24 Cdo 1550/2025-580
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, se sídlem v Brně, Dykova 2230/2, proti žalovaným 1) J. G., zastoupené Mgr. Tomášem Zimolkou, advokátem, se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e a 2) neznámým dědicům po F. G., zemřelému 31. 10. 2022, zastoupenému opatrovnicí JUDr. Lenkou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 244/53, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 51/2021, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2024, č. j. 18 Co 230/2023-530, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radovana Zubka, advokáta.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 7 C 51/2021-486, určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona „v řízení o pozůstalosti zůstavitele P. G., zemřelého 9. 4. 2021“, (dále rovněž jen „zůstavitel“) [výrok I], uložil žalovaným zaplatit rovným dílem žalobkyni „náhradu nákladů řízení v plné výši“ částkou 71 635,50 Kč (výrok II) a přiznal procesní opatrovnici JUDr. Lence Hrdličkové, advokátce, odměnu a náhradu výdajů v částce 15 427,50 Kč, kterou je povinna Česká republika – Okresní soud Brno-venkov zaplatit této procesní opatrovnici do 15 dnů od právní moci takového rozhodnutí (výrok III).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, o věci samé, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení (výrok II) jej změnil
(výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení dědického práva po výše označeném zůstaviteli s tvrzením, že po dobu delší jednoho roku s ním vedla společnou domácnost.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaná 1) [dále též „dovolatelka“] napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Předeslat dlužno, že v dané věci mají účastníci neskončeného pozůstalostního řízení ve sporu o dědické právo postavení tzv. nerozlučných společníků v rozepři, tedy dovolání podané i jen žalovanou 1) je subjektivně účinné i vůči neznámým dědicům zemřelého F.
G., byť ti sami dovolání nepodali (srov. § 243b, § 242 odst. 2 písm. b/ a § 91 odst. 2 o. s. ř.). Otázka vedení (jediné) společné domácnosti žalobkyní se zůstavitelem po rozhodnou dobu nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) je v dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, a tedy že došlo k naplnění skutkové podstaty pro dědění ve třetí třídě dědiců podle ustanovení § 1637 odst. 1 o.
z., zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy.
Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost a/nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1037/2022, jakož i s právními názory vyjádřenými ve zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
34, ročník 1982, v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 9. 1984, sp. zn. 3 Cz 62/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1986, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, která určují stejná východiska pro posouzení „spolužijící osoby“ se zůstavitelem, jaká byla použita i v projednávané věci, a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak náležitě vychází, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K tomu dovolací soud považuje za nezbytné doplnit, že se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech (jež se ustálily ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013) není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o.
z.), není třeba ustálený výklad jakkoliv měnit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020). Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem zásadně nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu soužití žalobkyně se zůstavitelem v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a spolužijící osoby.
Jestliže dovolatelka nadále shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci v pochybení soudů nižších stupňů v hodnocení důkazů, nebere náležitě v úvahu, že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl; přičemž nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu i v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Podstatou dovolacích námitek žalované je prakticky výlučně jen nesouhlas s tím, v jakém rozsahu a k jakým skutkovým okolnostem soud prvního stupně provedl dokazování a že odvolací soud bez dalšího akceptoval dokazování a skutková zjištění soudu prvního stupně, a tedy polemika se správností a úplností skutkových zjištění soudů vycházejících z provedeného dokazování a hodnocení důkazů stran vedení společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem především v posledním roce před úmrtím zůstavitele. Na základě vlastních (odlišných) skutkových tvrzení [že z dokazování nevyplynul jednoznačný závěr o trvalém soužití zemřelého se žalobkyní] pak žalovaná 1) oproti závěru odvolacího, tj.
zůstavitelem ve společné domácnosti, dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci. Dovolatelka pomíjí, že skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, pročež dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., pokud stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Již výše Nejvyšší soud předeslal, že je civilní dovolací řízení zákonodárcem zásadně předjímáno toliko k přezkumu otázek právních a dovolací soud není v zásadě instancí skutkovou. Provádění a hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně a přezkum správnosti jeho postupu zákon vyhrazuje soudu odvolacímu, a to při plném respektu k zásadě bezprostřednosti a přímosti ovládající, pokud jde o dokazování, civilní řízení. Nejvyšší soud je oprávněn, s respektem k požadavkům práva na spravedlivý proces, hodnotit skutkové závěry odvolacího soudu (případně jím převzaté od soudu prvního stupně) jen tehdy, jde-li o závěry zcela zjevně excesivní. Půjde jen o ty zcela výjimečné případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Tzv. „extrémní exces“ realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (zde lze odkázat např. na stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 54 násl.). Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 132 o. s. ř [zakotvujícího zásadu tzv. volného hodnocení důkazů] ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám formální logiky. Tak je tomu i v poměrech projednávané věci, kde soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku náležitě a se zjevnou pečlivostí hodnotil provedené důkazy, které následně právně kvalifikoval. Dovolání není ničím jiným než prosazováním toliko alternativních skutkových závěrů ze strany žalobkyně, jež je navíc založené na zcela selektivním hodnocení jen některých důkazů. Přípustnost dovolání přitom nelze úspěšně založit na tvrzení o nesprávném právním posouzení věci, jestliže tato údajná nesprávnost je spojována s oponentními skutkovými závěry dovolatele, jež ve skutečnosti soudy nižších stupňů neučinily. Tak je tomu i v poměrech právě projednávané věci, kde z dokazování nevyšlo najevo, že by žalobkyně v rozhodném období vedla jinou (další) společnou domácnost než se zůstavitelem, tím méně, že by v tomtéž období ona i zůstavitel hospodařili odděleně. Bez ohledu na poněkud dehonestující tvrzení dovolatelky o blízkém vztahu dovolatele i k jiným ženám (jakkoliv ani ono nijak nevylučuje vedení společné domácnosti se žalobkyní), na intenzitu vztahu zůstavitele k žalobkyni svědčí i jednoznačně prokázaný jejich společný záměr uzavřít manželství, který překazila náhlá a nečekaná smrt zůstavitele. Stejně tak dovolatelka podsouvá Nejvyššímu soudu další skutkové úvahy, které soudy nižších stupňů neučinily, např. že si žalobkyně neměla v domě zůstavitele kam dát své věci, že hospodaření obou osob bylo „striktně odděleno“, že žalobkyně vedla jinou společnou domácnost apod. nebo se snaží prostřednictvím kvazilogických argumentů soudy učiněná skutková zjištění zpochybnit (např. okolnost, že se při společném soužití nijak zásadně nezměnila výše bezhotovostních plateb či výběrů z účtu zůstavitele rozhodně nevede k jedinému kategorickému závěru, že zůstavitel nemohl vést společnou domácnost s žádnou jinou osobou, kterážto není vyloučena ani plněním zákonné či smluvní povinnosti žalobkyně platit plnění spojená i s jinou nemovitou věcí; rovněž dovolatelkou akcentované „mísení“ prostředků na účtech spolužijících osob u peněžních ústavů není /zejména u osob, které založily soužití až ve středním či vyšším věku/ obvyklé a pro vedení společné domácnosti nezbytné apod.). Zcela bez významu jsou pak skutečnosti nastalé až po smrti zůstavitele. Není konečně úkolem dovolacího soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku tyto oponentní skutkové úvahy a další spekulace, založené na neprokázaných tvrzeních, vyvracet. Namístě nejsou ani nepodložené výtky o údajně povrchním postupu soudů obou stupňů při hodnocení důkazů (obsah spisového materiálu svědčí zjevně o opaku), stejně tak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a posléze přisvědčil i jeho následné právní argumentaci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 211 a § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Domnělé vady řízení namítané žalovanou 1) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu