30 Cdo 3862/2008

30 Cdo 3862/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci

žalobkyně HS INKASO s.r.o., se sídlem v Praze 6, Vodňanského 538/4, IČ:

49618521, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v

Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr.

Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Krnově, Zámecké náměstí 2068/4, o

určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.

zn. 12 C 392/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 10. dubna 2008, č.j. 8 Co 101/2008-58, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2008, č.j. 8 Co

101/2008-58, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. října 2007, č.j.

12 C 392/2006-34, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k

dalšímu řízení.

Okresní soud v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“)

rozsudkem ze dne 30. října 2007, č.j. 12 C 392/2006-34, zamítl žalobu, jíž se

žalobkyně proti žalovanému domáhala určení, že „kupní smlouva ze dne 4.4. 2005

uzavřená mezi J.K., bytem B. a M. K.(,) bytem L. nad M. č. 327, D. u B., na

straně jedné jako prodávajícímu (prodávajícím), a žalovaný(m), na straně druhé

jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod nemovitostí zapsaných v katastru

nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální

pracoviště B., na listu vlastnictví č. 66 v katastrálním území L. nad M., obec

L. nad M., okres B., a to pozemku parcela č. 64 o výměře 1.165 m2 a na něm

stojící budovy č.p. 86 (dále též „předmětné nemovitosti“), je vůči žalobci neúčinná.“ Po provedeném řízení soud prvního stupně skutkově

uzavřel, že „mezi žalovaným, jako kupujícím, a matkou žalovaného a povinným

[roz. J. K. st., dlužníkem žalobkyně a otcem žalovaného (dále též „J. K. st.“

nebo „dlužník žalobkyně“)], jako prodávajícím, byla uzavřena kupní smlouva. Žalovaný nevěděl o úmyslu žalobce zkrátit svého věřitele.“ Soud prvního stupně

v rozsudku dále neúplně citoval „§ 42a občanského zákoníku“, aniž by při

citaci odlišil jednotlivá ustanovení uvedeného hmotněprávního pravidla chování,

a dále uvedl, že „Žalovaný tvrdil, že úmysl svého otce zkrátit věřitele i při

náležité pečlivosti nemohl poznat. Soud provedl dokazování, ze kterého

vyplynulo, že již roku 1996, kdy byl žalovaný dosud nezletilý, byla zrušena

společná domácnost jeho rodičů. Manželství rodičů pak bylo rozvedeno dnem

14.11. 2000...Žalovaný v řízení uváděl, že rodiče mu vždy nemovitost v L. nad

M. č. 86 s pozemkem chtěli do jeho výlučného vlastnictví darovat. Teprve po

zjištění, že otec žalovaného má dluhy u Okresní správy sociálního zabezpečení a

společností Z. a.s.(,) se rozhodl tyto dluhy tzv. vyplatit, tedy zaplatit těmto

dvěma věřitelům a za finanční prostředky v částce odpovídající dluhu

nemovitosti od rodičů koupit tak, aby již na ni nevázly žádné závazky. Žalovaný

uváděl, že při zjišťování věřitelů vycházel s (z) výpisu z katastru

nemovitostí, kde žádné dluhy uvedeny nebyly a dále vycházel ze sdělení svého

otce, který mu sdělil, že jiné dluhy nemá. Soud se tedy zaměřil na hodnocení,

zda žalovaný vynaložil náležitou pečlivost, aby mohl poznat úmysl svého otce

zkrátit věřitele. Soud přihlížel ke skutečnosti, že pohledávka žalobce byla

soudně přiznána rozsudkem, který nabyl právní moci 1.6. 2004, exekuce pro tuto

pohledávku byla nařízena dne 19.8. 2005. K prodeji nemovitostí došlo v mezidobí

mezi těmito dvěma událostmi, kdy ve výpise z katastru nemovitostí ze dne 13.10. 2004...figurují pouze dvě omezení vlastnického práva, a to exekuce vedená u

Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 ENc 768/2003 a návrh na nařízení

výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva sp. zn. Okresního

soudu v Bruntále 1 E 486/2004. V době sepisu smlouvy o budoucí kupní smlouvě,

tedy ke dni 25.8. 2004 ani ke dni 4.4. 2005, kdy byla uzavřena samotná kupní

smlouva, nebyla exekuce ve prospěch žalobce dosud nařízena.

Ze samotného textu

kupní smlouvy vyplývá, že žalovaný uhradil všechny jemu známé dluhy svého otce,

přičemž tyto dluhy dosahovaly částky 156.459,- Kč a byly hrazeny žalovaným

přímo věřitelům povinného. Hodnota nemovitostí ke dni převodu byla vyšší,

žalovanému tedy nic nebránilo žádat o poskytnutí úvěru ve vyšší výši, pokud by

o dluhu vůči žalobci věděl. Soud při rozhodování přihlížel jak k postupu

žalovaného při samotném uzavírání kupní smlouvy, ze kterého vyplývá snaha

uhradit dluhy vůči všem známým věřitelům svého otce, tak ke skutečnosti, že

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým 2.4. 2004 bylo rozhodnuto o

povinnosti povinného vůči předchůdci žalobce, byl rozsudkem pro zmeškání a za

situace, kdy žalobu je možné doručit do vlastních rukou žalovaného fikcí stejně

tak jako předvolání k jednání i samotný rozsudek, nemusel se prakticky samotný

povinný o skutečnosti, že byl tento dluh soudně přiznán, dozvědět. Za situace

popsané v rozvodovém a opatrovnickém rozsudku má soud rovněž za to, že by bylo

v rozporu s dobrými mravy(,) pokud by byl žalovaný, kromě úhrady jemu známých

dluhů, zavázán hradit dluh svého otce, který vznikl z leasingové smlouvy

uzavřené v roce 1999, když prokazatelně již v roce 1996 jeho otec opustil

společnou domácnost a v roce 1998 již měl prokazatelně trvalé bydliště v obci

B.“

Výše citovanému skutkovému závěru soudu prvního stupně v rozsudku

předcházejí jednotlivá dílčí skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně

dospěl na základě provedeného dokazování, když na konci každého takového

dílčího skutkového závěru jsou uvedeny důkazy, z nichž soud tato zjištění

učinil. Soud prvního stupně závěr o tom, že žalovaný zákonem presumovaný úmysl

(viz k tomu níže) svého otce J. K., resp. dlužníka odporovatelným právním

úkonem zkrátit žalobkyni i při náležité pečlivosti nemohl poznat, čerpal - jak

lze zjistit z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – ze

skutkových zjištění učiněných jednak z vyjádření (nikoliv výslechu) žalovaného

(srov. druhý odstavec na str. 2 odůvodnění rozsudku ve vztahu ke třetímu

odstavci na str. 3 téhož rozsudku) a dále z těchto důkazních prostředků –

[„(shodná tvrzení účastníků, rozsudek Okresního soudu v Bruntále vydaný dne

14.11. 2000 pod č.j. 12 C 567/2000-14), viz druhý odstavec in fine na str. 3

cit. rozsudku) a [(„shodná tvrzení účastníků, smlouva o smlouvě budoucí ze dne

25.8. 2004, kupní smlouva ze dne 4.4. 2005 včetně návrhu na vklad vlastnického

práva ze dne 4.4. 2005, výpis z katastru nemovitostí, list vlastnictví č. 66

pro katastrální území L. nad M.)“, viz první odstavec in fine na str. 4

uvedeného rozsudku].

K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem podle §

219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se

ztotožnil jak se skutkovým závěrem, tak i s právním posouzením věci učiněným

soudem prvního stupně vyjma závěru „ o tom, že otec žalovaného v době sepisu

právního úkonu, tj. kupní smlouvy, nevěděl o svém dluhu, který měl vůči Š. z

titulu pravomocného rozsudku pro zmeškání.“ Naopak soudem prvního stupně

správně učiněný závěr, „že žalovaný nemohl o úmyslu dlužníka – svého otce

zkrátit odporovatelným úkonem věřitele ani při náležité pečlivosti

vědět...koresponduje totiž se zjištěním, že žalovaný v době učinění právního

úkonu vycházel jednal (jednak) ze sdělení otce a dále z výpisu z katastru

nemovitostí, přičemž v samotném postupu žalovaného, před sepisem kupní smlouvy,

který uhradil všem známým věřitelům dluhy svého otce, je možno splnění shora

uvedené podmínky náležité pečlivosti podle názoru odvolacího soudu považovat za

naprosto dostačující. Pro tento závěr svědčí i další okresním soudem zjištěné a

prokázané skutečnosti, totiž, že žalovaný od roku 1996, kdy otec opustil

společnou domácnost, nemohl být ani informován o majetkové a finanční situaci,

poněvadž se s ním nestýkal na takovéto úrovni, která by vědomost žalovaného

předpokládala.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím

svého advokáta včasné dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“), která

přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a

uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci) a písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci). Dovolatelka má za to, že rozsudek odvolacího soudu má po

právní stránce zásadní význam z důvodu, že odvolací soud řešil právní otázku v

rozporu s hmotným právem a také proto, že právní otázka, na které tento případ

stojí, dosud nebyla vyřešena. Podle dovolatelky nejzásadnější skutečností,

kterou je třeba v předmětné věci vyřešit, „je potřebná míra dokazování ke

zjištění, zda žalovaný nevěděl o úmyslu svého otce zkrátit věřitele a ani o něm

vědět nemohl, přestože vyvinul náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu

svého otce – dlužníka.“ Oba soudy při svých závěrech vyšly jednak z listinných

důkazů, kterými bylo prokázáno, že od roku 1996 žalovaný a jeho otec nebydlí ve

společné domácnosti, jednak z výslechu žalovaného, který před soudem prvního

stupně vypověděl, že se s otcem dlouhodobě nestýká. Podle dovolatelky „Zásadní

otázkou, na kterou je třeba odpovědět, je tedy, zda takováto míra dokazování

postačí k právnímu závěru, že žalovaný unesl důkazní břemeno a žaloba byla

zamítnuta důvodně, to vše v situaci, kdy úmysl dlužníka zkrátit věřitele i

vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu jsou občanským zákoníkem

výslovně předpokládány.“ Dovolatelka namítá, že styky žalovaného s jeho otcem a

jejich intenzita nebyly vůbec nijak zkoumány; otec ani matka žalovaného nebyli

vyslechnuti, stejně tak nebyl vyslechnut žádný jiný svědek, který by se

jakkoliv vyjádřil ke stykům žalovaného a jeho otce. Soudy tak za prokázané

vzaly skutečnosti, které uvedl ve své výpovědi žalovaný, přičemž tyto

skutečnosti nepodrobil žádnému dalšímu dokazování. Dovolatelka ve svém dovolání

dále zpochybňuje učiněná skutková zjištění, z nichž oba soudy vycházely,

poukazuje na nedostatečné dokazování, na rozpory ve výpovědi žalovaného či na

nápadný rozpor mezi znaleckým posudkem zjištěnou cenou předmětných nemovitostí

a kupní cenou s tím, že žalovaný nabyl od svého otce nemovitosti za pouhý

zlomek (zhruba 30%) jejich odhadní ceny. V nedostatečně provedeném dokazování

dovolatelka rovněž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2

písm. a) o.s.ř. Podle jejího názoru „musí být důkazní zkoumání v předmětné věci

a v kauzách obdobných mnohem intenzivnější, neboť v případě, že by soudní praxe

uznala popsanou míru dokazování za dostatečnou ke konstatování, že žalovaný

nevěděl o úmyslu svého otce zkrátit věřitele a ani o něm vědět nemohl, přestože

vyvinul náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu svého otce – dlužníka,

jednalo by se o právní přístup ohrožující a poškozující práva věřitelů, k

jejichž ochraně bylo ust. § 42a do občanského zákoníku zakotveno.

Akceptace

předmětného postupu by znamenala, že v případě, že rodiče a jejich potomci

nebydlí ve stejné domácnosti (případ velmi typický zejména pro dospělé potomky,

což je i případ žalovaného) a tito potomci prohlásí, že se se svými rodiči

nestýkají (což lze logicky i účelově očekávat), postačoval by takovýto postup

bez dalšího k účinné obraně proti věřitelům domáhajícím se svých práv dle ust. 42a občanského zákoníku.“ Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší

soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek

soudu prvního stupně.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky uvedl, že

předmětné dovolání je ze zákona nepřípustné, napadené rozhodnutí odvolacího

soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, když oba soudy řešily

právní otázku zcela v souladu s hmotným právem a ustálenou judikatorní praxí.

Zdůraznil dále, že soud prvního stupně řádně a plně se vypořádal se všemi

skutečnostmi a důkazy, na základě nichž zcela správně došel k závěru, že

žalovaný nevěděl a ani při náležité pečlivosti vědět o úmyslu dlužníka

žalobkyně zkrátit svého věřitele nemohl, což byl nepochybně i důvod, který vedl

odvolací soud k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně

jako věcně správného rozhodnutí. Žalovaný se zcela ztotožňuje se závěry

učiněnými oběma soudy. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl,

případně je zamítl, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je zákonné a správné.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel

z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009, jímž byl změněn

občanský soudní řád (zákona č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,

tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití

nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) na základě řádně a včas

podaného dovolání zabýval se jeho přípustností, neboť v dané věci odvolací soud

rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního

stupně, aniž by se jednalo o případ předvídaný v ustanovení § 237 odst. 1 písm.

b) o.s.ř., kdy rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

ve znění účinném do 30. června 2009 dovolání je přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle třetího odstavce téhož zákonného

ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem.

Pokud jde o dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. a) o.s.ř. založený na tvrzené vadě řízení, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci a jež v poměrech dané věci je spatřován (ve

stručnosti shrnuto z dovolací argumentace) v nedostatečně provedeném

dokazování, pak je třeba uvést, že prostřednictvím takto uplatněného dovolacího

důvodu dovolatelka přípustnost svého dovolání založit nemohla. Je tomu tak již

z toho důvodu, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska posledně

uvedeného dovolacího důvodu může Nejvyšší soud přezkoumávat při možné

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen zcela výjimečně,

a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu

odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov.

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo

4562/2009, in www.nsoud.cz). V této věci ovšem taková po právní stránce otázka

zásadního významu nastolena nebyla.

Dovolatelka ovšem současně uplatnila i dovolací důvod ve smyslu § 241a

odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci, který vymezila tak, že zjištěný skutkový stav věci neumožňoval

(ani) odvolacímu soudu učinit právní závěr, že v daném případě nebyly splněny

podmínky ve smyslu § 42a obč. zák. zakotvující institut odporovatelnosti

právního úkonu.

Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy,

jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil

věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní

normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud

zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně

neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho

odporovatelného právního úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§

42a odst. 1 obč. zák).

Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních

třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé

straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž

došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116,

117 obč. zák.) nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto

osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit

věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§ 42a odst. 2 obč. zák.).

Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž

prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu

dlužníka prospěch (§ 42a odst. 3 obč. zák.).

Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu

neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co

odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má

právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§ 42a odst. 4 obč.

zák.).

Smyslem odpůrčí žaloby je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele -

dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný

dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě

vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu

způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku

domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným

právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči

osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení

věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž

prospěch dlužník odporovatelný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové

hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu -

domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu vznikl prospěch,

vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba tedy je právním prostředkem

sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to

postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním

úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši

odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též

rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.1999 sp. zn. 2 Cdon

1703/96, publikovaný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.

2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 obč.

zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95,

uveřejněný pod č. 12 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998);

vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou

výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána

vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon

rozhodnutí (exekuci).

Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč.

zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může

být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní

úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak

plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - jen tehdy, není-li dobře možné

uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova

majetku, pak musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního

úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat,

uvádí ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon

dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,

musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo

fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou

osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto

případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly

opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti

poznat).

Jsou-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázány podmínky předvídané v hypotéze

právní normy - ustanovení § 42a obč. zák., soud v takové procesní situaci

přistoupí k aplikaci tohoto hmotněprávního ustanovení. V případě, že odpůrčí

žalobou dotčený právní úkon byl učiněn mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou,

občanský zákoník vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit jeho věřitele

předvídá. Pokud druhá strana (osoba blízká dlužníku) míní tuto zákonem

presumovanou právní domněnku vyvrátit, přechází na ni – i když se nachází v

postavení žalované strany – břemeno tvrzení i důkazní břemeno, tedy v tom

směru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění

odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat.

Závěr o tom, že v konkrétním případě se žalovanému coby druhé straně (osobě

blízké dlužníku) odporovaného právního úkonu podařilo tuto zákonnou domněnku

vyvrátit (z povahy věci) předpokládá relevantní skutková zjištění, která takový

závěr (materiálně) opodstatňují.

Nejvyšší soud ve svém (aktuálním) rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn.

30 Cdo 677/2010, judikoval následující právní závěry, jež lze přiměřeně

vztáhnout i tento posuzovaný případ:

„I. Závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže

vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková

zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém

souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou

právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování

(právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je

(vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu.

II. Jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na

rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní

posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného

vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod podle § 241a

odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti námitky ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího

soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se

poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či

doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil či se ztotožnil se

skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou

příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci

(hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním

pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o

zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž

je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru

předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být protichůdná,

resp. rozporná.

III. Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro

jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v

odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu

k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou

soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud

pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou

aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto

zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.“

Nejvyšší soud má za to, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem

prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud, neumožňoval

odvolacímu soudu dospět k danému právně kvalifikačnímu závěru o nedůvodnosti

podané odpůrčí žaloby. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku

soudu prvního stupně (k tomu srov. shora učiněnou úvodní referenci skutkového

základu věci, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně), nalézací

soud, ač v řízení vyslechl žalovaného (viz protokol o jednání před okresním

soudem dne 30. října 2007 na č.l. 28 a násl. spisu), z tohoto důkazního

prostředku ve skutečnosti žádné skutkové zjištění neučinil, ale ani neuvedl,

proč z tohoto důkazu nezjistil pro rozhodnutí ve věci žádnou zásadně významnou

skutečnost (např. v důsledku nevěrohodnosti výpovědi žalovaného). Namísto toho

uvedený soud skutková zjištění čerpal ze shora cit. (provedených) listinných

důkazů, s přihlédnutím k vyjádření žalovaného, jakož i s ohledem na „shodná

tvrzení účastníků“, ačkoliv ze spisu je zřejmé, že dovolatelka se právě k

tvrzení žalovaného, jež se týkalo předmětné presumované zákonné domněnky, zcela

nesouhlasně vymezovala. Jinými slovy řečeno, skutkový stav, jak byl obsažen v

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z nějž nakonec při svém rozhodování

vycházel i odvolací soud, neumožňoval odvolacímu soudu, ale ani soudu prvního

stupně, přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o tom, že žalovaný

uvedenou domněnku o vědomosti úmyslu otce zkrátit věřitele (žalobkyni) úspěšně

vyvrátil. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu lze tedy i na tuto věc vztáhnout

shora citované judikované závěry dovolacího soudu týkající se vztahu dílčích

skutkových zjištění, závěru o skutkovém stavu věci a právním posouzení věci. Z

toho je ovšem zřejmé, že dovolání bylo Nejvyšším soudem shledáno nejen

přípustným, ale též i důvodným.

Vzhledem k přípustnosti dovolání bylo též povinností Nejvyššího soudu ve

smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., přihlédnout též k vadám uvedeným v §

229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k

jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávném rozhodnutí ve věci,

i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud tak učinil a takovou vadu,

zatěžující nejen odvolací, ale i prvoinstanční řízení, zjistil.

Jakkoliv je zřejmé, že v řízení o odpůrčí žalobě týkající se právního

úkonu učiněného mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou v souvislosti s vyvrácením

právní domněnky o vědomosti druhé strany o úmyslu dlužníka věřitele (žalobce)

zkrátit věřitele leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno na osobě blízké

dlužníka, nelze současně opomíjet, že řízení o odpůrčí žalobě je řízení sporné,

jež na základě podané žaloby bylo zahájeno žalobcem coby věřitelem dlužníka,

který podle žalobního tvrzení měl předmětný zkracující právní úkon učinit. Opakovaně zdůrazněno, smyslem odpůrčí žaloby – uvažováno z pohledu žalujícího

věřitele – je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči

němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho

vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno,

pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu

způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku,

domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným

(právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti

dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Z

toho ovšem vyplývá, že pokud v řízení soud dospěje k závěru, že právní domněnka

o vědomosti žalovaného (osoby blízké dlužníka) stran úmyslu dlužníka zkrátit

věřitele (žalobce) byla vyvrácena, měl by soud takový výsledek v daném

procesním stadiu za přiměřeného použití § 118a odst. 3 o.s.ř., s ohledem na

princip spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, žalobci procesně signalizovat. V opačném případě, jako se tomu

ostatně stalo v posuzované věci, dovolatelka nemohla dost dobře předpokládat,

že v odvolacím řízení se pro ni procesní situace nevyvíjí příznivě a že i

odvolací soud, i přes námitky, které dovolatelka učinila v rámci podaného

odvolání, se ztotožňuje s výsledkem dokazování v nalézacím řízení, obzvláště v

situaci, kdy soud prvního stupně (jak již shora bylo připomenuto) z výslechu

žalovaného neučinil žádné skutkové zjištění. Jinými slovy řečeno, bylo by

absurdní a ve své podstatě potlačující princip spravedlivého procesu, aby v

procesní situaci, kdy žalující věřitel se žalobou domáhá určení právní

neúčinnosti zkracujícího právního úkonu vůči druhé straně tohoto úkonu –

žalovanému, který je osobou blízkou dlužníka a kdy občanský zákoník v

ustanovení § 42a odst. 2 presumuje vyvratitelnou právní domněnku o vědomosti

žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, se žalobce o výsledku (v tomto

případě) unesení důkazního břemene žalovaného dozvěděl až z vydaného

(vyhlášeného) rozsudku. Nejvyšší soud proto zaujímá právní názor, že v těchto

situacích je z vyložených důvodů nezbytné přiměřeně použít postupu zakotveného

v ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. tak, aby žalobci jako procesnímu subjektu,

který zaktivizoval dané sporné řízení s vymezeným předmětem, byla dána procesní

možnost nově argumentovat a případně navrhovat důkazy, jež by mohly zpochybnit

dosavadní výsledek dokazování.

Nejde zde o „přesun důkazního břemene“ v pravém

slova smyslu, nýbrž o promítnutí požadavku signalizovat žalující straně

dosavadní výsledek (důkazního) řízení, pokud důkazní situace v její prospěch

nevyznívá příznivě a je proto spravedlivé (fair proces) před rozsouzením věci

umožnit jí na takto vzniknuvší situaci procesně reagovat.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci a že odvolací řízení je zatíženo (shora

popsanou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta

za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud

zrušil i toto rozhodnutí (rozsudek) a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozsudku je

závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového

řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d

ost. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. června 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu