30Cdo 944/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
posuzovaného M. K., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného JUDr. Zuzanou
Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, za účasti opatrovnice
Městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, o vrácení
svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 5 P 63/2002, o
dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října
2015, č. j. 17 Co 236/2015-365, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 17 Co
236/2015-365, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. února
2015, č. j. 5 P 63/2002-342, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. února 2015, č. j. 5 P 63/2002-342, omezil posuzovaného ve svéprávnosti
tak, že „je schopen nakládat s finančními prostředky, které posuzovanému
zůstanou z přiznaného důchodu a jiných příjmů po uhrazení veškerých výdajů
spojených s bydlením, maximálně do výše 5.000,- Kč měsíčně, je schopen
samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života, je schopen
samostatně jednat v pracovněprávních vztazích, je schopen uzavírat manželství,
není schopen porozumět důsledkům uzavření kupní, darovací, či jiné smlouvy,
není schopen rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních
služeb, není schopen si obstarávat své záležitosti pokud se týkají jednání na
úřadech v souvislosti s podáním žádosti o přiznání dávek sociální podpory,
vyřizování dokladů, není schopen pochopit význam a důsledky institutu popření
otcovství, není schopen pochopit význam a důsledky institutu osvojení dítěte
včetně souhlasu s osvojením, není schopen rozhodovat o svém zdravotním stavu a
způsobu léčby jeho zdravotního stavu.“ Soud prvního stupně dále opatrovníkem
posuzovaného jmenoval Městskou část Praha 5 (dále již „opatrovník“).
K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 17 Co 236/2015-365, změnil rozsudek soudu
prvního stupně „jen tak, že M. K. je schopen nakládat s částkou 5.500,- Kč
měsíčně, jinak se v tomto výroku a ve výrocích II., III. V. a VI. potvrzuje.“
Toto omezení svéprávnosti bylo odvolacím soudem stanoveno na dobu tří let od
právní moci tohoto rozsudku.“ Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že v
předmětné věci jde o otázku, která ještě nebyla vyřešena dovolacím soudem a
dále to, že Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) by měl řešenou právní otázku posoudit odlišně. První hledisko přípustnosti, tj. otázka, která ještě nebyla dovolacím
soudem vyřešena, se týká „vymezení a formulace omezení ve svéprávnosti a
aplikace zákonných kritérií pro omezení ve svéprávnosti, zejména kritéria
´závažné újmy´“ Druhé vymezené hledisko přípustnosti, tj. otázka, která má být
dovolacím soudem posouzena jinak, vychází ze závěru vyjádřeného v rozsudku
dovolacího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, v němž bylo
konstatováno, že „I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění
práv odvolatele.“
Nad rámec vymezených hledisek přípustnosti dovolání dovolatel poukazuje
na to, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu hrubě
odporuje zákonným požadavkům vyplývajícím z § 55 odst. 1 o. z., a to v tom
smyslu, že „nezákonná formulace navíc činí celý výrok nepřesným a zmatečným,
jelikož vůbec není zřejmé, v jakých záležitostech je svéprávnost dovolatele
zachována, a v jakých byla omezena.“ Dovolatel má dále za to, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušuje princip legitimního očekávání a
právní jistoty. Toto své tvrzení opírá o to, že „očekával, že rozhodnutí bude
ve výrokové části formulováno tak, že v případě omezení svéprávnosti vytyčí
(pomocí negativního výčtu) jednotlivé oblasti, ve kterých není dovolatel
schopen právně jednat a ve zbytku zůstane správnost dovolatele zachována. Ustanovení § 57 odst. 1 OZ stanoví zcela jasně, že: ‚soud […] vymezí rozsah, v
jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.‘ Dovolatel tak
nemohl neočekávat, že realita bude odlišná.“
Dovolatel dále namítá, že nelze souhlasit s odůvodněním rozhodnutí
dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2014/2001 a sp. zn. 30 Cdo 3547/2011,
„jež připouští v jednom rozhodnutí o svéprávnosti negativní i pozitivní výčet
jednání, k nimž je osoba způsobilá, neboť obě tato rozhodnutí byla učiněna
ještě před rekodifikací soukromého práva a zcela logicky tak nemohou
reflektovat posun v zákonné úpravě, jejímž smyslem je vyšší ochrana osob
omezovaných na svéprávnosti, o čemž svědčí i úplné opuštění dřívější možnosti
zbavení způsobilosti k právním úkonům.“
Ve vztahu k prvnímu vymezenému hledisku přípustnosti dovolání (tj. hledisku právní otázky, která podle dovolatele ještě nebyla dovolacím soudem
vyřešena - viz výše) dovolatel uvádí, že nesouhlasí s tím, jak byla v jeho
případě posouzena existence závažné újmy, jež by mu hrozila v případě plné
svéprávnosti.
V návaznosti na vyhodnocení oblastí, v nichž může člověku reálně
hrozit závažná újma, je třeba se v souladu s § 55 odst. 2 o. z. zabývat
otázkou, „zda by vznik takové újmy člověku skutečně hrozil v případě, že by byl
plně svéprávný, nebo např. pouze v případě, že by k sobě neměl člověka, který
by mohl v určených záležitostech jednat za něj, nebo společně s ním, tj. neměl
by opatrovníka, zástupce z členů domácnosti nebo podpůrce. Jinými slovy je
třeba se zabývat otázkou, zda reálně hrozící závažnou újmu nelze v konkrétním
případě dostatečně ošetřit i jiným, méně omezujícím opatřením, než je omezení
svéprávnosti, které by mělo být využíváno pouze subsidiárně.“
Dovolatel poukazuje na to, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně zdůraznil, že soud prvního stupně se v řízení, ale především poté v
samotném rozhodnutí, žádným způsobem nezabýval otázkou, zda jsou v případě
dovolatele splněny zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti, jak vyplývají z §
55 a § 57 o. z. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012 sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, konstatoval, že není možno pokládat
rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, neboť podle jeho názoru, i
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na
odůvodnění, bylo dovolateli zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto. S tímto
dovolatel nesouhlasí a uvádí, že „pokud bylo akceptováno, že dovolatel je
osoba, u níž je důvod k tak širokému omezení svéprávnosti, jak konstatoval
odvolací soud, je nutné jej také považovat za příslušníka skupiny tzv. zranitelných osob. V takovém případě by bylo nutné postupovat ve vztahu k jeho
osobě tak, aby byla zajištěna jeho maximální ochrana a aby mohl zcela využívat
veškerá svá práva.“ Omezení svéprávnosti je jedním z nejzávažnějších zásahů do
integrity člověka a jako takové by mělo být soudy i posuzováno. Dovolatel je
toho názoru, že v případě řízení o omezení svéprávnosti není možno závěry
rozsudku dovolacího soudu ze dne 28. února 2012 sp. zn. 30 Cdo 2721/2011,
týkající se nedostatků v odůvodnění rozhodnutí, aplikovat, jelikož by mohlo
docházet k chybným prvoinstančním rozhodnutím, jež by nemusely být řádně
přezkoumány. V této souvislosti odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. 30 Cdo 2865/2012. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a je ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné v právní otázce výkladu a aplikace § 60 o. z. (změna okolností u člověka omezeného ve svéprávnosti) ve vazbě na § 55 odst. 2
o. z. (omezení svéprávnosti člověka), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Především je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní
úpravy institutu omezení, resp.
zbavení způsobilosti k právním úkonům, s
odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) připomenul, že důvodem pro omezení
způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod
třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního
pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení
způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek
nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě
není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno
jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní
osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho,
resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní
osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit
mírnějšími prostředky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo
4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a
odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka,
musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k
takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na
popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých
výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z
jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení
bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání
takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr
omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů
rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).
Jak se podává z prvoinstančního odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku, soud prvního stupně v zásadě opsal znalcem přijaté závěry (místy
obsahující nepřípustné právní posouzení znalcem učiněných zjištění) ze
zpracovaného znaleckého posudku posuzovaného, aniž by tento důkazní prostředek
zákonu odpovídajícím způsobem vyhodnotil s dalšími v řízení provedenými důkazy
ve smyslu § 132 o. s. ř. Je zjevné, že co do důkazní validity byl favorizován
uvedený znalecký posudek, z nějž byla převzata znalcem učiněná zjištění dokonce
do rozsudečného výroku a poté bylo v zásadě přistoupeno k citaci relevantních
zákonných ustanovení reglementující danou právní materii prakticky bez
zprostředkování odpovídající právně kvalifikační úvahy, ačkoliv závažnost této
věci (rozhodování o návrhu na obnovení omezení svéprávnosti posuzovaného) si
zasluhovala, resp. vyžadovala odpovídající rozvedení právně kvalifikační úvahy,
jež nakonec vedla soud k závěru o nezbytnosti omezit svéprávnost dovolatele ve
shora vymezeném rozsahu. Takový přístup nejenže neodpovídá významu tohoto
řízení s ohledem na v něm řešenou právní otázku, ale nezajišťuje posuzovanému
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, včetně zprostředkování (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku)
dostatečných důvodů z hlediska takto rozsouzené věci (v podrobnostech dovolací
soud odkazuje na již označené rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 a v
něm rovněž citovanou judikaturu Ústavního soudu České republiky).
Odvolací soud sice při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně vycházel
z dalších skutkových zjištění, která učinil v odvolacím řízení, leč popsané
defekty prvoinstančního rozhodnutí nenapravil a svou právně kvalifikační úvahu
de facto omezil na citaci právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. květně 2013, sp. zn. 30 Cdo 979/2013, aniž by se pokusil za
daných skutkových poměrů vyložit právní posouzení věci s ohledem na nově
pojatou právní reglementaci omezení svéprávnosti člověka v novém občanském
zákoníku č. 89/2012 Sb.
Podle § 60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci
svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v
zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho
práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah
i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle § 55 odst. 2 omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li
by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření.
Podle § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“) má-li
soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně
omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení
smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování
opatrovníka.
Podle § 49 odst. 1 o. z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá
jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek,
předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila
před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
Podle § 465 odst. 1 věty první o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku,
je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve
svéprávnosti -došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v
navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda
posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále)
závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu
k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud
přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v
dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále
významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním
(duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování
přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná
skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s
ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na
omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení
svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější
a pro posuzovaného méně omezujícího opatření.
Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti
setrvání na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení
mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob
blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému, jemuž by za takového opatření
byla navrácena plná svéprávnost], musí pochopitelně z odůvodnění písemného
vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či
zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí
hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá
nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub
správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v
aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost
předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném
skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento
základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet,
resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku
by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu
posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní
s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na
řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Odvolací soud sice v závěru odůvodnění svého rozsudku vyložil, že
„Pokud pak zmocněnec opatrovníka navrhoval, aby byl posuzovanému ustanoven
opatrovník podle § 469 OZ bez omezení svéprávnosti, tak odvolací soud k tomuto
návrhu nepřihlížel. Tak lze totiž postupovat výlučně na návrh opatrovance a v
souladu s jeho projevem vůle. Posuzovaný však před odvolacím soudem výslovně
uvedl, že s ustanovením opatrovníka v případě vrácení svéprávnosti
nesouhlasí.“, nevyjasnil však, z jakého důvodu nelze aplikovat § 55 odst. 2 in
fine o. z. umožňující soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně
omezujícím opatřením. Právní závěr odvolacího soudu je tak v přímém rozporu s §
55 odst. 2 o. z., neboť vylučuje, aby soud mohl přistoupit k navrácení plné
svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka
posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda
takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití.
Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření
by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové
opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení
nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí,
aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková
zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat
soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků,
podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.).
Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z
poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní
poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení
svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob,
čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu
jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v
případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro
rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska
finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k
omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud
ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení
svéprávnosti posuzovaného člověka.
Jelikož se v naznačených souvislostech aplikační úvaha odvolacího soudu
neubírala, nelze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
věcně správné.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu