30 Cdo 979/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
vyšetřovaného J. Č., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Jakubem Ohniskem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 7, o způsobilost k právním úkonům, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 483/2011, o dovolání vyšetřovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č.j. 17 Co
207/2012-76, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č.j. 17 Co
207/2012-76, ve výrocích I. a II. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
11. ledna 2012, č.j. Nc 483/2011-61, ve výrocích I. až III., se zrušují, a
věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání vyšetřovaného proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. září 2012, č.j. 17 Co 207/2012-76, se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, č.j. Nc 483/2011-61,
výrokem I. podle ustanovení § 10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) omezil vyšetřovaného J. Č. ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je
způsobilý činit pouze právní úkony majetkoprávní povahy, jejichž hodnota
nepřesahuje 500,- Kč, přičemž k ostatním právním úkonům způsobilý není. O
nákladech řízení mezi účastníky navzájem rozhodl, že žádný nemá na jejich
náhradu právo a státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Současně
rozhodl o ustanovení opatrovníka vyšetřovanému tak, že s účinností od právní
moci výroku o omezení způsobilosti vyšetřovaného k právním úkonům mu ustanovil
opatrovníkem Městskou část Praha 4.
K odvolání vyšetřovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2012,
čj. 17 Co 207/2012-76, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Výrokem III. zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku IV. o ustanovení opatrovníka a v tomto rozsahu vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 10 odst. 2 a 3 obč. zák. připomněl
skutečnost, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je ovládáno inkviziční
zásadou a soud je proto povinen bez ohledu na navržené důkazy z vlastní
iniciativy vyšetřit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Rozhodnutí o statusové otázce má proto jako rozhodnutí o osobním stavu
konstitutivní účinky, tj. účinky ex nunc. Předpokladem pro omezení způsobilosti
k právním úkonům je tedy existence duševní poruchy, která není jen přechodná a
která je takového stupně, že omezuje schopnost činit právní úkony. Podle
odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil dostatek podkladů, správně
vycházel z vyhotoveného znaleckého posudku a znalce též vyslechl. Učinil též
jiná zjištění, především vyslechl posuzovaného a neomezil se tak toliko na
posouzení věci znalcem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za
prokázané, že předpoklady pro omezení způsobilosti posuzovaného v daném případě
existují a bylo tak důvodné k ochraně zájmů vyšetřovaného jeho způsobilost k
právním úkonům omezit. Současně též rozsah omezení způsobilosti k právním
úkonům J. Č., stanovený soudem prvního stupně, považoval za zcela správný a
odpovídající zjištěným skutečnostem. Odvolací soud vyslovil předpoklad, že v
budoucnosti bude vyšetřovanému vyřízen invalidní důchod, s nímž bude schopen, v
částce stanovené již soudem prvního stupně, samostatně nakládat, když kromě
tohoto úkonu majetkoprávní povahy zjevně k dalším právním úkonům vyšetřovaný
způsobilý není s ohledem na svůj závažný zdravotní stav, který dlouhodobě nebyl
léčen. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen vyšetřovanému dne 15. října 2012 a právní
moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku Městského soudu v Praze – konkrétně proti jeho výrokům, I. a
III. - podal vyšetřovaný dne 6. prosince 2012 včasné dovolání vypracované jeho
opatrovníkem. Vyšetřovaný přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., a má tak napadený rozsudek za rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu. Jako dovolací důvody uvádí ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
téhož zákona, takže v tomto případě vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůrazňuje, že je zcela
nežádoucí, aby odvolací soud odmítl přihlédnout ke změně stavu posuzovaného v
době, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně dosud nenabylo právní moci. Dopustil
se tak závažného zásahu do práv a svobod vyšetřovaného. Dovolatel proto navrhl,
aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dovolací soud pak uvážil, že dovolání vyšetřovaného bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti výroku ve věci samé podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky předpokladů pro omezení
způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném
výroku I. ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci
může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k
právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu
samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s
dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob,
které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž
fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10
odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena
podle § 10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí
soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o
právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které
představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu,
dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly,
trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo
4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve
svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z
úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do
způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je
nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním,
schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup
ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů
znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů,
které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů
tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí
pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní
závěry právní doktríny a judikatury (především) Ústavního soudu, od nichž není
pochopitelně žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že
pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské
stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak
jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o
způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout
tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem
a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se
judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967
nebo R 3/1979).
Dále, že má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje
ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým
majetkem, a že znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění
konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda
je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod
(Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §
1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud
pak ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z
ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení
(omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci
vyjmout následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy
třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je
nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně
chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného
umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu
proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4
Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení
způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je
jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení
svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a
Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil,
přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud
zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na
činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější
alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout
sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či
veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti
k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná
skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení
její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k
omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou
důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná
způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a
dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak
řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho
rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento
ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního
státu – viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace
občanského práva)....
v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním
úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující
konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž
má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena
způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen
zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak
se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará
o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se
případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém
řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže
nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za
to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má
chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného
občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České
socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a
schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním
pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu
jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu
presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu
– k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické
právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček
(eds.), Masarykova univerzita, 2009, s. 330 – 363) modifikovat jednak oddělením
zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii
demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně
svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu
znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam,
kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip
subsidiarity).“
Jak vyplývá z poměrně stručného odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud
jinak správně připomněl, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je ovládáno
vyšetřovací zásadou, kdy soud je povinen bez ohledu na navržené důkazy z
vlastní iniciativy vyšetřit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Sám však zcela zřetelně z této zásady plně nevycházel, když (v rozporu s již
vyloženými zásadami) pominul odpovídajícím způsobem zaměřit se na ověření
vztahu duševní choroby vyšetřovaného k jeho schopnostem činit právní úkony. Ač
tuto okolnost zmínil, odvolací soud se nikterak nevypořádal s tvrzením
vyšetřovaného, že byl propuštěn z P. l. v B. a stal se pak klientem obecně
prospěšné společnosti B., která mu poskytuje chráněné bydlení. Proto jeho
zcela obecné konstatování, že existují předpoklady pro omezení způsobilosti k
právním úkonům vyšetřovaného, nelze za tohoto stavu přijmout, což je třeba
vztáhnout i na úvahu o vymezení rozsahu tohoto omezení.
Takovéto zdůvodnění
rozhodnutí stanovící a vymezující omezení způsobilosti k právním úkonům
vyšetřovaného je třeba hodnotit jako zcela vágní, resp. neexaktní a
neodpovídající výše vyloženým zásadám na aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 a 2
obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí ve výroku ve věci samé proto z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu není možno považovat za správné. Z
uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a
3 o.s.ř. v tomto výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení
zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud proto zrušil v příslušných výrocích i toto
rozhodnutí a věc vrátil ve vymezeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel svým dovolání výslovně napadá i výrok III. rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o ustanovení
opatrovníka, přičemž věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolání proti tomuto výroku však
procesní předpis neupravuje, resp. neumožňuje (§ 236 až § 239 o.s.ř.). Nejvyšší
soud ČR proto v této části dovolání vyšetřovaného podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. května 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu