24 Cdo 1591/2023

24 Cdo 1591/2023-677

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci posuzované K. N., nar. XY, bytem v XY, zastoupené opatrovnicí pro řízení K. M., advokátkou, se sídlem v XY, za účasti otce posuzované A. N., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, a matky I. N., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinou Burdovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Botičská 1936/4, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 P 6/2008, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 68 Co 279/2022-586, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 9 P 6/2008-36, určil, že posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že s výjimkou běžných záležitostí každodenního života není schopna činit jednostranná ani dvoustranná právní jednání v oblasti života občanského, pracovního, obchodního, správního, rodinného a trestního a není schopna nakládat se svým majetkem a příjmy s výjimkou částky 100 Kč týdně (výrok I). Soud prvního stupně také vyslovil, že posuzovaná není schopna účasti ve volbách jako volič ani jako volený (výrok II), a ustanovil jí opatrovníkem její matku I. N. (výrok III). Tímto rozsudkem změnil svůj dřívější rozsudek ze dne 13. 4. 2017, č. j. 9 P 6/2008-121 (výrok IV) a rozhodl též o právu na náhradu nákladů řízení účastníků (výrok V) a České republiky (výrok VI).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok

I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o svéprávnosti a opatrovnictví posuzované, zahájeném soudem podle § 13 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), v návaznosti na dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2017, č. j. 9 P 6/2008-121, kterým byla posuzovaná tehdy omezena ve svéprávnosti na dobu tří let a jejím opatrovníkem byla jmenována její matka.

Rozsudek odvolacího soudu napadl otec (dále „dovolatel“) v rozsahu jeho výroku I dovoláním, jehož přípustnost zakládal na nesprávním právním hodnocení dvou otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud neměly být vyřešeny. Za prvé dovolatel namítal porušení jeho ústavně zaručeného práva starat se o dítě, jeho vývoj a péči o něj, chráněného čl. 32 odst. 4 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), a na porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, chráněného čl.

36 LZPS. Ustanovená hmotněprávní opatrovnice posuzované (její matka) s dovolatelem, dle jeho slov, přestala komunikovat, neumožnila mu kontakt s posuzovanou, natož možnost realizace styku mezi nimi. Matka posuzované blokovala jeho snahy o styk s posuzovanou a znemožňovala styk smyšlenými důvody o existenci domnělých onemocněních, navíc osobu dovolatele před posuzovanou schválně očerňovala a pomlouvala, aby napříště k žádostem o styk s dovolatelem ze strany posuzované ani nedošlo. Vlivem matky odmítají s dovolatelem komunikovat ošetřující lékaři posuzované, v důsledku čehož má dovolatel velmi omezené a kusé informace.

Dovolatel opakovaně navrhoval ustanovení své osoby opatrovníkem posuzované nebo aby byl zvolen do opatrovnické rady, avšak bez úspěchu. Za druhé potom dovolatel předestřel otázku, zda v případě, kdy jeden z rodičů navrhuje svou osobní péči o postižené dítě v domácím prostředí a druhý rodič jakoukoliv jinou péči zajištěnou ovšem jiným způsobem (např. v denním stacionáři), může soud rozhodnout bez znaleckého posouzení a souvisejícího dokazování. Dovolatel má naopak za to, že domácí prostředí je pro posuzovanou vhodnější než matkou preferované umístění ve stacionáři.

Podle dovolatele soudy v minulosti rozhodovaly ve prospěch opatrovnice, aniž by pro zjištění skutkového stavu nade vší pochybnost byly za tímto účelem vypracovány příslušné znalecké posudky a provedeny související důkazy. Nad to dovolatel uváděl, že opatrovnice má o opatrovnictví zájem především z důvodu, aby jí byly nadále vypláceny „státní příspěvky na soužití s posuzovanou a na péči o ni“. Z těchto důvodů a s podrobnější argumentací proto otec navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a posledně uvedenému soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání otce se prostřednictvím své opatrovnice vyjádřila posuzovaná. Podle ní námitky dovolatele zcela pomíjejí rozhodné skutečnosti, které odůvodňují omezení svéprávnosti posuzované a ustanovení opatrovníka.

Námitky dovolatele by mohly být opodstatněné, pokud by se jednalo o péči o nezletilé dítě, nejsou však opodstatněné v řízení o svéprávnosti. Ohledně druhé otázky potom upozorňuje, že podle provedeného dokazování otec objektivně není schopen změnit (zlepšit) důsledky a projevy vrozené, geneticky založené zdravotní vady projevující se u posuzované, a to pouhým (vlastním) odlišným přístupem a jiným způsobem nastavení životního rytmu. Znalkyně v řízení zdůraznila, že pobyt posuzované v denním stacionáři je pro ni přínosný.

Matka byla ustavena opatrovnicí opakovaně, a i před omezením svéprávnosti posuzované o ni dlouhodobě pečovala na základě soudního rozhodnutí. Ve výkonu funkce opatrovnice soudy nezjistily žádné vady ani jednání v neprospěch posuzované. K podanému dovolání se vyjádřila také matka posuzované. V něm uvádí, že otázka vhodné péče o posuzovanou nemůže být dovolacím důvodem a založit přípustnost dovolání, neboť předmětem řízení je rozhodnutí o omezení svéprávnosti, nikoliv určení, v čí péči již zletilá posuzovaná bude.

Otec měl a má možnost o posuzovanou pečovat, bohužel však této možnosti nevyužívá. Nemohlo tak dojít k zásahu do práva otce na spravedlivý proces, neboť rodičovská odpovědnost otce nebyla nijak omezena a ten ji může využívat i plnit v celém rozsahu. I vzhledem k druhé otázce jsou dovolatelovy námitky podle míněn matky liché, jelikož posuzovaná navštěvuje stacionář pouze přes den a jinak žije v rodinném prostředí s matkou a svou (polorodou) sestrou K. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.

1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání otce odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 téhož předpisu platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud proto zkoumal, zda u některé z dovolatelem formulovaných otázek je založena přípustnost dovolání. První předestřená otázka, ve které dovolatel namítá porušení jeho ústavně zaručeného práva starat se o dítě, jeho vývoj a péči o něj a současně i porušení práva na spravedlivý proces, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Ačkoliv se totiž dovolatelovy námitky týkají údajného neposkytování informací o zdravotním stavu posuzované a znemožnění styku s ní ze strany stávající opatrovnice – matky posuzované, jde ve skutečnosti o polemiku se skutkovým závěrem obou soudů, které jako vhodnější osobu pro funkci opatrovníka posuzované vyhodnotily matku namísto otce (či jiné osoby).

Podle ustanovení § 62 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.

z.“), v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi. Podle ustanovení § 465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.

Podle ustanovení § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle ustanovení § 457 o. z. zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaná v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem a v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. § 466 odst. 1 o. z.).

V ustálené soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že při výběru opatrovníka musí soud pečlivě zvážit všechna relevantní hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Obecně přitom platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právnímu jednání, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. § 471 odst. 3 o.

z.) musí se svou funkcí souhlasit. Dalšími hledisky pro výběr opatrovníka pak mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně péče o jeho zdraví. Významné přitom může být i stanovisko samotného opatrovance (posuzovaného) k navržené osobě, a to jak stanovisko kladné, tak stanovisko záporné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3444/2021).

V nynějším řízení soud prvního stupně i soud odvolací náležitě a s přesvědčivou argumentací vysvětlily, proč je pro posuzovanou nejvhodnější opatrovnicí její matka. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, odůvodnil ustanovení matky namísto dovolatele především tím, že matka posuzované vykonávala funkci opatrovníka dlouhodobě, bez zjištěných vad či jednání v neprospěch posuzované, navíc ustanovení matky odpovídá výslovnému přání posuzované (jednoznačně vyjádřenému při jejím zhlédnutí soudcem), tak zájmu na zachování setrvalého stavu, ve kterém nedochází ke změnám v jejích poměrech.

Vedle toho soudy uzavřely, že dovolatel uplatňuje svá práva až šikanózním způsobem a matce komplikuje vlastní výkon funkce opatrovníka, o samotnou posuzovanou přitom valný zájem ve skutečnosti nejeví a namísto toho neváhá matku napadat i prostřednictvím médií. S přihlédnutím k přání posuzované prvostupňový soud i odvolací soud proto uzavřely, že otec není osobou vhodnou k výkonu funkce opatrovníka ani případného člena opatrovnické rady. Ze závěrů uvedených výše vyplývá, že účelem funkce opatrovníka je ochrana práv a zájmů opatrovance (§ 457 o.

z.). V takovém případě je naplňování zájmů osoby opatrovníka skrze toto opatrovnictví až druhořadým kritériem; vyjma situací, kdy je taktéž v zájmu opatrovance. Soudy však uzavřely, že ustanovení dovolatele opatrovníkem není v nejlepším zájmu posuzované. Na uvedeném ničeho nezmění subjektivní přesvědčení dovolatele, že prostřednictvím ustanovení matky do funkce opatrovníka mu bude bráněno ve styku s posuzovanou. Jinými slovy, i pokud by snad ustanovením matky (namísto dovolatele) jakožto opatrovníka posuzované mohlo být zasaženo do dovolatelových práv, taková skutečnost by sama o sobě nemohla vést k přehodnocení závěru o vhodné osobě opatrovníka, neboť cílem ustanovení vhodného opatrovníka v nynějším řízení je ochrana výlučně zájmů posuzované, nikoliv ochrana práv dovolatele či jiné osoby.

Dovolatel rovněž pojmově není nositelem žádného subjektivního, či dokonce základního práva být opatrovníkem své dcery. Jak příhodně vysvětlil odvolací soud, předmětem daného řízení bylo rozhodnutí o tom, kdo bude opatrovníkem posuzované a nikoliv úprava vztahů mezi rodiči a (zletilým) dítětem, k tomu srov. i znění § 212a odst. 6 o. s. ř. Skutečnost, na níž je podané dovolání vystavěno, totiž že je dovolateli opatrovnicí tvrzeně bráněno ve styku s posuzovanou, příp. že je mu znemožněno získat informace o jejím zdravotním stavu (jakkoliv pro tuto fázi řízení právně

nevýznamná), ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Své odlišné právní posouzení věci tak dovolatel staví na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže i z tohoto dalšího důvodu založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se proto skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud dále dovolatel namítá, že jeho základní právo na spravedlivý proces bylo porušeno proto, že se soudy „prakticky nezabývaly návrhy dovolatele na ustanovení jeho osoby opatrovníkem posuzované, příp. aby byl jmenován do opatrovnické rady“, odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedené závěry soudů nižších stupňů, které se argumentací k otázce vhodné osoby pro výkon funkce hmotněprávního opatrovníka přesvědčivě zabývaly. Fakt, že otec s vydanými rozhodnutími nesouhlasí nepředstavuje ještě žádný zásah do práva na spravedlivý proces, který ostatně pojmově žádné osobě nemůže garantovat určitý výsledek probíhajícího řízení. Okolnost, že stěžovatel nebyl zvolen za člena opatrovnické rady nebyla rozhodná ani pro omezení svéprávnosti posuzované, ale ani pro ustanovení opatrovníka; o těchto otázkách již dříve bylo závazně rozhodnuto (srov. odstavec 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně). Ani druhá dovolatelem předestřená otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť zde dovolatel svou argumentaci taktéž staví na odlišném skutkovém základu, než k jakému dospěly po hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Dovolatel namítá, že domácí prostředí se pro posuzovanou jeví jako lepší volba z důvodu, že je tamtéž na ni soustředěna veškerá pozornost. Naopak umístění do denního stacionáře posuzovanou dle mínění dovolatele poškodilo. Umístěním do stacionáře se posuzovaná podle přesvědčení otce po žádné stránce své osobnosti nebude rozvíjet, jelikož bude v kolektivu skutečně nemocných a zdravotně postižených osob a nadto se jí nebude dostávat tolik pozornosti jako právě v případě domácího prostředí. Argument dovolatele, že pro vývoj a zdravotní stav posuzované se jeví vhodnějším osobní péče jednoho z rodičů v domácím prostředí, podle něj nebyl soudy důkladně prověřen a soudy rozhodovaly ve prospěch opatrovnice – matky, aniž by pro zjištění skutkového stavu nade vší pochybnost byly za tímto účelem vypracovány příslušné znalecké posudky. Soud prvního stupně však zjistil a skutkově uzavřel, zejména na základě znaleckého posudku MUDr. Evy Janečkové ze dne 21. 2. 2022 a jejího následného výslechu, že onemocnění posuzované je trvalé a léčbou neovlivnitelné a je zřejmé, že její stav nemůže v horizontu tří let doznat pozitivní změny. Posuzovaná je naopak dobře adaptovaná a navyklá na chráněné prostředí denního stacionáře Sedlec, pobyt v něm (v průběhu dne) jí, oproti mínění dovolatele, jednoznačně prospívá. Nižší rozsah by mohl vést ke ztrátě získaných sociálních schopností, zatímco větší rozsah by posuzované neumožnil dostatečnou regeneraci. Tyto závěry, které plynou i z dalších posudků, vyšetření a lékařských zpráv převzal také odvolací soud. Námitkou že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním (že by ve skutečnosti byla pro posuzovanou vhodnější péče a léčba v prostředí dovolatelovy domácnosti namísto denního stacionáře a domácnosti opatrovnice – matky), je dovolatelem opět zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak i v tomto případě uplatňován nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O odměně a náhradě hotových výdajů vzniklých v dovolacím řízení ustanovené opatrovnici posuzované pro toto dovolací řízení rozhodne soud prvního stupě. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu