24 Cdo 1598/2019-551
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Famade Prague s. r. o., se sídlem v Praze 4 - Záběhlice, Dunická 3143/4, identifikační číslo osoby 241 32 021, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 554/4, proti žalované V. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č. j. 24 Co 413/2017-448, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č. j. 24 Co 413/2017-448, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. července 2017, č. j. 6 C 3/2013-379, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. července 2017, č. j. 6 C 3/2013-379, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 15. prosince 2011, uzavřené mezi L. N. (dále již „dlužník“) a I. N., jako dárci a žalovanou, jako obdarovanou, (dále již „darovací smlouva“), na jejímž základě se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to budovy č. p. XY, pozemku p. č. st. XY, pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, zapsaných v k.
ú. XY, okres XY (dále již „předmětné nemovitosti“). V uvedené věci žalobce tvrdil, že darovací smlouvou byl jakožto věřitel zkrácen v uspokojení své pohledávky za dlužníkem vzniklé z titulu smlouvy o prodeji podniku ze dne 21. září 2011 (dále již „smlouva o prodeji podniku“), kterou se dlužník zavázal na žalobce převést a odevzdat mu specifikovaný podnik. Žalobci podle jeho tvrzení vznikla za dlužníkem pohledávka z důvodu porušení ujednání smlouvy o prodeji podniku dlužníkem a následným převodem předmětných nemovitostí na žalovanou tak měl být žalobce zkrácen v uspokojení své pohledávky za dlužníkem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětná darovací smlouva byla uzavřena mezi osobami blízkými (dárci byli otec a matka obdarované), a že na základě rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 21. října 2015, pod sp. zn. Rsp 1383/12, který nabyl právní moci dne 12. listopadu 2015, a jenž se týkal pohledávky žalobce za dárcem, byla mj. dárci uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 477.276 Kč. V rámci svých skutkových závěrů dále soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná se poprvé dozvěděla o sporech mezi otcem a žalobcem (respektive jednatelem žalobce) když jí byl doručen dokument, jímž byla darovací smlouva napadena.
Žalovaná ke svým třicátým narozeninám - dne XY obdržela dort v podobě předmětné nemovitosti, přičemž rodiče žalované sdělili, že jí chtějí předmětný dům, respektive nemovitosti darovat. K uzavření darovací smlouvy došlo až 15. prosince 2011. Před podpisem darovací smlouvy se žalovaná sešla se svými rodiči a otce se ptala, zdali má nějaké dluhy, nahlížela i do katastru nemovitostí a „rejstříku firem“. Soud prvního stupně dále konstatoval, že ve smyslu § 42a obč. zák. vyšlo najevo, že žalovaná „vyvinula maximální obezřetnost při uzavírání darovací smlouvy.“ Úmysl rodičů darovat předmětnou nemovitost byl žalované sdělen již na oslavě jejích narozenin, tj. v den, kdy dlužník neměl vůči žalobci dosud žádný závazek a ani ke dni převodu předmětných nemovitostí nemohl mít dlužník „reálnou konkrétní představu“ o pohledávce žalobce, spočívající v uplatnění smluvních či zákonných sankcí.
Na základě těchto zjištění a závěrů soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. února 2018, č. j. 24 Co 413/2017-448, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud nejprve shrnul související judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“), a konstatoval, že v projednávané věci posuzovaná darovací smlouva byla uzavřena mezi osobami blízkými, přičemž v takovém případě se předpokládá úmysl dlužníka (otce žalované) zkrátit věřitele (žalobce) i vědomost obdarované (žalované) o existenci takového úmyslu dlužníka. Žalovaná je tak osobou, která musí v tomto řízení tvrdit a prokazovat, že úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele nemohla v době učinění odporovaného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat, tedy, že vykonala takovou svoji aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, z jejího výsledku poznala, přičemž nepostačuje pouhé prokázání toho, že dlužníkovi blízká osoba o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem nevěděla, ani nemusela vědět.
Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně dospěl i odvolací soud k tomu, že žalovaná vyložila „náležitou pečlivost“ ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. V této souvislosti odvolací soud vyložil, jaké konkrétní okolnosti posuzovaného „vynakládání náležité pečlivosti“ hodnotil, jako např. zdravotní postižení žalované, již v červnu 2011 deklarovaný úmysl dárce a jeho manželky darovat předmětné nemovitosti žalované, důvod darování, atd. Nad rámec uvedeného odvolací soud konstatoval, že časový odstup mezi narozeninami žalované, kde dárce s manželkou deklarovali svůj úmysl darovat předmětné nemovitosti žalované a samotným uzavřením darovací smlouvy, byl dán zdravotním stavem matky žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání do všech výroků napadeného rozsudku, v němž vymezil hledisko přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. se odchyluje od stávající judikatury dovolacího soudu. Dovolání podal dovolatel z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně.
Podle dovolatele došlo navíc v předchozím řízení k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Dovolatel nejprve vyložil, že podmínky pro vyloučení odporovatelnosti mají být posouzeny podle judikatury a příslušných právních předpisů ke dni podepsání darovací smlouvy, respektive ke dni podání návrhu na vklad práv do katastrální evidence. Úmysl dárce a vědomost obdarované, na níž je majetek dlužníka převáděn, nemůže být zkoumán k datu, o několik měsíců předcházejícímu samotný zkracující úkon (darování).
Podle dovolatele „soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že k darování nemovitosti došlo půl roku před podpisem darovací smlouvy“. Dovolatel má za to, že darování „učiněné“ v červnu 2011 bylo ryze účelové, kromě toho žalovaná předmětné nemovitosti za svůj vlastní majetek ani nepovažuje, což dovolatel dovozuje např. z toho, že je neuvedla v prohlášení o majetkových poměrech.
Podle dovolatele je třeba vyřešit následující dvě otázky hmotného práva: (i) „K jakému okamžiku je třeba zjišťovat, zda obmyšlená osoba blízká vynaložila dostatečnou pečlivost k rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka? (ii) K jakému okamžiku je třeba zkoumat, zda jednání dlužníka zkracuje věřitele, resp. k jakému okamžiku je třeba zkoumat zkracující úmysl dlužníka?“ Podle dovolatele žalovaná „nevynaložila“ náležitou pečlivost za účelem zjištění, zda její otec nezkracuje své věřitele v době uzavření darovací smlouvy. Dovolatel dále zpochybňuje některá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a odvolacím soudem, jako např. původ a originalitu fotek s dortem ve tvaru předmětné nemovitosti, výpovědi svědků, atd.
Podle dovolatele je napadené rozhodnutí zejména v rozporu s právním názorem dovolacího soudu vyplývajícím z rozsudku dovolacího soudu ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000. Nad rámec výše uvedeného dovolatel namítá zásadní rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů. Žalovaná nesplnila povinnost náležité pečlivosti ani v době, kdy jí byl údajně vyjeven úmysl rodičů na ni předmětné nemovitosti převést, tedy v červnu 2011. Soudy neprovedly důkazy, které navrhl žalobce stran zadlužení dárce již v červnu 2011.
Zejména soudy nerespektovaly závěry plynoucí z rozhodčího nálezu, čímž mělo dojít k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. V další části svého dovolání dovolatel zpochybňuje skutkové závěry týkající se výpovědi svědkyně H., „která dle odůvodnění napadaného rozsudku měla potvrdit darování dortu. Dle výpovědi svědkyně tomu však bylo přesně naopak.“ Jde tak o nesrovnalost mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, čímž bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces. V doplňujícím podání ze dne 28.
května 2018 pak dovolatel rozšířil dovolací argumentaci v tom smyslu, že prodělání mrtvice dárce nemohlo být motivem pro darování předmětných nemovitostí, jelikož k ní došlo již v roce 2002 a nikoli v roce 2011, jak uvedl odvolací soud. Stejně tak dovolatel zpochybňuje důvodnost časové prodlevy mezi údajně deklarovaným úmyslem darovat předmětné nemovitosti a faktickým uzavřením darovací smlouvy ze zdravotních důvodů matky žalované. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se jím ruší rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21.
července 2017, č. j. 6 C 3/2013-379, žalobě se v celém rozsahu vyhovuje, respektive aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že dovolání je nedůvodné. Žalovaná se ztotožňuje se závěry, které učinil soud prvního stupně i odvolací soud. Žalovaná poukazuje na to, že není pravdou, že by odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že k darování došlo půl roku před podpisem smlouvy. Dovolatel podle žalované překrucuje tvrzení odvolacího soudu obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku.
Předmětné nemovitosti žalovaná považuje za svůj majetek a z důvodu „předběžného opatření“ se domnívala, že jej nemá uvádět v „majetkovém přiznání.“ Žalovaná se dále vyjádřila k okolnostem své narozeninové oslavy z června 2011 a k údajnému závazku, který měl její otec (dárce) vůči žalobci, kdy při prodeji svého podniku mohl být „očekáván spíše přínos nikoli vznik dluhu.“ Na pohledávku přiznanou na základě výše definovaného rozhodčího nálezu již ke dni podání vyjádření žalované otec (dárce) žalované žalobci uhradil více než 160.000 Kč; mimo to rozhodčí nález není vykonatelný.
Žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud s přihlédnutím k § 3028 odst. 3 o. z., kdy je třeba věc posuzovat podle dosavadních předpisů (zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) konstatuje, že dovolání žalobce je - jak bude dále rozvedeno - přípustné i důvodné. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel ze závěrů, že: 1. „Jednání dlužníka žalobce (otec žalované), kterým došlo ke zkrácení vymahatelnosti žalobcovy pohledávky, nastalo k datu uzavření posuzované darovací smlouvy (15. 12. 2011).“
2. „Byť žalovaná v době písemného uzavření předmětné darovací smlouvy v prosinci 2011 nevyužila všech v úvahu přicházejících možností k získání potřebných relevantních informací pro rozpoznání předpokládaného úmyslu otce žalované zkrátit odporovaným právním úkonem své věřitele, nejméně přímým dotazem na dárce, tedy na otce a jeho manželku, tedy svoji matku, není namístě v dané věci uzavřít, že by nejednala dostatečně aktivně s náležitou pečlivostí k rozpoznání úmyslu dlužníka (otce žalované) zkrátit věřitele, protože měla z předchozí doby od svých rodičů k dispozici ten projev jejich vůle o darování jí jejich nemovitého majetku a současně neměla žádný relevantní důvod k tomu předpokládat, že by se tato jejich jí dříve projevená vůle měla jakkoliv změnit.
V tomto případě v poměrech zjištěných skutkových okolností se nejedná o situaci, kdy by rodiče žalované tzv. dlouhodobě o darování nemovitostí v její prospěch jen hovořili, tedy tzv. jen o tomto darování uvažovali, plánovali jej, pokud výsledky provedeného dokazování ukazují, že skutečně tento projev jejich vůle vůči žalované nastal v červnu 2011. Za této situace náležitá pečlivost, tedy aktivní činnost k rozpoznání zákonem předpokládaného otcova úmyslu zkrátit svého věřitele, byla ze strany žalované vyvinuta, a je tak, i z pohledu odvolacího soudu, správný závěr soudu I.
stupně o tom, že žalovaná ve smyslu § 42a obč. zák. vyvinula maximální obezřetnost při uzavírání projednávané darovací smlouvy, kterou po ní s ohledem na zjištěné okolnosti, lze spravedlivě požadovat.“
Při řešení těchto právních otázek (okamžik vzniku odporovatelného právního úkonu a posuzování, zda osoba blízká mohla dlužníkův úmysl zkrátit věřitele poznat) se ovšem odvolací soud odchýlil - jak důvodně v podaném dovolání (prostřednictvím vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání) namítá žalobce - od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle § 42a odst. 2 obč. zák.
odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. U právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2001; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupna na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz). V poměrech dosavadní civilní právní úpravy to tedy znamená, že v případě převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, které se nabývá (až) vkladem do katastru nemovitostí, lze za odporovatelný právní úkon považovat teprve úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí.
Je tomu tak z toho důvodu, že teprve vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí se dovršuje proces nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti, když do té doby mezi účastníky (v důsledku uzavřené převodní smlouvy) existuje závazkově (obligačně) právní vztah. Poněvadž do doby vkladu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí nedojde ke změně vlastnictví, nelze uvedenou situaci ztotožňovat se situací, kterou upravuje § 42a odst. 1 obč. zák., tedy že ze strany dlužníka došlo k učinění právního úkonu, který zkracuje vymahatelnou pohledávku svého věřitele.
Věřitel totiž za daného stavu, tj. v situaci, kdy jeho dlužník s další osobou uzavřel převodní smlouvu, podle které ovšem dosud nebyl povolen vklad do katastru, svou pohledávku může vymáhat ve vykonávacím (exekučním) řízení, když předmětem výkonu rozhodnutí, respektive exekuce se může stát nemovitost, jejímž vlastníkem je stále dlužník věřitele. Jinými slovy řečeno, z hlediska § 42a odst. 2 obč. zák. jsou významné pouze právní úkony dlužníka, které zkracují uspokojení pohledávky jeho věřitele; jen takovým právním úkonům - jak vyplývá z jeho znění - může věřitel s úspěchem odporovat.
Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) - i kdyby dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem - ještě nedochází.
I když dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti.
Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené smlouvy nezabránil nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak v případě, že tím došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že dlužník učinil právní úkon, významný z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., popř. že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, respektive je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele.
Je třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele. Rozhodnutí odvolacího soudu se v řešení této (pro aplikaci § 42a obč. zák.) zásadně významné otázky rozchází s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pročež již z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu není správný (nemůže obstát). Stran druhé právní otázky, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu rovněž závisí, je dovolací praxe ustálená také v tom, že osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o „náležitou pečlivost“.
Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě.
Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2002, nebo ze dne 2. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 3039/2007). Posuzování náležité pečlivosti osoby blízké dlužníka je třeba časově vztáhnout okamžiku existence vzniku odporovatelného právního úkonu, který v případě uzavření věcné smlouvy, jejímž předmětem je nemovitý majetek evidovaný v katastru nemovitostí, se časově vztahuje k okamžiku, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy do katastru nemovitostí, tj. ke dni podání vkladového návrhu.
I v řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu není souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zcela nad rámec výše uvedeného nutno si uvědomit, že mezi časovým okamžikem uzavření věcné smlouvy a podáním vkladového návrhu katastrálnímu úřadu (od nějž se váže právní účinek vkladu příslušného věcného práva do katastru nemovitostí, bylo-li takovému návrhu příslušným katastrálním úřadem vyhověno) může, a v praxi také zhusta za dosavadních poměrů civilní reglementace docházelo k určitým (někdy i výraznějším) časovým prodlevám, kdy v mezidobí také mohlo dojít (a často také docházelo) k výrazným změnám v majetkových poměrech převádějících subjektů, a to i v tom směru, že se uvedené osoby ocitly (vůči svým věřitelům) v postavení dlužníků.
Jestliže takové právní úkony k datu podání vkladových návrhů podle předmětných věcných smluv naplňovaly ve smyslu § 42a odst. odporovatelné právní úkony, vyplývá pak ze samotné povahy věci, že posuzování toho, zda druhá strana coby osoba blízká mohla tento dlužníkův úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti poznat, se musí vztahovat právě k okamžiku vzniku odporovatelného právního úkonu, což v případě věcně právního nakládání s nemovitým majetkem evidovaným v katastru nemovitostí se váže k okamžiku podání vkladového návrhu, neboť podle § 2 odst. 3 (tehdy platného a účinného) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky (tj. katastrálnímu úřadu).
K námitkám žalobce ohledně tvrzeného zásadního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů nemohlo být dovolacím soudem přihlédnuto, jelikož jednak v dovolacím řízení se skutkové otázky neřeší (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), a kromě toho shora konstatovaný rozpor s judikaturou dovolacího soudu předznamenává opětovnou a pečlivou sumarizaci právně rozhodných skutkových
okolností, jež jsou zásadně významné pro právní posouzení věci; v tomto směru se pak dovolateli případně otevírá opětovně možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit příslušné důkazní návrhy.
Pouze pro úplnost dovolací soud k posledně uvedenému dodává následující. Jsou-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázány podmínky předvídané v hypotéze právní normy - ustanovení § 42a obč. zák., soud v takové procesní situaci přistoupí k aplikaci tohoto hmotněprávního ustanovení. V případě, že odpůrčí žalobou dotčený právní úkon byl učiněn mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, občanský zákoník vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit jeho věřitele předvídá. Pokud druhá strana (osoba blízká dlužníku) míní tuto zákonem presumovanou právní domněnku vyvrátit, přechází na ni - i když se nachází v postavení žalované strany - břemeno tvrzení i důkazní břemeno, tedy v tom směru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat.
Závěr o tom, že v konkrétním případě se žalovanému coby druhé straně (osobě blízké dlužníku) odporovaného právního úkonu podařilo tuto zákonnou domněnku vyvrátit (z povahy věci) předpokládá relevantní skutková zjištění, která takový závěr (materiálně) opodstatňují.
Jakkoliv je zřejmé, že v řízení o odpůrčí žalobě týkající se právního úkonu učiněného mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou v souvislosti s vyvrácením právní domněnky o vědomosti druhé strany o úmyslu dlužníka věřitele (žalobce) zkrátit věřitele leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno na osobě blízké dlužníka, nelze současně opomíjet, že řízení o odpůrčí žalobě je řízení sporné, jež na základě podané žaloby bylo zahájeno žalobcem coby věřitelem dlužníka, který podle žalobního tvrzení měl předmětný zkracující právní úkon učinit.
Pokud tedy soud v řízení dospěje k závěru, že právní domněnka o vědomosti žalovaného (osoby blízké dlužníka) stran úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (žalobce) byla vyvrácena, měl by soud takový výsledek v daném procesním stadiu za přiměřeného použití § 118a odst. 3 o. s. ř., s ohledem na princip spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, žalobci procesně signalizovat. V opačném případě by žalobce (věřitel) nemohl dost dobře předpokládat, že v řízení o odpůrčí žalobě se pro něj procesní situace nevyvíjí příznivě.
Bylo by tedy absurdní a ve své podstatě potlačující princip spravedlivého procesu, aby v procesní situaci, kdy žalující věřitel se žalobou domáhá určení právní neúčinnosti zkracujícího právního úkonu vůči druhé straně tohoto úkonu - žalovanému, který je osobou blízkou dlužníka a kdy občanský zákoník v § 42a odst. 2 presumuje vyvratitelnou právní domněnku o vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, se žalobce o výsledku unesení důkazního břemene žalovaného dozvěděl až z vydaného (vyhlášeného) rozsudku.
Nejvyšší soud proto např. ve svém rozsudku ze dne 10. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 3862/2008, zaujal právní názor, že v těchto situacích je z vyložených důvodů nezbytné přiměřeně použít postupu zakotveného v § 118a odst. 3 o. s. ř. tak, aby žalobci jako procesnímu subjektu, který zaktivizoval dané sporné řízení s vymezeným předmětem, byla dána procesní možnost nově argumentovat a případně navrhovat důkazy, jež by mohly zpochybnit dosavadní výsledek dokazování. Nejde zde o „přesun důkazního břemene“ v pravém slova smyslu, nýbrž o promítnutí požadavku signalizovat žalující straně dosavadní výsledek (důkazního) řízení, pokud důkazní situace v její prospěch nevyznívá příznivě a je spravedlivé (fair proces) před rozsouzením věci umožnit jí na takto vzniknuvší situaci procesně reagovat.
Rozsudek odvolacího soudu tedy za daných okolností nemůže obstát, neboť není správný. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu