24 Cdo 1746/2024-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po W. M., narozenému dne XY a zemřelému dne XY, za účasti N. A. N. M., zastoupené Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem se sídlem v Praze – Vinohradech, Laubova č. 2128/10, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 Nc 150/2023, o dovolání účastnice N. A. N. M. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. února 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. prosince 2023, č. j. Nc 150/2023-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
1. Matriční úřad Dubí zaslal Okresnímu soudu v Teplicích oznámení (úmrtní list), podle něhož dne XY zemřel v XY W. M.; jako místo jeho trvalého pobytu bylo uvedeno „XY“, které bylo opraveno na adresu „XY“.
2. Dne 29. 9. 2023 došel Okresnímu soudu v Teplicích návrh N. A. N. M., kterým se domáhá projednání pozůstalosti po W. M. Návrh zdůvodnila zejména tím, že je – jako dcera – dědičkou zůstavitele a že zůstavitel měl v době smrti obvyklý pobyt v Seniorcentru „Pohoda“ v Dubí, Ruská 292. Na základě Článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 4. 7. 2012 č. 650/2012 (dále jen „Nařízení“) je k projednání pozůstalosti příslušný Okresní soud v Teplicích.
3. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. 12. 2023, č. j. 36 Nc 150/2023-47, řízení o návrhu „pozůstalé dcery N. A. N. M.“ na „zahájení řízení o pozůstalosti se zastavuje z důvodu nepříslušnosti Okresního soudu v Teplicích k takovému řízení“. Soud prvního stupně dovodil, že „pobyt zůstavitele na území České republiky nelze považovat za obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Otázka obvyklého pobytu totiž není „pouze otázkou faktickou, bez ohledu na vůli zůstavitele“; jinak by to odporovalo „smyslu a účelu Nařízení“, který směřuje „k posílení práv k uspořádání budoucích dědických poměrů“. Za situace, kdy „je tvrzeno, že zůstavitel přerušil veškeré vazby“ v Německu, ačkoliv se v něm „nachází jediný nahlášený majetek a žije v něm jeho jediná dcera“, to podle soudu prvního stupně „může být jedině vůle zůstavitele, která může založit obvyklý pobyt s vědomím důsledků“. Soud prvního stupně pokládá za „nekonzistentní a v zásadě nesmyslné“ tvrzení účastnice, že zůstavitel „měl k České republice blízký vztah a že zde plnohodnotně žil až do své smrti“, když se současně uvádí, že zůstavitel byl „při příjezdu do České republiky dementní a Dubí mu právě kvůli zdejším podmínkám zvolila jeho dcera“. Tvrdila-li účastnice, že zůstavitel „neplánoval vrátit se do Německa“, je k tomu třeba uvést, že zůstavitel „si zjevně nevybral ani z Německa odjet“. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba řízení zastavit, neboť „umístění zůstavitele do Seniorcentra v Dubí nezakládá obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení“; protože není dána pravomoc českých soudů, není na místě pověřit soudního komisaře a soud „vyslovil již v zahájeném řízení podle Článku 15 Nařízení svou nepříslušnost bez dalšího“. Usnesení u soudu prvního stupně vydal – jak je zřejmé z jeho obsahu – soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Lukáš Kraus jako samosoudce.
4. K odvolání účastnice N. A. N. M. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zůstavitel v době své smrti neměl na území České republiky obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Účastnice ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by zůstavitel měl k České republice „jakoukoliv vazbu“; zůstavitel jistě neměl v České republice žádné příbuzné či alespoň „blízké známé obdobného charakteru“ a do České republiky byl přemístěn z rozhodnutí své dcery v době, kdy již trpěl demencí a nebyl schopen sám rozhodovat o tom, kde chce bydlet. Oproti České republice měl zůstavitel bližší vztah ke Spolkové republice Německo, kde měl svou nejbližší příbuznou (dceru) a kde měl rovněž svůj majetek. Odvolací soud současně zaujal názor, že pojem „obvyklé bydliště“ je třeba vykládat obdobně jako pojem bydliště, který byl proveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004.
5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice N. A. N. M. dovolání. Nesouhlasí v první řadě s výkladem pojmu „obvyklý pobyt“ ve smyslu Článku 4 Nařízení, jak jej provedly soudy obou stupňů, a zdůrazňuje, že Nařízení představuje „posílení uplatňování práv v souvislosti s dědictvím a zjednodušení procesních náležitostí v rámci dědického řízení“ a že zůstavitel by neměl být „znevýhodněn jen proto, že nebyl už při příjezdu do České republiky v roce 2021 schopný, z důvodu demence, vyjádřit svou vůli o státu, ve kterém se hodlá dlouhodobě zdržovat“, když „rozhodnutí za něj učinila jeho dcera s úmyslem dlouhodobě ponechat zůstavitele v seniorcentru v Dubí. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že by byly ze strany zůstavitele nutné vazby s Českou republikou, neboť nevzal v úvahu, že u osob postižených demencí není možné očekávat navázání jakékoliv vazby, a tvrdí, že zůstavitel „z vůle své dcery“ plánoval zůstat v České republice a nehodlal se vrátit do státu svého původu. Dovolatelka dále poukazuje na „potvrzení Okresního soudu v Lüneburgu“ ze dne 23. 10. 2023, podle kterého není příslušný k vydání dědického osvědčení ani evropského dědického osvědčení, a to z důvodu, že „k projednání celé pozůstalosti jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel v době úmrtí obvyklý pobyt“. Podle dovolatelky bylo namístě v souladu s Článkem 267 SFEU předložit ESD předběžnou otázku o výkladu pojmu „obvyklý pobyt“ ve smyslu Článku 4 Nařízení. Z obsahu dovolání vyplývá,
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř.).
9. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243f odst. 1 o. s. ř.).
10. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké místo vymezuje ve smyslu Článku 4 Nařízení „obvyklý pobyt“ zůstavitele v době jeho smrti. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastnice N. A. N. M. je proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení je postiženo zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
12. Řízení o pozůstalosti se zahajuje na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 13 odst. 1 z. ř. s.). Na návrh je řízení zahájeno, jen jestliže je z něho patrno, že si navrhovatel (ten, kdo návrh podal) činí právo na pozůstalost jako dědic (srov. § 138 odst. 1 z. ř. s.); v takovém případě je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 82 odst. 1 o. s. ř.). Nebylo-li řízení zahájeno na návrh, soud usnesením zahájí řízení bez návrhu, jakmile se dozví, že fyzická osoba zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou; usnesení o zahájení řízení není třeba doručovat a řízení je zahájeno dnem, kdy takové usnesení bylo vydáno (srov. § 13 odst. 2 a § 138 odst. 2 z. ř. s.).
13. V řízení o pozůstalosti provádí úkony soudu prvního stupně jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil (srov. § 100 odst. 1 z. ř. s.). To, který notář bude soudem pověřen provedením úkonů jako soudní komisař, stanoví rozvrh, který vydal na návrh příslušné notářské komory předseda krajského soudu na období kalendářního roku; o pověření notáře rozhodne po zahájení řízení soud usnesením, které není třeba doručovat (srov. § 101 z. s. ř.).
14. Pověření notáře k provedení úkonů soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti se nevztahuje pouze na úkony, taxativně vypočtené v ustanovení § 100 odst. 2 z. ř. s., které činí soud. Avšak i v těchto případech soud vydá po zahájení řízení usnesení o pověření notáře, neboť v nich je notář povinen – jak se uvádí v ustanovení § 100 odst. 3 z. ř. s. – „připravit všechny podklady pro usnesení a jiné úkony soudu a učinit návrhy na jejich znění, je-li to třeba“.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že soudní komisariát je při projednávání pozůstalosti u soudu prvního stupně obligatorní; rozhodnutí a jiné úkony v řízení o pozůstalosti u soudu prvního stupně tedy neprovádí (nesmí provádět) - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 100 odst. 2 z. ř. s. - soudce nebo jiná soudní osoba, ale vždy notář jako soudní komisař. Soud prvního stupně je vždy povinen usnesením pověřit notáře, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o pozůstalosti, a to ihned poté, co řízení o pozůstalosti bylo zahájeno; to platí ve všech případech, tedy i tehdy, jestliže projednání pozůstalosti nepatří do pravomoci českých soudů nebo jestliže soud není k projednání pozůstalosti příslušný. Výběr notáře, který bude v pozůstalostním řízení pověřeným soudním komisařem, neprovádí soud podle své úvahy; postupuje přitom podle rozvrhu, který vydal na návrh příslušné notářské komory předseda krajského soudu na období kalendářního roku.
16. V projednávané věci podala u soudu prvního stupně účastnice N. A. N. M. návrh ze dne 29. 9. 2023, z jehož obsahu je nepochybné, že požaduje projednání pozůstalosti po W. M. a že si činí - jako zůstavitelova dcera - právo na pozůstalost jako dědic. Tímto návrhem bylo zahájeno řízení o pozůstalosti po W. M., a to dnem 29. 9. 2023, kdy návrh došel soudu. Soud prvního stupně správně měl - jak uvedeno výše - ihned po zahájení řízení pověřit notáře, příslušného podle rozvrhu vydaného na návrh příslušné notářské komory předsedou krajského soudu na období kalendářního roku, aby v řízení o této věci provedl úkony soudu prvního stupně; uvedené samozřejmě platí i tehdy, měl-li soud prvního stupně (jeho soudce) za to, že projednání pozůstalosti nepatří do působnosti českých soudů.
Soud prvního stupně - jak je nepochybné z obsahu spisu - však tímto způsobem nepostupoval a místo notáře všechny úkony v řízení o pozůstalosti po W. M. provedl a usnesení, kterým bylo řízení zastaveno, vydal (přijal) soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Lukáš Kraus jako samosoudce.
17. Uvedené pochybení tak mělo za následek, že soud prvního stupně byl za řízení nesprávně obsazen, a že tedy řízení bylo postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že způsobem uvedeným v ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezjednal nápravu.
18. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť řízení před soudy je postiženo zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud - aniž by se věcí mohl blíže zabývat - napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 12. 2023, č. j. 36 Nc 150/2023-47, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Teplicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; protože tímto
rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu