24 Cdo 1625/2025-633
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) M. Ž., b) A. M. a c) Z. K., všech zastoupených Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Mělníku, Bezručova č. 605, proti žalovaným 1) T. M. a 2) nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené Mgr. Tomášem Čapkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, jako kolizním opatrovníkem, o „popření“ dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 68/2022, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024, č. j. 24 Co 255/2024-574,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 24 Co 255/2024-574, změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 7. 2024, č. j. 21 C 68/2022-488, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobcům a pozůstalému manželovi A. M. (pozn.: zemřelému dne 8. 5. 2021) svědčí dědické právo ze zákona po M. M., zemřelé dne 30. 10. 2020 (dále jen „zůstavitelka“), a to tak, že se určuje, že žalovaným nesvědčí dědické právo po zůstavitelce ze závěti ze dne 26.
9. 2020 (výrok I.); zároveň odvolací soud rozhodl o tom, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům k rukám advokáta na nákladech řízení před soudem prvního stupně 107 267 Kč a na nákladech odvolacího řízení 33 375 Kč (výrok II.), a o tom, že České republice – Okresnímu soudu Praha-východ se náhrada nákladů řízení státu nepřiznává (výrok III.). Podle odvolacího soudu bylo namístě v tomto řízení posuzovat platnost prosté allografní závěti zůstavitelky (pořízené dne 26. 9. 2020 ve prospěch žalovaných) primárně z hlediska naplnění zákonných náležitostí daného typu pořízení pro případ smrti, nikoliv posuzováním zachování pořizovací způsobilosti zůstavitelky, které je předčasné (pozn.: obojí bylo i „právními důvody“ žalobci podané žaloby).
Odvolací soud sám provedl dokazování výslechy obou svědků závěti a J. S., jež skutkově přineslo zcela zásadní pochybnosti o okolnostech vzniku zkoumané závěti zůstavitelky, v jejichž důsledku nelze přijmout jednoznačný závěr o naplnění všech zákonných formálních náležitostí daného typu pořízení pro případ smrti. Především, v případě svědka Ch. Z. se jedná podle odvolacího soudu o osobu, která byla posuzovanému právnímu jednání zůstavitelky přítomna víceméně náhodně, aniž by byla funkcí svědka závěti předem zůstavitelkou pověřena a s tímto pověřením srozuměna (měla-li představu, že je přítomna tomu, kdy zůstavitelka dává svůj majetek za svého života konkrétním osobám, které s ním budou moci samy nakládat, až dosáhnou věku 18 let), nadto jde o osobu neznalou jazyka, v němž se posuzovaný projev vůle zůstavitelky činil (státního občana Tuniské republiky, kde úředním a obchodním jazykem je arabština).
Navíc, jak dále uvedl odvolací soud, obě výpovědi svědků závěti jsou nejen vzájemně do jisté míry rozporné, ale především jsou v rozporu s podanou výpovědí svědka J. S., který podle odvolacího soudu přesvědčivě potvrdil, že připojení vlastnoručního podpisu zůstavitelky (včetně ověřovací doložky) na předmětné allografní závěti nebyl přítomen nikdo další (kromě něj a zůstavitelky). Proto není možné uvěřit ani výpovědi obou svědků závěti v tom smyslu, že byli oba současně přítomní výslovnému projevu vůle zůstavitelky o tom, že listina obsahuje její poslední vůli.
2. Žalovaná 2) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to „proti výroku I. a výroku II.“ z důvodu, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a současně uvedla, že „uplatňuje
dovolací důvod dle ust. § 241a občanského soudního řádu, tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívající v tom, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav věci právní předpis, který aplikoval, aplikoval nesprávně“. Žalovaná 2) nesouhlasí s posouzením věci odvolacím soudem, když je toho názoru, že na platnost allografní závěti dle § 1534 o. z. ve spojení s § 1539 o. z. klade nepřiměřené podmínky, které neodpovídají zákonu, resp. ustálené soudní praxi vycházející sice ze zákonné úpravy dle obč. zák., avšak použitelné i na výklad platnosti prosté allografní závěti upravené dle o.
z. (konkrétně pak odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, a ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2763/2022). V souvislosti s požadavky kladenými na vyjádření poslední vůle zůstavitele v závěti ustanovením § 476b obč. zák. pak dovolatelka zmiňuje např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1178/2009, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998, či ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1/2007. Žalovaná 2) je přesvědčena, že oba svědci závěti byli svědky způsobilými, kteří prokázali, že byli současně přítomni projevu poslední vůle zůstavitelky. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I. tak, že se rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje. Má rovněž za to, že odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když na danou věc nepoužil § 150 o.
s. ř. a pouze zcela formalisticky aplikoval na danou věc hledisko úspěchu ve sporu.
3. Žalobci a), b) a c) ve svém vyjádření navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dle jejich přesvědčení není dovolatelkou označená judikatura dovolacího soudu v rozporu s napadeným rozsudkem, naopak závěry v něm uvedené následuje.
4. Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
5. V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující (mimo jiné) vyřešení právní otázky platnosti prosté allografní závěti ve smyslu ustanovení § 1534 ve spojení s § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to z hlediska splnění zákonem požadovaných formálních náležitostí. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) aplikoval odvolací soud tato ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, přičemž z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (naopak) vycházel, dospěl- li - s ohledem na přítomnost Ch.
Z. jako svědka závěti a na další okolnosti pořízení allografní závěti, zejména pak existenci zcela zásadních pochybností o tom, zda zůstavitelka závěť podepsala před svědky samotnými a zda svědci závěti byli současně přítomni prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její poslední vůli - k závěru, že předmětná allografní závěť je neplatná, neboť nebyla pořízena zákonem stanoveným způsobem [k tomu srov. např. závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, podle nějž allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.
10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, podle nějž neplatnost allografní závěti lze obdobně dovodit i v případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti (původně stvrzené podpisem svědků na závěti) odvoláno dokonce samotnými svědky (např. ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli), jakož i závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020].
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2763/2022) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, neboť závěry vyslovené za předchozí právní úpravy účinné do 31.
12. 2013 jsou přenositelné i do poměrů právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
6. Nad rámec již řečeného budiž dodáno, že na příkladu projednávané věci je přitom nanejvýš zřejmé, že svědek posledního pořízení – má-li se jednat o osobu, která je schopna dostát své funkci – by měl být znalý jazyka závěti aspoň natolik, aby porozuměl účelu právního jednání zůstavitele, tedy že se vůbec pořizuje pro případ smrti.
7. Namítá-li dovolatelka mimo jiné, že „svědci prokázali, že oba byli současně přítomni projevu poslední vůle zůstavitelky“, že „zůstavitelka před nimi prohlásila, že jde o její poslední vůli“, a že „oba svědci znají jazyk, ve kterém byl projev vůle zůstavitelkou činěn“, vytýká odvolacímu soudu (de facto) to, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, přičemž přehlíží, že tak uplatňuje jiný dovolací důvod, než kterým je právní posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
8. Pro úplnost dovolací soud dodává, že napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně také ve výroku II., kterým byla žalovaným uložena povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, nebere náležitě v úvahu, že její dovolání není v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení. V této souvislosti nemůže být důvodná ani dovolací zmínka o zásahu do práva žalované 2) na spravedlivý proces, neboť jej nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. Jelikož vznesené dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu (když z nich ani nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Dovolatelka rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí, protože jde o návrh akcesorický. Tímto návrhem dovolatelky se proto Nejvyšší soud nezabýval.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu