezí rozsah
spravovaného majetku zůstavitele nebo uvede účel, pro který byl správce
pozůstalosti jmenován (§ 158 odst. 2 z. ř. s.). Po jmenování správce pozůstalosti v pozůstalostním řízení by bylo možné v nyní
projednávané věci pokračovat se správcem pozůstalosti namísto zemřelého
žalovaného účastníka (srov. § 1703 o.
z., podle nějž dokud soud nepotvrdí
dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo
spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do
pozůstalosti). Již dříve přitom Nejvyšší soud vyslovil, že umožňuje-li povaha
věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem fyzické osoby, nestanoví-li
zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického
řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.); na místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila
způsobilost být účastníkem řízení, správce dědictví (srov. již uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009). Vydání usnesení o jmenování správce pozůstalosti v pozůstalostním řízení není
na překážku, že je pozůstalostní řízení přerušeno, neboť podle ustanovení § 111
odst. 2 věty první o. s. ř. jestliže je řízení přerušeno podle § 109 odst. 1 a
2, činí soud všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež
způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá. V případě, že by před skončením tohoto sporného řízení byla soudem v
pozůstalostním řízení nařízena likvidace pozůstalosti, by se soud v
projednávané věci vzhledem k ustanovení § 199 z. ř. s. [byl-li by v
pozůstalostním řízení jmenován likvidační správce
– srov. § 197 z. ř. s., podle nějž soud jmenuje likvidačního správce, jakmile
se v řízení o likvidaci pozůstalosti ukáže, že to vyžaduje potřeba správy nebo
zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty anebo spory o pasiva
likvidační podstaty – komentářová literatura však uvádí, že „důvodem mohou být
nepochybně i spory o majetek (aktiva) likvidační podstaty, neboť i v takových
sporech má likvidační správce vystupovat v řízení namísto zůstavitele,
popřípadě osob, které dosud pozůstalost spravovaly (správce pozůstalosti,
vykonavatel závěti, dědici)“ (MACKOVÁ A., MUZIKÁŘ L., a kol. Zákon o zvláštních
řízeních soudních. Nakladatelství Leges. Praha: 2016, komentář k § 197)]
následně zabýval tím, zda lze v projednávané věci pokračovat s likvidačním
správcem (srov. §§ 198 odst. 2, 206 odst. 1 písm. c/, 229 z. ř. s.). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že by v
pozůstalostním řízení již nemohla být nařízena likvidace pozůstalosti, dovolací
soud jej proto jako prozatím nesprávné podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu