24 Cdo 156/2022-1334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci posuzovaného J. V., narozeného dne XY, zastoupeného opatrovníkem pro řízení O. S., advokátkou se sídlem v XY, za účasti 1) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 10/4, a 2) Městské části Praha 1, se sídlem Úřadu městské části Praha 1, Vodičkova č. 681/18, jako stálého opatrovníka posuzovaného, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 P 75/99, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. 13 Co 65/2021-1294, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 32 P 75/99-1260, rozhodl ve věci přezkoumání svéprávnosti posuzovaného, ve které byl již posuzovaný omezen počínaje rokem 1999 a následně v roce 2016, tak, že posuzovaného omezil ve svéprávnosti na dobu pěti let a stanovil, v jakém rozsahu je svéprávnost posuzovaného omezena (výrok I.), jmenoval stálého opatrovníka posuzovaného (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2016, č. j.
32 P 75/99-995, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 13 Co 351/2016-1034 (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že jsou splněny předpoklady pro omezení svéprávnosti posuzovaného, když bylo prokázáno, že trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a v důsledku které je schopnost samostatného rozhodování posuzovaného natolik oslabena, že by si svým samostatným jednáním mohl přivodit závažnou újmu.
Omezil proto svéprávnost posuzovaného v co nejširším rozsahu, aby byl chráněn před případnou újmou, a na dobu pěti let s ohledem na to, že „posuzovaný trpí duševní chorobou již řadu desítek let, tato se nelepší, ba naopak prohlubuje a posuzovaný nepodstupuje žádnou formu léčby, neboť na svůj stav nemá náhled a prognóza znalkyně je špatná“. K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, zdravotní stav posuzovaného, který nemá náhled na svou poruchu, je zcela jasně dokumentován zprávami hmotněprávního opatrovníka a odpovídá duševní poruše, která je opakovaně stabilně popisována znalci. Dospěl k závěru, že rozsah omezení je zcela v souladu s jeho oprávněnými zájmy, když duševní porucha ovlivňuje všechny oblasti života posuzovaného. Soud prvního stupně rovněž správně jmenoval posuzovanému veřejného opatrovníka Městskou část Praha 1, když nebyla zjištěna žádná blízká osoba, která by o opatrovnictví projevila zájem, a když sám posuzovaný žádnou takovou osobu k dotazu soudu neuvedl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též jen „dovolatel“) prostřednictvím svého opatrovníka pro řízení dovolání. Posuzovaný se domnívá, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. Důvodem dovolání je podle dovolatele nesprávné právní posouzení věci. Napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, neboť otázka přezkoumání svéprávnosti posuzovaného má být posouzena jinak.
Dovolatel poukazuje zejména na to, že „jediným významným důkazem v rámci řízení byl znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie doplněný výpovědí znalkyně“, že „tento důkaz nelze považovat za důkaz absolutní, který by vylučoval jeho hodnocení v souvislosti s jinými důkazy, které by mohly mít význam pro úvahu o rozsahu způsobilosti dovolatele k právním úkonům a o vhodnosti případného opatření k ochraně jeho či společenského zájmu“. Trvá na tom, že „není duševně nemocný“, že „netrpí žádnou duševní chorobou, natož poruchou sbludy“, že „se cítí zcela zdráv a necítí potřebu léčit se“.
Podle dovolatele se rozhodnutí soudů obou stupňů „dostatečně nevypořádala se skutečností týkající se nakládání s finančními prostředky“, když „znalkyně ve svém posudku udává maximální finanční limit, se kterým je schopen dovolatel nakládat, částkou ve výši 5 000 Kč“, avšak soud „tento limit určil částkou ve výši 4 000 Kč, a to bez jakéhokoli odůvodnění“. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu „v části I. výroku“ a věc vrátil k dalšímu řízení. Žádný z účastníků se k dovolání posuzovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání posuzovaného nesplňuje zákonem stanovené náležitosti; není v něm řádně vymezen dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu viz níže). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K tomu budiž dodáno, že způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (neodkázal tedy pouze obecně na ust. § 237 o. s. ř.), je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2015, sp. zn.
30 Cdo
1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“. Dovolání je postaveno na opakované argumentaci (jako již i jeho předchozí dovolání ve věci návrhu posuzovaného na zrušení omezení svéprávnosti, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 1668/2017-1069, a na jehož odůvodnění lze v podrobnostech pro stručnost odkázat), že „jediným významným důkazem v rámci řízení byl znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie doplněný výpovědí znalkyně“ a že „tento důkaz nelze považovat za důkaz absolutní, který by vylučoval jeho hodnocení v souvislosti s jinými důkazy, které by mohly mít význam pro úvahu o rozsahu způsobilosti dovolatele k právním úkonům a o vhodnosti případného opatření k ochraně jeho či společenského zájmu“.
Uvedené opakované dovolací námitky jsou dále doplněny o námitky rozporující stanovení limitu 4 000 Kč pro nakládání posuzovaného s finančními prostředky a správu jeho majetku, jakož i o další (zjevně skutkové) námitky, že „není duševně nemocný“, že „netrpí žádnou duševní chorobou, natož poruchou s bludy“, že „se cítí zcela zdráv a necítí potřebu léčit se“. Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání tyto normativní limity zjevně nesplňuje, neboť dovolatel v dovolání napadá toliko skutkové hodnocení soudů obou stupňů a dovolání postrádá jakékoliv vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou by dovolatel podřadil pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. Pro úplnost, dovolací soud opět (stejně jako v předchozím rozhodnutí ve věci dřívějšího dovolání posuzovaného) připomíná, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů.
Soud prvního stupně předně odůvodnil, proč zachoval posuzovanému právo nakládat s finančními prostředky do výše 4 000 Kč a spravovat svůj majetek v hodnotě 4 000 Kč.
Konkrétně pak uvedl, že „zvažoval návrhy účastníků i závěry znaleckého posudku a vzhledem k finančním prostředkům, kterými posuzovaný reálně ve svém životě disponuje, stanovil limit pro samostatné právní jednání 4 000 Kč“, neboť „posuzovaný je nemajetný, zcela bez příjmů, závislý pouze na sociálních dávkách, měsíčně disponuje s částkou 3 500 Kč a i tuto částku má problém si rozvrhnout tak, aby s ní vyšel“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přímo hodnotil vztah znaleckého zkoumání zdravotního stavu posuzovaného a ostatních zjištění, plynoucích zejména ze zpráv hmotněprávního opatrovníka a zhlédnutí posuzovaného odvolacím soudem, přičemž (mimo jiné) konstatoval, že „stejně jako v minulosti jeho vystupování potvrdilo ostatní skutková zjištění“.
Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení soudů obou stupňů nelze označit za vnitřně rozporné. Z důvodů nesplnění obligatorních náležitostí dovolání proto Nejvyšší soud dovolání posuzovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.