24 Cdo 1724/2025-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci návrhu otce
M. L., zastoupeného Mgr. Alexandrou Floriánovou, advokátkou, se sídlem v Praze
5, Štefánikova 75/48, proti 1) nezletilému AAAAA (pseudonym), zastoupenému
Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí
3/4, jako kolizním opatrovníkem, a matce 2) L. Č., zastoupené Mgr. Pavlem
Gécim, advokátem, se sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, o návrhu otce na
popření otcovství a prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 Nc 12501/2024, o dovolání otce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 39 Co
96/2025-62, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 39 Co
96/2025-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2025, č. j.
25 Nc 12501/2024-48 se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
II. Rovněž se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.
4. 2025 č. j. 25 Nc 12501/2024-85.
1. Otec (dále též „dovolatel“) se podaným návrhem ze dne 16. 9. 2024
domáhal popření otcovství k nezletilému AAAAA (pseudonym) (dále jen
„nezletilý“) a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství.
Svůj návrh na popření otcovství, které vyplývá ze souhlasného prohlášení
učiněného před matričním úřadem, odůvodnil tím, že v rozhodné době pro početí
dítěte matka pobývala v Thajsku. Po návratu z Thajska matka přesvědčila otce,
že je biologickým otcem nezletilého. V roce 2017 se otec dozvěděl, že není
biologickým otcem nezletilého. Skutečný biologický otec nezletilého M. P.
posléze podal v roce 2017 návrh na určení otcovství, informacemi o výsledku
řízení otec nedisponuje. Matka potvrdila otci, že není biologickým otcem
nezletilého. V návaznosti na tuto skutečnost se otec s matkou rozešel a podal k
soudu návrh na popření otcovství k nezletilému. Jeho právní zástupkyně vzala
tento návrh bez jeho vědomí zpět. Další návrh otce byl „slovenským soudem“
zamítnut. Otec má za to, že je v zájmu nezletilého, aby byl faktický stav
uveden do souladu s právním stavem.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 13. 1. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024-48, rozhodl, že nepromíjí otci
zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství. Vycházeje ze zjištění, že
otec dobrovolně učinil souhlasné prohlášení o svém otcovství k nezletilému v
době, kdy si byl vědom, že není jeho biologickým otcem, nebo o tom musel mít
minimálně důvodné pochybnosti s ohledem na předchozí matčin pobyt v Thajsku,
standardní dobu těhotenství a datum narození nezletilého. Podle názoru soudu
prvního stupně je v souladu s veřejným pořádkem, aby byl otec svým rozhodnutím
vázán i po vyhrocení vzájemných vztahů s matkou. Nezletilému je v současnosti
12 let a navrhovatele vnímá jako svého otce, má jeho jméno a příjmení. Nyní se
otec ani biologický otec aktivně nezapojují do života nezletilého. Pokud by
soud návrhu vyhověl, pravděpodobně by tak došlo k situaci, kdy by nezletilý
neměl formálně v rodném listě evidovaného žádného otce. Soud prvního stupně
neshledal, že by v posuzované věci vyžadoval veřejný pořádek a zájem
nezletilého prominutí zmeškání popěrné lhůty.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě otcem
podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která považoval za správná a úplná. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně o tom, že zájem na zachování právní jistoty
nezletilého má větší váhu než zájem otce na popření otcovství, nelze proto ani
uvažovat, že by zachování stávajícího stavu bylo v rozporu s veřejným pořádkem.
4. Obvodní soud pro Prahu 10 poté ještě rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č.
j. 25 Nc 12501/2024-85, zamítl otcův návrh na popření otcovství k nezletilému a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že návrh není důvodný
vzhledem k tomu, že mezi určením otcovství souhlasným prohlášením a podáním
návrhu na popření otcovství uplynula doba násobně delší než šest měsíců. I
5. Usnesení odvolacího soudu otec napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí „ve věci samé“. Dle otce není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu
se zájmem nezletilého, který má v souladu s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte právo
znát svůj genetický původ. Dle otce soud prvního stupně nepostupoval správně,
pokud jednostranně vyhodnotil jako pravdivá tvrzení matky týkající se toho, že
si otec byl v době souhlasného prohlášení o svém otcovství vědom toho, že není
biologickým otcem nezletilého. Naopak otec v řízení uváděl, že o skutečnosti,
že není biologickým otcem nezletilého se dozvěděl až v souvislosti s návrhem na
určení otcovství, který podal biologický otec v součinnosti s matkou. Matka
byla po návratu z Thajska v ranném stádiu těhotenství a vše „zaonačila“ tak,
aby navrhovatel uvěřil, že je otcem očekávaného dítěte. Dovolatel vyčítá
postupu obou soudů, že nevyslyšely jeho návrh na výslech biologického otce,
jenž cílil především k posouzení otázky, kdy a jakým způsobem se dovolatel o
svém „neotcovství“ dozvěděl, a zda šlo z jeho strany o zaviněné prodlení při
podání návrhu. Stejně tak dovolatel navrhoval, aby si soud prvního stupně
vyžádal opatrovnický spis Okresního soudu v Trnavě vedený ve vztahu k
nezletilému za účelem zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel neví, jakým
způsobem bylo naloženo s návrhem biologického otce na určení otcovství. Od
okamžiku, kdy se dovolatel dozvěděl, že není biologickým otcem nezletilého se
tento stav snažil prostřednictvím „slovenských soudů“ zvrátit, což se mu však
nepodařilo s ohledem na plynutí času a délku popěrné lhůty stanovené právními
předpisy Slovenské republiky a následně i s ohledem na skutečnost, že se matka
s nezletilým přestěhovali do Prahy a „slovenské soudy“ tak ztratily svou
mezinárodní příslušnost. Proto otec podal posléze návrh k soudům v České
republice. Při rozhodování soudů obou stupňů nebyl řádně zvážen skutečný a
dlouhodobý zájem nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Soudy
podle dovolatele mechanicky upřednostnily právní stabilitu před materiální
pravdou, takové setrvání v právní fikci poškozuje identitární práva dítěte. Otcem zapsaným v rodném listě je osoba, která není biologickým rodičem
nezletilého, neprojevuje o něj dlouhodobě zájem, tedy fakticky nevykonává ani
roli otce (sociálního). Soudy podle dovolatele rovněž nedostatečně zhodnotily
skutečné potřeby dítěte a tím znemožnily možnost právního uznání biologického
otce jako osoby, která by mohla roli otce reálně zastávat. Poukázal na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věc Kňákal proti České republice,
č. 39277/06), která potvrzuje, že zásahy do rodinného života musí být
proporcionální a reflektovat individuální okolnosti věci.
Vzhledem k obavě
dovolatele, že právní moc rozhodnutí má nevratné dopady do rodinného a osobního
života otce a nezletilého, navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a
vykonatelnost napadeného rozhodnutí a následně, aby rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), ve spojení s § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“).
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s.
ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání. Tu zakládá
dovolatelem předložená otázka nejlepšího zájmu dítěte (§ 792 o. z.) z hlediska
vztahu mezi právním, biologickým a sociálním rodičovstvím (čl. II dovolání),
neboť danou otázku neposoudil odvolací soud na základě řádně zjištěného
skutkového stavu a jeho rozhodnutí je tudíž v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu (čímž je naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř.) a jde tak o rozhodnutí přinejmenším předčasné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť je tomu tak z důvodu
existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
13. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu
vymezeného v dovolání; je-li však dovolání přípustné – a tak je tomu i v
přítomné věci – dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o.
s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Podle § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí
popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to
vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
15. Podle ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s., byl-li návrh na popření
otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, soud může do 4 měsíců od podání
návrhu zmeškání lhůty prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek.
K rozhodnutí nařídí soud jednání, je-li to třeba.
16. Podle § 20 odst. 1 z. ř. s. je soud povinen zjistit všechny
skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které
uvádějí účastníci.
17. Pro tzv. zvláštní řízení vyjmenovaná v § 2 z. ř. s., kde je uvedeno
i pod písm. r) řízení o určení a popření rodičovství platí tzv. vyšetřovací
(inkviziční) zásada, podle níž je věcí soudu, aby veškeré skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí ve věci samé zjišťoval z úřední povinnosti, bez ohledu na
procesní aktivitu účastníků.
18. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř., kteréžto ustanovení platí i pro řízení
před odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.) a dopadá přiměřeně i na rozhodování
formou usnesení (§ 169 odst. 1 o. s. ř.) platí, že není-li dále stanoveno
jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal
a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy.
19. V dané věci otec v dovolání (nahlíženo materiálně jeho obsahem)
namítá, že soudy neprovedly důkazy příslušným opatrovnickým spisem Okresného
súdu v Trnavě, sp. zn. 19 Pc 23/2017, ani výslech (svědka) tvrzeně biologického
otce M. P. Současně otec upozorňoval na existenci řízení iniciovaném údajně
domnělým otcem o určení otcovství k nezletilému. Nejvyšší soud ve své praxi v
plné shodě se soudem Ústavním za vadu řízení považuje okolnost, jestliže soudy
neprovedly účastníky navržené důkazy, aniž by náležitě objasnily, jaké důvody
je k tomu vedly. Soud sice nemusí provést navržené důkazy (§ 120 odst. 1 věta
druhá o. s. ř.), toto jeho diskreční oprávnění, limitované z logiky věci
charakterem daného (tzv. nesporného) řízení, je však vyváženo povinností
alespoň stručně, leč výstižně vysvětlit, proč účastníkem navržený důkaz
proveden nebyl. Vesměs jde o případy, kdy jde o důkaz nerozhodný, nadbytečný
nebo nezákonný. Nejvyšší soud současně nižším soudům zcela výjimečně toleruje,
jestliže neprovedou důkazy a neuvedou, proč se tak stalo, avšak jen tehdy,
jestliže je na první pohled (tzv. prima facie) zřejmé, že by provedení důkazu
nemohlo mít relevantní vliv na úplnost skutkových zjištění. Ústavní soud se
opomenutými důkazy ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně: kupř. v nálezu
ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, kde mj. konstatoval že: "v řízení
před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k
provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž
provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto
procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích
(včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl), navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění
je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud
neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v
hlavě páté Listiny...". Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení
nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §
132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost. K opomenutým důkazům se Ústavní soud vyslovil dále např. v
nálezech ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 22. 6. 2000, sp.
zn. III. ÚS 68/99, ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 13. 6.
2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, nebo ze
dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03.
20. Vztaženo do poměrů právě projednávané věci otec již v návrhu označil
listinný důkaz (konkrétní spis soudu Slovenské republiky, v němž mělo být
rozhodováno o poměrech nezletilého) a současně navrhl výslech svědka – tvrzeně
biologického otce dítěte. Soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl,
nevysvětlil, proč se tak stalo a jaké důvody jej k neprovedení vedly a odvolací
soud uvedené pochybení v rámci instančního přezkumu nenapravil. Přitom je
zřejmé, že oba navržené důkazy (stejně jako vyžádání [kopie] spisu týkajícího
se návrhu biologického otce na určení otcovství) by mohly přispět k řádnému
objasnění věci, pro níž je, jak vyloženo výše, určující zásada vyšetřovací. Z
neprovedení obou důkazů totiž plynou pro věc zásadní konsekvence zmíněné v
další části tohoto rozhodnutí.
21. Pokud totiž dovolatel mimo jiné již v návrhu navrhoval provedení
důkazu spisem Okresného súdu v Trnavě ve vztahu k řízením o určení a popření
rodičovství k nezletilému, měl je soud prvního stupně, potažmo odvolací soud
vyžádat a připojit (alespoň v kopii), a to zejména s poukazem na § 103 o. s. ř.
a § 104 odst. 1 věta prvá a § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., podle nichž má soud
kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může
rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení). Konkrétně se tak v předmětném
řízení jedná o možnou překážku věci rozsouzené (tzv. rei iudicatae). Právě z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho odst. 13 vyplývá, že otec
„podal ke slovenskému soudu návrh na popření otcovství, který mu byl zamítnut s
ohledem na uplynutí čtyřleté popěrné lhůty“. Totožně zjištění opakuje soud
prvního stupně i v rámci posléze vydaného rozsudku ze dne 30. 4. 2025, č. j. 25
Nc 12501/2024, v odst. 15. Pokud by bylo v rámci řízení o popření otcovství
skutečně meritorně rozhodnuto soudy Slovenské republiky, měly se tuzemské soudy
obou stupňů zabývat splnění podmínek (tohoto) řízení; konkrétně zda případně
vydaný pravomocný rozsudek některého ze soudů Slovenské republiky nebrání
opětovnému projednání totožné věci soudy České republiky. Dovolací soud tak
poukazuje na možné použití § 55 odst. 1 a 2 zákona č. 91/2012 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož platí, že pro uznání
pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech určení a popření rodičovství, jestliže
byl alespoň jeden z účastníků řízení státní občan České republiky, se použije
ustanovení § 51 obdobně (odstavec 1). Jestliže byli všichni účastníci řízení v
rozhodné době občany státu, o jehož pravomocné rozhodnutí jde, nebo uznává-li
se takové rozhodnutí orgánů jiných cizích států v domovských státech všech
účastníků řízení, kteří jsou cizinci, použije se pro uznání pravomocných cizích
rozhodnutí ve věcech určení a popření rodičovství ustanovení § 52 obdobně
(odstavec 2). Dle § 52 téhož zákona platí, byli-li všichni účastníci řízení v
rozhodné době občany státu, o jehož rozhodnutí jde, mají pravomocná cizí
rozhodnutí ve věcech uvedených v § 51 v České republice bez dalšího řízení
stejné právní účinky jako pravomocná rozhodnutí českých soudů. To platí i o
pravomocných rozhodnutích v těchto věcech vydaných orgány jiných cizích států,
uznávají-li se taková rozhodnutí v domovských státech všech účastníků řízení,
kteří jsou cizinci (odstavec 2).
22. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním se však použije,
jen jestliže mezinárodní smlouva nestanoví jinak (srov. např. jeho § 2). Zde je
třeba prioritně vycházet z bilaterální mezivládní smlouvy uzavřené mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou publikované sdělením Ministerstva
zahraničních věcí pod č. 209/1993 Sb., o právní pomoci poskytované justičními
orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech
(Praha, 1992), která upravuje v čl. 20 uznání a výkon rozhodnutí ve věcech
nemajetkové povahy, pokud stanoví, že pravomocná a vykonatelná rozhodnutí
nemajetkové povahy v občanských věcech, která vydaly justiční orgány jedné
smluvní strany, s výjimkou rozhodnutí uvedených v článku 21 této smlouvy (jež
se ovšem týká rozvodových věcí – pozn. Nejvyššího soudu), se uznávají a
vykonávají na území druhé smluvní strany bez dalšího řízení, jestliže: a)
justiční orgány druhé smluvní strany nevydaly dříve pravomocné rozhodnutí nebo
neuznaly anebo nevykonaly rozhodnutí třetího státu v téže věci a mezi týmiž
účastníky, b) k řízení nebyla dána výlučná pravomoc orgánů smluvní strany, na
jejímž území se o uznání žádá.
23. Je tedy vadou řízení, pokud si soudy obou stupňů nevyjasnily v
mezích výše uvedených pravidel, zda nebyl na území Slovenské republiky vydán
rozsudek, jehož účinky by bránily věcnému rozhodnutí v nyní projednávané věci
ze strany soudů České republiky (srovnej k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1546/2015).
24. Nebude-li meritornímu rozhodnutí o návrhu otce bránit překážka věci
rozhodnuté (popř. překážka zahájeného řízení), pak k namítanému nevyslechnutí
tvrzeně biologického otce dovolací soud poukazuje primárně na zájem dítěte jako
přední zásadu rodinného práva, která musí být brána jako hlavní hledisko při
jakémkoliv rozhodování o poměrech dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte). Relevantními prvky zájmu dítěte v řízení o popření otcovství jsou jak
práva dítěte - zájmem dítěte na souladu mezi biologickým, právním a sociálním
rodičovstvím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21
Cdo 298/2010), právo znát své rodiče ( čl. 7 Úmluvy o právech dítěte), právo na
zachování své totožnosti (čl. 8 Úmluvy o právech dítěte), tak právo
respektování soukromého a rodinného života matky dítěte, právního a putativního
otce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo
5086/2014).
25. Při posuzování problematiky určování a popírání otcovství soudy musí
vždy pečlivě vyvažovat všechny protichůdné hodnoty a zájmy (viz např. rozsudek
ESLP ve věci Rózanski proti Polsku ze dne 18. 5. 2006 č. 55339/00, § 77-79),
kterými jsou zejména ochrana nejlepšího zájmu dítěte, veřejný zájem na
stabilizovaných rodinněprávních vztazích a právo zúčastněných osob na zajištění
jejich vzájemných biologických vazeb (Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv. Občanský
zákoník. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2016, s. 946-947).
26. O prominutí zmeškání popěrné lhůty – jak vyplývá z ustanovení § 792
o. z. (i navazujícího ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s.) – smí soud rozhodnout
jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky
(předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Je mimo pochybnost, že
obě citovaná ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda prominutí
zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek, zákon výslovně
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda
jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 792 o. z. (a následně i
navazujícího § 425 odst. 1 z. ř. s.), je přitom třeba – vzhledem k výše
uvedenému charakteru této právní normy – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž
rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti
svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Z hlediska
vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 792
o. z. však nelze uvedený úsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně)
považovat za úplný a správný, neboť odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah
všechny rozhodné skutečnosti, nýbrž pouze ty, které podle jeho názoru svědčí
pro zachování daného právního stavu, a náležitě nevážil protichůdné hodnoty a
zájmy všech dotčených osob, tedy i putativního otce. Obecně stabilita ve
statusových poměrech nemá být samoúčelná a právní poměr mezi rodičem a dítětem
nesmí být zúžen jen na zákonnou vyživovací povinnost. Takový poměr neumožňuje
dítěti v budoucnu naplnit jeho právo znát svůj původ.
27. Na straně druhé lze s nižšími soudy nepochybně souhlasit v tom, že
možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle §
792 občanského zákoníku představuje výjimku z jinak stanoveného pravidla, a
obecné soudy jsou proto povinny přistupovat k její aplikaci restriktivně (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18). Tentýž soud
(srov. jeho nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09), a ostatně i Evropský
soud pro lidská práva (ESLP) v rozhodnutí ze dne 8. 1. 2007 ve věci Kňákal
proti České republice, stížnost č. 39227/06, jak na něj přiléhavě odkázal ve
svém rozhodnutí soud prvního stupně, již v minulosti judikovaly, že uvedení
právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní
hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Vedle určení identity
dítěte hrají roli i ekonomické dopady popření otcovství nebo také nahrazení
zrušeného otcovského vztahu vztahem novým (viz rozsudek ESLP ze dne 8. června
2023 ve věci A a B proti Francii, stížnost č. 12482/21). Jak Ústavní soud, tak
ESLP rovněž kladou důraz na to, zda právní otec jednal s dostatečnou
pečlivostí, aby mohl využít podání návrhu na popření otcovství po uplynutí
popěrné lhůty, a nakolik byl s chybějící biologickou vazbou na dítě od jeho
narození do doby podání návrhu obeznámen (rozsudky ESLP ze dne 19. 10. 2021, ve
věcech Lavanchy proti Švýcarsku, stížnost č. 69997/17, § 34, a ze dne 15. 10.
2019, ve věci Çap?n proti Turecku, stížnost č. 44690/09, § 59–61, popř. lze
ještě odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS
869/23, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 337/23, nebo ze dne 12. 4. 2016, sp.
zn. II. ÚS 179/15). Platí i nadále, že přihlášení se k otcovství dítěte je
zásadní okamžik v životě nejen (budoucího) otce, ale zejména samotného dítěte,
a rozumí se samo sebou, že k tomu nelze přistupovat lehkovážně a snad v
očekávání možnosti budoucího časově neomezeného „zpětvzetí“.
28. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků (jak vyplývá ze spisu: matrikový otec není
biologickým otcem nezletilého; 7 až 8 let plní roli sociálního otce partner
matky nezletilého, účastníci shodně označili biologického otce). Vedle toho
soud ve smyslu § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy jednotlivě a ve vzájemné
souvislosti, tím vytvoří komplexní obraz o vztazích matky, dítěte, matrikového
a putativního otce. V daném řízení, pro zjištění komplexního obrazu o daných
vztazích, však zcela absentuje právě dovolatelem namítaná svědecká výpověď
putativního otce (a zjištění o průběhu řízení o jím iniciovaném určení
otcovství), když pro samotné posouzení situace u nezletilého dítěte je důležité
posouzení jeho celkových rodinných vazeb, a to v jeho zájmu a veřejného pořádku
(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18,
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2897/20), kterážto v
zásadě nelze ve statusových věcech nahradit pouhým tvrzením účastníků řízení.
29. Vztaženo do poměru projednávané věci – pokud budou v daném řízení
splněny podmínky řízení (vizte odst. 21 tohoto rozhodnutí) – je na soudu
prvního stupně, aby po provedené svědecké výpovědi putativního otce znovu
posoudil naplnění podmínky zájmu dítěte (se zájmy dalších účastníků) a
veřejného pořádku, a uvážil, který z aspektů (biologický, sociální nebo právní)
rodičovství převažuje, neboť jde o okolnosti ryze subjektivního charakteru. A
zda jsou tak naplněny podmínky (předpoklady) pro prominutí zmeškání popěrné
lhůty uvedené v § 792 o. z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7.
2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 a
ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020). Uvedené platí v souzené věci o
to více, že podle navazujících zjištění soudů se putativní otec měl sám v
minulosti domáhat určení otcovství k nezletilému. Řečeno jinak: nebrání-li tomu
závažné důvody je třeba (i s vědomím krátké lhůty vyhrazené soudu prvního
stupně k rozhodnutí o podaném návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření
otcovství, jež má však charakter lhůty toliko pořádkové a její dodržení nemůže
jít na vrub náležitě zjištěnému skutkovému stavu) obligatorně vyslechnout v
paternitním sporu vedle otce a matky též domnělého otce.
30. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, který v rámci instančního
přezkumu nezjednal nápravu, není v dovoláním napadeném rozsahu správné, a nelze
ani vyloučit, že je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí
odvolacího soudu, dovolací soud – aniž by se věcí mohl v této fázi řízení
podrobněji zabývat – napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož uvedená nesprávnost se
projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §
243e odst. 2 o. s. ř. a zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
31. Tímto rozhodnutím je též konzumován návrh dovolatele na odklad
právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
32. Současně dovolací soud zrušil navazující rozsudek soudu prvního
stupně o zamítnutí návrhu otce na popření otcovství, který je na zrušeném
rozhodnutí odvolacího soudu nepochybně závislý (§ 243e odst. 2 věty třetí o. s.
ř.), když o žalobě na popření otcovství nelze pojmově rozhodnout dříve, než je
s konečnou platností pravomocně rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty
k podání žaloby o popření otcovství. Přestože proti meritornímu rozsudku otec
podal odvolání, pak tímto rozhodnutím byl uvedený nepravomocný rozsudek soudu
prvního stupně bez náhrady odklizen a v právu nastal stav, jako by dané
rozhodnutí nebylo vydáno. Nebude proto třeba k podanému odvolání otce přihlížet
a o něm jakkoliv rozhodovat. Nejvyšší soud přistoupil kasaci rozhodnutí nižších
soudů (konkrétně usnesení soudu prvního a druhého stupně a navazujícího
obsahově závislého rozsudku soudu prvního stupně) ve formě usnesení, neboť
forma rozsudku je v dovolacím řízení vyhrazena jen pro případ, že Nejvyšší soud
přikročí k zamítnutí dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, k
jeho změně či zrušení (§ 243f odst. 4 o. s. ř.), což ovšem není případ přítomné
věci, kde vedle odklizení dovoláním napadených usnesení došlo ke zrušení toliko
nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně a nikoliv soudu odvolacího.
33. Právní názor, vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 226 ve
spojení s § 243b o. s. ř.). Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že nijak
neprejudikuje důvodnost či nedůvodnost návrhu otce na prominutí zmeškání lhůty
k popření otcovství, z výše vylíčených důvodů považoval toliko dosavadní
rozhodnutí soudů za předčasná. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se
řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v
konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243g
odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu