USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po M. H., zemřelé dne XY, za účasti 1) J. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká č. 1148/32, a 2) I. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 9, Konzumní č. 643/10, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 20 D 536/2020, o dovolání účastníka 2) I. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023, č. j. 24 Co 170/2023-349, takto:
I. Dovolání účastníka 2) I. H. se odmítá. II. Účastník 2) I. H. je povinen zaplatit účastníku 1) J. H. na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Labského.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání účastníka 2) I. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 24 Co 170/2023-349, není podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěry odvolacího soudu jsou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu a není důvod, aby byly posouzeny jinak.
2. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka M. H. zemřela dne XY a že při dědění se použije právo platné (a účinné) v den smrti zůstavitele, je pro posouzení projednávané věci rozhodná nyní platná právní úprava, tedy zejména zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).
3. V projednávané věci zůstavitelka nezanechala pořízení pro případ smrti a ani nepřikázala (ve formě předepsané pro pořízení závěti), aby na dědický podíl některého z dědiců bylo provedeno započtení toho, co budoucímu dědici za svého života bezúplatně poskytla. Podle zákonné posloupnosti dědí v první třídě dědiců synové zůstavitelky účastník 1) J. H. a účastník 2) I. H. stejným dílem (každý polovinu pozůstalosti). Účastník 2) I. H. za odvolacího řízení navrhl, aby na dědický podíl účastníka 1) J. H. byla bez příkazu zůstavitelky započtena hodnota nemovitosti v XY, kterou mu darovala smlouvou sepsanou do notářského zápisu dne 11. 4. 2019, protože tímto darováním byl účastník 2) I. H. (jako nepominutelný zůstavitelčin dědic) neodůvodněně znevýhodněn.
4. Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti (srov. § 1663 o. z.). Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží (srov. § 1664 o. z.).
5. Institut započtení na dědický podíl obsahovala rovněž předchozí právní úprava účinná do 31. 12. 2013 obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“); v ustanovení § 484 obč. zák. o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů bylo předepsáno, že při dědění ze zákona se na dědický podíl započte to, co za života zůstavitele od něho dědic bezplatně obdržel, pokud nešlo o obvyklá darování, a že při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 obč. zák. (potomku zůstavitele) neodůvodněně zvýhodněn.
Oproti tomu současná právní úprava – jak je zřejmé ze znění ustanovení § 1663 o. z. – uvádí, že se započtení na dědický podíl dědice provede nejen při dědění podle zákonné dědické posloupnosti, ale také při dědění podle pořízení pro případ smrti, v obou případech však (zásadně) jen tehdy, jestliže to zůstavitel přikázal projevem vůle učiněným stejnou formou, jaká je předepsaná pro pořízení závěti; bez příkazu zůstavitele může soud započtení na dědický podíl provést jen výjimečně, a to pouze – jak vyplývá z ustanovení § 1664 o.
z. – tehdy, kdyby jinak byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Z uvedeného je v první řadě zřejmé, že současná právní úprava započtení na dědický podíl dává přednost projevené vůli zůstavitele před autoritativním rozhodováním soudu, a to jak tehdy, když zůstavitel započtení nařídí, tak i v případě, že k nařízení započtení nepřistoupí. Soudní praxe již dovodila (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2023, sp. zn. 24 Cdo 988/2023), že ve světle tohoto závěru je třeba nadále používat judikaturu k výkladu dosavadního ustanovení § 484 obč. zák., a že proto je třeba při výkladu (zejména) ustanovení § 1663 a § 1664 o.
z. vycházet ze závěru, podle něhož započtení na dědický podíl dědice podle zákonné posloupnosti bez příkazu zůstavitele je jen výjimkou ze zásady, že bez kvalifikovaně projevené vůle zůstavitele se započtení neprovádí, přičemž tato výjimka spočívá v tom, že by nepominutelný dědic (potomek zůstavitele) byl bez započtení na dědický podíl dědice, který již za života zůstavitele od něho něčeho bezplatně obdržel (mimo obvyklého darování), neodůvodněně znevýhodněn.
6. Podle již ustálené judikatury soudů k výkladu otázky „nedůvodného znevýhodnění“ (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007; v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011; v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 187/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2023 sp. zn. 24 Cdo 988/2023) patří ustanovení § 1664 o. z. (stejně jako dříve ustanovení § 484 obč. zák.) k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení toho, zda obdarováním ve prospěch jiného dědice byl nepominutelný dědic „neodůvodněně zvýhodněn“, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpisu není pojem „neodůvodněného znevýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k započtení má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně však platí, že soud má při zkoumání „neodůvodněnosti“ znevýhodnění přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“ či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „neodůvodněnosti“ zvýhodnění nepominutelného dědice odpovídal představě zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou nepominutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním.
7. V projednávané věci z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud při posuzování případného „neodůvodněného znevýhodnění“ účastníka 2) I. H. popsaným způsobem postupoval. Správně poukázal na výjimečnost provedení zápočtu na dědický podíl, který zůstavitelka nepřikázala, a ze zjištěného skutkového stavu (který, jak vyplývá z ustanovení § 241a o. s. ř., nepodléhá přezkoumání dovolacím soudem) pak zohlednil především to, že zůstavitelka žila s oběma účastníky v „běžných rodinných vztazích“, že zůstavitelka darovala oběma účastníkům hodnotný nemovitý majetek „postupně v rámci tří let před svou smrtí“ a že ani vysoká hodnota daru v roce 2019 (nemovitosti v XY) provedeného ve prospěch účastníka 1) J. H. není důvodem pro zápočet na jeho dědický podíl, jestliže „k tomu nepřistupují žádné další konkrétní okolnosti“. Protože uvažované okolnosti jsou i podle názoru dovolacího soudu postačující pro závěr, že tu nejsou důvody pro výjimečné započtení na dědický podíl účastníka 1) J. H. pro „neodůvodněnost znevýhodnění“ účastníka 2) I. H. (jako zůstavitelčina nepominutelného dědice), je napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud proto dovolání účastníka 2) I. H. podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu