24 Cdo 47/2020-441
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v
právní věci žalobců a) J. T., narozeného dne XY, bytem v XY, a b) D. T.,
narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Václavem Hrabákem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, proti žalovaným 1) České republice
– Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
identifikační číslo osoby 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové
náměstí 3129/36, a 2) R. V., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr.
Ivanem Fryčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o určení
vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
pod sp. zn. 11 C 166/2017, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. června 2019, č. j. 29 Co
261/2018-395, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. června
2019, č. j. 29 Co 261/2018-395, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní
smlouva ze dne 26. července 2017 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřená mezi
žalovanou 1) jako prodávající a žalovaným 2) jako kupujícím je neplatná podle §
580 odst. 1 o. z. pro rozpor s § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o
Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpis (dále jen „zákon o SPÚ“). K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2019, č. j. 29 Co
261/2018-395, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.)
potvrdil, byť z odlišných důvodů (na rozdíl od soudu prvního stupně shledal
odvolací soud kupní smlouvu neplatnou podle § 580 o. z. pro rozpor s § 10
zákona o SPÚ) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) (dále již
„dovolatelka“) včasné dovolání. Má za to, že „pokud soud prvního stupně
posoudil důvody neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2017 rozdílně oproti
posouzení soudem druhého stupně a toto posouzení vede ve svém důsledku k
rozdílnému odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, jedná se dle názoru
dovolatelky o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení a zároveň
se zde jedná o vyřešení otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena,
kdy se v daném případě jedná o postup státu, který je upraven zvláštním
předpisem zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu.“
V další části svého dovolání dovolatelka nesouhlasí s právními závěry obou
soudů, když „správný právní názor je ten, že pozemek p. č. XY tvoří funkční
celek se stavbou rekreační nemovitosti na p. č. st. XY.“ Dovolatelka
zdůrazňuje, že při dispozici s majetkem státu postupovala v souladu s § 10
odst. 5 zákona o SPÚ. Odvolací soud „nesprávně posoudil otázku kupní smlouvy,
když vycházel z § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. namísto § 10 odst. 5 zákona
č. 503/2012 Sb.,…neboť věc v základu nesprávně právně posoudil podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., ač na věc dopadají ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb.“ Na podporu své argumentace dovolatelka odkazuje na rozhodnutí
dovolacího soudu, v nichž byly řešeny otázky týkající se „funkčního spojení
pozemků se stavbami“, od kterých se měl odvolací soud odchýlit. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání navrhli, aby dovolací
soud dovolání žalované 1) jako nepřípustné odmítl, případně aby jej zamítl a
přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení. V písemném vyjádření žalovaného 2) k dovolaní žalované 1) se žalovaný 2) plně
ztotožnil s právním názorem dovolatelky a závěrem shodně navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci – jak bude dále rozvedeno –
nejsou podmínky ani pro odmítnutí, ani pro zamítnutí či změnu dovoláním
napadeného rozsudku, a že nezbývá, než za dané procesní situace přistoupit k
vydání tohoto kasačního rozsudku. Odvolací soud posuzoval otázku platnosti kupní smlouvy ve smyslu § 580 o. z. ve
spojení s § 10 zákona o SPÚ. Státní pozemkový úřad je při převodu zemědělského
pozemku limitován, v tomto případě konkrétně § 10 zákona o SPÚ, který upravuje
převod zemědělského pozemku na žádost oprávněného uživatele nebo vlastníka
stavby, která se na pozemku nachází. Odvolací soud při rozhodování vycházel z
toho, že studna, která se nachází na předmětném pozemku, je ve spoluvlastnictví
žalobců a žalovaného 2). Žalobci nejprve podali žádost ze dne 30. září 2016,
kterou žádali o převod části pozemku p. č. XY, na němž se nachází studna. Dne
18. ledna 2017 tuto žádost rozšířili a požádali o převod celého pozemku p. č. XY, když svoji žádost žalobci odůvodnili citací § 10 odst. 3 zákona o SPÚ. Žalovaný 2) podal žádost o úplatný převod předmětného pozemku dne 20. února
2017, svoji žádost odůvodnil § 10 odst. 3 písm. a) a dále § 10 odst. 5 zákona o
SPÚ. K žádosti žalovaný 2) přiložil nájemní smlouvu uzavřenou se žalovanou 1)
dne 29. listopadu 2016, jejímž předmětem byl pozemek p. č. XY. Na základě
Metodického pokynu Státního pozemkového úřadu „Souběžná realizace zákona č. 503/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů“ ze dne 1. srpna 2015, ve znění provedených aktualizací
(dále již „Metodický pokyn“), z něhož při rozhodování vycházel i odvolací soud,
je žalovaná 1) v případě, že o převod požádá současně více osob uvedených v §
10 zákona o SPÚ, povinna postupovat tak, že se nejprve uspokojí žadatel podle §
10 odst. 3 a 4, a teprve následně žadatel podle § 10 odst. 5 atd. (viz
Metodický pokyn - svazek C – textová část – str. 56). Odvolací soud dospěl k
závěru, že vyřízení nároku podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ má přednost před
vyřízením nároku podle § 10 odst. 5 zákona o SPÚ a žalovaná 1) nedůvodně
upřednostnila nárok žalovaného 2), aniž by respektovala dříve uplatněný nárok
žalobců. Odvolací soud ovšem při právním posouzení věci pominul, že tentýž metodický
pokyn, z něhož při právním posouzení vycházel, na straně 57 definuje, že
„vlastník (spoluvlastník) stavby, která je nemovitou věcí, je oprávněným
uživatelem na základě nájemní/pachtovní smlouvy uzavřené s SPÚ (dříve PF ČR).“
Jak bylo uvedeno výše, nájemní smlouvu uzavřel se žalovanou 1) pouze žalovaný
2), dle předmětného metodického pokynu by tedy měl být za oprávněného uživatele
považován žalovaný 2), na což v zásadě dovolatelka poukazovala již v rámci
svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 254-255 arg.:
„Zákonná podmínka pro převod uvedeného pozemku z titulu jeho oprávněného
užívání byla splněna žalovaným č. 2) a M. V., kteří s žalovanou č. 1) uzavřeli
nájemní smlouvu č. 73N16/12“), stejně jako žalovaný 2) v rámci svého vyjádření
k výzvě soudu (viz. č. l. 347).
Závěr o tom, že jak žalobci tak žalovaný 2) jsou oprávněnými uživateli pozemku
p. č. XY, a to z titulu věcného břemene, není souladný s metodickým pokynem, z
nějž odvolací soud při rozhodování (rovněž) vycházel. Jinými slovy řečeno, pokud dovolatelka již v podaném odvolání v zásadě
poukazovala na podmínku „oprávněného užívání“, bylo povinností odvolacího soudu
na tuto argumentaci reagovat a pro případ, že by nebyla shledána relevantní,
takový právní závěr v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím
způsobem vyložit, a to včetně případného vyložení, proč odvolací soud nesdílí
nastavené parametry v předmětném interním dokumentu, respektive z jaké
konkrétní zákonné reglementace a aplikační úvahy při meritorním rozhodnutí
vycházel. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (též s reflexí judikatury Ústavního
soudu) ustáleně připomíná, že účelem soudních rozhodnutí není detailně se
vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však
nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a
myšlenky vedly soud k rozhodnutí, a to právě též s ohledem na uplatněnou
(nikoli nevýznamnou) argumentaci toho kterého účastníka řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15, in
https://nalus.usoud.cz). Konečně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo
944/2016 (in https://nsoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud v
aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost
předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném
skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné
tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet,
dotvářet, respektive doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve
svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z
pohledu takovým postupem dotčeného účastníka řízení, ale především by takový
postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož
součástí je i právo účastníka řízení na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k
dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad
právní moci rozhodnutí, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím byl konzumován. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.