30 Cdo 3547/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci
vyšetřované Z. D., zastoupené opatrovníkem Mgr. Markem Dianem, advokátem se
sídlem v Hostinném, Husitská 832, za účasti navrhovatele L. D., a Krajského
státního zastupitelství v Hradci Králové, o způsobilost k právním úkonům,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 11 Nc 3221/2010, o dovolání
vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května
2011, č.j. 26 Co 179/2011-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2011, č.j. 26 Co
179/2011-65, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
února 2011, č.j. 11 Nc 3221/2010-47, zbavil Z. D. (dále též „vyšetřovaná“)
způsobilosti k právním úkonům, upustil do doručení rozsudku vyšetřované a
rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že
„vyšetřovaná trpí rozvinutou chronickou závislostí na alkoholu ve IV. vývojovém
(terminálním) stádiu dle Jellineka s těžkou depravací, a vedle toho se v
důsledku této závislosti u ní projevila také trvalá duševní porucha – lehká
alkoholová demence. Volní vlastnosti jsou natolik rozvolněné a ovlivněné
závislostí, že vyšetřovaná není schopna rozplánovat si své funkční prostředky,
zajišťovat si sama své základní potřeby (povinné platby, ale i nákup a příprava
jídla) ani porozumět systému voleb a pochopit volební programy. Jakmile má k
dispozici jakékoli finanční prostředky, ihned je utratí za alkohol a ve stavu
opilosti pak sama sebe vystavuje nebezpečí ohrožení na životě (viz opakované
několikatýdenní přespávání ve městě na lavičkách). Vzhledem k tomu, že na svou
závislost nemá žádný náhled, nepřichází v úvahu ani dobrovolná léčba a
zdravotní stav vyšetřované se významně zhoršuje.“
K odvolání vyšetřované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“)
v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
vyšetřovaná „se omezuje ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilá
činit právní úkony:
- majetkoprávní povahy(,)
- související s bydlením včetně uzavírání nájemních smluv, podávání
výpovědí z nájmu a placení nájemného a služeb spojených s nájmem(,)
- související s ochranou jejího zdraví(,)
- směřující k uplatnění nároků na sociální dávky, státní sociální
podporu a nároků důchodových.“ Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku shodně se
soudem prvního stupně konstatoval, že vyšetřovaná v současné době trpí nikoli
přechodnou duševní poruchou, kterou si přivodila nadměrným požíváním
alkoholických nápojů. Taktéž bylo prokázáno, že je schopna činit určité právní
úkony, „její způsobilost k nim je však třeba vymezit tak, aby byla zbavena
možnosti disponovat s finančními prostředky, které investuje takřka výhradně do
nákupu alkoholu, pod jehož vlivem ztrácí objektivní náhled na realitu. Ochrana
vyšetřované proto vyžaduje (následující text tučně zvýraznil Nejvyšší soud)
zbavit ji možnosti disponovat s finančními prostředky a možnosti činit právní
úkony, jejichž důsledky by vlivem své duševní poruchy nebyla schopna náležitě
posoudit.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala sama vyšetřovaná (dále již
„dovolatelka“) dovolání, které bylo posléze k výzvě soudu prvního stupně
doplněno podáním (ze dne 9. srpna 2011, doručeným soudu prvního stupně dne 16. srpna t.r.) advokáta Mgr. Marka Diana, jenž v řízení vystupuje v postavení
procesního opatrovníka dovolatelky. Dovolatelka v dovolání zpochybňuje věcnou
správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, když přípustnost dovolání
odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v dovolání výslovně uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; z obsahu dovolání (§
41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že dovolatelka (jak bude rozvedeno níže)
brojí i do skutkového zjištění, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí
odvolacího soudu s tím, že toto zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka má za to, že z provedeného
dokazování vyplynulo, že jí lze ponechat minimální částky k uspokojování
životních potřeb. Své přesvědčení dovolatelka opírá o skutečnost, že činila a
činí určité právní úkony v oblastech, které podstatným způsobem neovlivňují
její život a je v omezeném rozsahu schopna plnit úkoly spojené s chodem
domácnosti jako úklid domácnosti, občasné nákupy atd. Současně nebyla vyvrácena
její schopnost nakládat s omezenými finančními prostředky v maximální výši do
200,- Kč u toho kterého právní úkonu. V důsledku tohoto opatření je pak
dovolatelka dostatečně omezena v možnosti obstarávat si alkohol a tedy uvést se
do stavu opilosti a tím sebe či jiného vystavit nebezpečí ohrožení na životě. Omezující výrok ve vztahu k možnosti činit právní úkony majetkoprávní povahy by
tudíž měl být limitován hodnotou 200,- Kč a neměl by být absolutní. Dovolatelka
závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. července 2011, č.j. 11 Nc
3221/2010-77, byl dovolatelce ustanoven hmotněprávní opatrovník, který se k
výzvě soudu prostřednictvím Městského úřadu ve V., odboru sociálního a
zdravotního (podáním ze dne 12.
září 2011, doručeným soudu prvního stupně
následujícího dne) vyjádřil k dovolání dovolatelky tak, že podle jeho názoru by
dovolatelka měla být omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, aby toto
omezení bylo jasně konkretizované, tedy např. aby byla určena výše finanční
částky, se kterou by dovolatelka mohla disponovat (např. měsíčně nebo týdne pro
vlastní potřebu a na nákup věcí osobní potřeby atd.). Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, a že je ve smyslu § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu není správné. Předně je třeba zdůraznit, že pokud dovolatelka uplatnila dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nebyla tímto důvodem správnost rozhodnutí odvolacího
soudu zpochybněna. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se totiž nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod čís. C
8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tedy napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
– jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V poměrech této věci však nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího
soudu (který pro své meritorní rozhodnutí převzal jako správná a úplná skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně) vycházelo ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V
prvoinstančním řízení provedené důkazy umožňovaly soudu prvního stupně, resp. odvolacímu soud učinit uvedená skutková zjištění, jež byla podrobena právnímu
posouzení věci. Nelze přitom z obsahu spisu (z provedených důkazů) vyvodit, že
by odvolací soud při jejich hodnocení pochybil v tom směru, že by po provedení
dokazování vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by snad
pominul právně významné skutečnosti, případně, že by při jejich hodnocení
postupoval nelogicky, nerespektoval ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Dovolatelka dále v dovolání uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel však ve
skutečnosti ve svém dovolání neuvádí takové okolnosti, které by svědčily pro
naplnění předpokladů obsažených v citovaném ustanovení.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V poměrech této věci dovolací soud zaregistroval jinou vadu spočívající v
částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyla dovolatelkou v podaném dovolání
uplatněna.
Odvolací soud totiž s ohledem na zjištění učiněná již v řízení před soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že „Ochrana vyšetřované proto vyžaduje zbavit
ji možnosti disponovat s finančními prostředky a možnosti činit právní úkony,
jejichž důsledky by vlivem své duševní poruchy nebyla schopna náležitě
posoudit...“, avšak v této souvislosti do rozsudečného výroku pojal formulaci
stran omezení dovolatelky ve způsobilosti k právním úkonům „tak, že není
způsobilá činit (mimo jiné) právní úkony majetkoprávní povahy...“
Jelikož každým rozsudkem soudu, jímž dochází k omezení způsobilosti k právním
úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nímž není účastník způsobilý, se
stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale
současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům
způsobilý (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011,
sp. zn. 30 Cdo 3580/2010, jež je pro veřejnost dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), je z předchozího odstavce zřejmé, že mezi
právním závěrem, který odvolací soud zaujal v odůvodnění svého rozsudku a v
uvedeném směru obsahem rozsudečného výroku o omezení dovolatelky v její
způsobilosti k právním úkonům není (z hlediska věcné stránky) souladu. Jinými
slovy řečeno, i přes zcela jednoznačný závěr odvolacího soudu v odůvodnění
rozsudku o nezbytnosti zbavit dovolatelku možnosti disponovat (v poměrech
občanského práva tedy nakládat) s finančními prostředky, nebyl tento závěr
promítnut do obsahu rozhodnutí, jež vymezuje omezení dovolatelky v její
způsobilosti k právním úkonům. Tato okolnost tak jde na vrub přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí z pohledu právního posouzení věci, nehledě na skutečnost,
že by v reálu mohly vzniknout interpretační pochybnosti týkající se např.
výplat důchodu, sociálních dávek atd. dovolatelce, poněvadž napadené rozhodnutí
dovolatelce omezení v nakládání s finančními prostředky explicitně nestanoví.
Dovolacímu soudu byla proto upřena možnost věcného přezkumu napadeného rozsudku
a v daném případě nezbylo nic jiného, než přistoupit k vydání tohoto kasačního
rozhodnutí (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátit (v celém)
rozsahu zpět odvolacímu soudu (§ 243b odst. 3 věta druhá před středníkem o. s.
ř.).
V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d ost.
1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu