USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci žalobců a) J. T., LL.M., narozeného dne XY, bytem v XY, a b) D. T.,
narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Radomilem Kožuským,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, proti žalovaným 1) České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem,
Mírové náměstí 3129/36, a 2) R. V., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému
Mgr. Ivanem Fryčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o určení
vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
pod sp. zn. 11 C 166/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2021, č. j. 29 Co
261/2018-652, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 2)
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto unesení, a to k rukám Mgr. Ivana Fryče, advokáta se sídlem v Praze
1, Purkyňova 2121/3.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní
smlouva ze dne 26. července 2017 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřená mezi
žalovanou 1) jako prodávající a žalovaným 2) jako kupujícím je neplatná podle §
580 odst. 1 o. z. pro rozpor s § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o
Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpis (dále jen „zákon o SPÚ“). K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2019, č. j. 29 Co
261/2018-395, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.)
potvrdil, byť z odlišných důvodů (na rozdíl od soudu prvního stupně shledal
odvolací soud kupní smlouvu neplatnou podle § 580 o. z. pro rozpor s § 10
zákona o SPÚ), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. července 2020, sp. zn. 24 Cdo 47/2020, zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyložil, že odvolací soud při právním
posouzení věci pominul, že Metodický pokyn Státního pozemkového úřadu „Souběžná
realizace zákona č. 503/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů“ ze dne 1. srpna 2015, ve znění
pozdějších aktualizací (dále již „Metodický pokyn“), z něhož při právním
posouzení vycházel, na straně 57 definuje, že „vlastník (spoluvlastník) stavby,
která je nemovitou věcí, je oprávněným uživatelem na základě nájemní/pachtovní
smlouvy uzavřené s SPÚ (dříve PF ČR).“ Jestliže nájemní smlouvu uzavřel se
žalovanou 1) pouze žalovaný 2), pak by podle Metodického pokynu měl být za
oprávněného uživatele považován žalovaný 2), na což v zásadě dovolatelka
poukazovala již v rámci svého odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně. Závěr o tom, že jak žalobci tak i žalovaný 2) jsou oprávněnými
uživateli pozemku p. č. XY, a to z titulu věcného břemene, není souladný s
Metodickým pokynem, z nějž odvolací soud při rozhodování (rovněž) vycházel. Proto pokud dovolatelka již v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně poukazovala na podmínku „oprávněného užívání“, bylo povinností
odvolacího soudu na tuto argumentaci reagovat a pro případ, že by nebyla
shledána za relevantní, takový právní závěr v odůvodněná písemného vyhotovení
rozsudku odpovídajícím způsobem vyložit, a to včetně toho, proč odvolací soud
nesdílí nastavené parametry v předmětném interním dokumentu, respektive z jaké
konkrétní zákonné reglementace a aplikační úvahy při meritorním rozhodnutí
vycházel. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. dubna 2021, č. j. 29 Co 261/2018-652,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl,
a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uzavřel, že: „žalobcům přitom právo na samotné převedení
vyděleného pozemku podle § 10 odst. 5 zák. č. 503/2012 Sb. nenáleželo, když k
převedení pozemku pod stavbou studny nedošlo.
Žalobci však ani určení
vlastnictví k oddělenému pozemku touto žalobou nežádali a takovou žádost u
žalované 1) neuplatili. Pozemek par. č. XY jako celek v původní výměře nabýt
samostatně do výlučného vlastnictví nemohli. Odvolací soud proto shledal, že na
straně žalobců není dán právní zájem na určení vlastnického práva.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále
vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že prostřednictvím dovolací argumentace
(vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), že se odvolací soud „svým
rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, z čehož
odvolatelé (zjevně míněno „dovolatelé“) dovozují přípustnost tohoto dovolání“,
přípustnost dovolání založit nelze, neboť nelze současně v dovolání uplatnit
dvě (obsahově jdoucí proti sobě) varianty předpokladu přípustnosti dovolání. Buďto se odvolací soud při řešení dovolateli zformulovaných právních otázek (1. zánik kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1/ a žalovaným 2/ v důsledku
uplatnění předkupního práva žalobců, 2. otázka uplatnění předkupního práva, a
3. /ne/platnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1/ a žalovaným 2/)
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a pokud ano, pak in
concreto od kterého či kterých rozhodnutí dovolacího soudu), anebo uvedené
otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jinými slovy řečeno, z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být
splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání
- splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro
řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti
němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14,
odmítl; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách
https://nalus.usoud.cz). Uvedená kumulace dvou variant předpokladů přípustnosti dovolání tedy znemožňuje
dovolacímu soudu, aby se mohl zabývat přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dále je třeba uvést, že odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu dovolatelé spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem
odchýlil od kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, přičemž
dovozují, že implicitně Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí posoudil kupní
smlouvu jako uzavřenou v rozporu se zákonem, ačkoliv ve skutečnosti Nejvyšší
soud se otázkou (ne)platnosti předmětné kupní smlouvy – jak je zřejmé z
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – vůbec nezabýval, přičemž tato
otázka ani nebyla předmětem dovolacího přezkumu.
Pokud dovolatelé v dovolání vytýkají dovoláním napadenému rozsudku odvolacího
soudu, že: „je stižen vadou spočívající v jeho zmatečnosti, nesrozumitelnosti a
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí, v čemž dovolatelé rovněž
spatřují rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se
otázky procesního práva (řádné odůvodnění rozhodnutí)“, pak je třeba k tomu
uvést, že k (jiné) vadě řízení dovolací soud je povinen podle § 242 odst. 2 o. s. ř. přihlédnout v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde
nejedná. Nad rozsah toho je ovšem třeba současně konstatovat, že z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu plyne zjevný skutkový základ, jakož i právně
kvalifikační úvahy ústící v závěr o právním posouzení věci. V této souvislosti
Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, v němž bylo mj. vyloženo, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky v odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele. V doplňujícím (včas podaném) podání dovolatelé upřesňují předpoklad
přípustnosti dovolání tak, že právní otázky výše uvedené považují za dosud
nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V tomto směru by obecně bylo
možné takové vymezení předpokladů přípustnosti považovat za souladné se
zákonem, leč přesto v poměrech této věci ani na podkladě této dovolací
argumentace se dovolatelům přípustnost dovolání založit nepodařilo. Je tomu tak
z toho důvodu, že primárním důvodem, který vedl odvolací soud ke změně rozsudku
soudu prvního stupně a k zamítnutí určovací žaloby, byla odvolacím soudem
konstatovaná absence naléhavého právního zájmu dovolatelů na jimi požadované
věcně právní deklaraci k předmětnému nemovitému majetku. Dovolatelé sice v další části svého dovolání v souvislosti s naléhavým právním
zájmem odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, avšak toliko v souvislosti se zdůrazněním, že: „Určovací žaloba
není opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti.
Jestliže se však
určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ
pro právní vztahy účastníků sporu, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je
možná také žaloba na splnění povinnosti.“
V situaci, kdy dovolatelé brojí do skutkových zjištění odvolacího soudu, která
ovšem v dovolacím řízení nelze nijak revidovat a dovolací argumentaci v tomto
směru je třeba považovat za nepřípustnou (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž dovolateli použitý nález Ústavního soudu nebyl uplatněnou dovolací
argumentací nijak promítnut do rozsouzené věci, když pouhé konstatování
právního názoru Ústavního soudu samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá (k
tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS
3507/16), je třeba konstatovat, že ani na podkladě takto užité dovolací
argumentace Nejvyšší soud přípustnost dovolání žalobců (zde ve smyslu nálezové
judikatury) neshledal. Pokud v dovolání je kromě nepřípustné skutkové argumentace uplatněna prostá
právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu, pak ani ta – právě pro absenci
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – nemohla přípustnost dovolání
založit. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatelů na odklad právní
moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nákladové výroky netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).