30 Cdo 3580/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
Ing. J. M., zastoupené opatrovníkem Městskou částí Praha 8, se sídlem Praha 8,
Zenklova 1/35 jako hmotněprávní opatrovníkem a dále zastoupené Mgr. Tomášem
Absolónem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24, o způsobilost k
právním úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 542/2008,
17 P a Nc 15/2009, o dovolání vyšetřované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. února 2010, č.j. 15 Co 19/2010-99, takto :
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. října 2009, č.j. Nc
542/2008-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2010, č.j. 15
Co 19/2010-99, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8.10.2009, č.j. 0 Nc 542/2008, 17 P a Nc 15/2009-70, ve výroku I. rozhodl, že
„soud omezuje J. M., ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je způsobilá k
právním úkonům s plněním v hodnotě do výše 6.000,- Kč měsíčně. Bez ohledu na
výši plnění není J. M. způsobilá k úkonům zabezpečujícím její zdravotní stav, k
právním úkonům týkajícím se oblasti sociálního zabezpečení“. Dalšími výroky
soud prvního stupně rozhodl, že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku
soud prvního stupně vyložil, že soudním znalcem diagnostikovaná osobnostní
porucha (těžká polymorfní psychopatie s emoční instabilitou hraničního typu,
histerionskými a anxiosními rysy) je neovlivnitelná sama o sobě, kdy lze pouze
ovlivňovat příznaky, kterými se projevuje. Za tyto příznaky soud prvního stupně
považoval dlouhodobý boj vyšetřované za své zájmy neadekvátními prostředky. Poukazuje přitom na jednání vyšetřované, kdy ohledně zajištění svého bydlení
bez ověření důvodnosti uhradila částku 58.000,- Kč, aniž by k ověření využila
služeb svého spolužáka - advokáta, neboť by musela uhradit dvě jízdenky po 10,-
Kč. Na tomto příkladu soud prvního stupně vysvětlil, jak měla vyšetřovaná
postupovat a neučinila-li tak, uzavírá, že „vyšetřovaná si je schopna jít za
svým, ale není schopna úplně reflektovat svoji sociální situaci“. Za další
příklad tohoto rozporu soud prvního stupně označil jednání vyšetřované, která,
platí elektřinu tam, kde nebydlí a tam, kde bydlela ji měla odpojenou z důvodu
neplacení. Za důvod pro omezení způsobilosti k právním úkonům považoval soud
prvního stupně rovněž neschopnost vyšetřované využít svůj vlastní majetek za
účelem dosažení příjmu i to, že vyšetřovaná má nereálné předpoklady o tom, jak
se spoluvlastníci podílejí na hospodaření se společnou věcí. Rozsah omezení
zvolil soud prvního stupně u zdravotního stavu bez limitace z důvodu možné
urychlené dekompenzace (i když soud prvního stupně konstatuje, že v době jeho
rozhodování taková situace nebyla dána), u sociálního zabezpečení proto, aby
„paní M. mohla mít opatrovníka, který by jí v této oblasti zařídil vše, na co
má nárok, pokud je ještě něco, nač má nárok“. Částku 6.000,- Kč soud prvního
stupně určil jako součet životního minima (3.1226,- Kč měsíčně) a částky
odpovídající tržnímu nájemnému za 15 m? nového bydlení pro vyšetřovanou. Městský soud v Praze ( dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé tak, že „soud omezuje J. M., ve způsobilosti k právním
úkonům tak, že je nezpůsobilá nakládat majetkem, jehož cena přesahuje částku
6.000,- Kč měsíčně a k právním úkonům týkajícím se oblasti sociálního
zabezpečení“. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud souhlasil s omezením způsobilosti
vyšetřované (ve vztahu k nakládání s částkou nepřevyšující 6.000,- Kč měsíčně),
neboť u závazků většího nebo déledobého charakteru hrozí riziko zneužití její
osoby, a to pro emoční obtíže a její manipulovatelnost, nikoliv z intelektových
důvodů. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že vyšetřovaná není
způsobilá k právním úkonům týkajícím se oblasti sociálního zabezpečení, protože
není schopná racionálního vyjednávání s úřady (zařídit si důchod a sociální
dávky na které má nárok) a selhává v řešení i jednoduchých sociálních problémů. Odvolací soud se však neztotožnil s potřebou omezení vyšetřované k úkonům
týkajících se jejího zdravotního stavu, neboť k urychlené dekompenzaci
zdravotního stavu nedošlo, ani takové nebezpečí neplyne ze závěrů znalce. Za
pravděpodobnější považoval odvolací soud plíživé zhoršování obtíží a vzal v
úvahu i skutečnost, že vyšetřovaná sama pravidelně navštěvuje lékaře, je léčena
ambulantně a užívá příslušné léky. Odvolací soud přistoupil ke změně formulace
omezení tak, že pozitivní vymezení přijaté soudem prvního stupně změnil na
výčet negativní, tj. ve výroku rozsudku vymezil právní úkony, ke kterým
vyšetřovaná není způsobilá.V odůvodnění dále vyložil, že je-li osoba omezena v
nakládání s majetkem do určité částky, je v to zahrnuto jak nakládání s věcmi,
penězi, tak i pohledávkami. Konstatoval, že povinností soudu je, aby
vyšetřované neprodleně ustanovil opatrovníka ve smyslu § 27 odst. 2 občanského
zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání vyšetřovaná (dále též
„dovolatelka“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Ve vztahu k
provedenému dokazování má dovolatelka za to, že soudy vycházely z hodnocení a
závěrů, které přesahují oblast odborných otázek na znalce, jmenovaného pro obor
zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec nebyl seznámen s konkrétním průběhem
dědického řízení (u soudu prvního stupně znalec zpochybnil způsob vyřízení
dědického řízení vyšetřovanou, co do kvality vyřízení), jednotlivými úkony
vyšetřované a jeho závěry tak nemohou být relevantní. Využívání, či nevyužívání
pozemků na Slovensku nemůže být důvod pro omezení způsobilosti k právním
úkonům, protože vlastnické právo je subjektivním právem dovolatelky a je pouze
na ní, zda-li své jmění využije určitým způsobem či nikoliv. Odvolacímu soudu
dále vytýká, že odůvodnění závěru o omezení způsobilosti pro oblast sociálního
zabezpečení je obecné, neurčité a nepřezkoumatelné, nemající oporu v provedeném
dokazování. O tom svědčí formulace užitá soudem prvního stupně „zařídil vše, na
co má nárok, pokud je ještě něco, nač má nárok“. Za vadu řízení dovolatelka
považuje skutečnost, že v rozporu s ustálenou judikaturou Městského soudu v
Praze (rozhodnutí ze dne 5.5.2009 ve věci 69 Co 83/2009-65) a nálezem Ústavního
soudu ze dne 7.12.2005, sp.zn. IV. ÚS 412/04, nebyl vyšetřované ustanoven
(hmotněprávní) opatrovník, který by jí k okamžiku právní moci rozhodnutí o
zbavení, či omezení způsobilosti k právním úkonům umožnil vykonávat její
subjektivní práva. Odvolací soud tak podle dovolatelky měl napadené rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění řízení. V opačném
případě je porušováno právo dovolatelky dovozované z čl. 5 Listiny základních
práv a svobod, tedy „ že každý je způsobilý mít práva, což zavazuje obecné
soudy, aby v opatrovnickém řízení nevydaly rozhodnutí o omezení způsobilosti k
právním úkonům dříve, než určí osobu, jejímž prostřednictvím bude omezovaný
nadále vykonávat svá práva“. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a nutně i rozsudek soudu prvního stupně, požaduje dále, aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., resp. ustanovení §
237 odst.1 písm. c) o.s.ř. (soudy věc řešily v rozporu s hmotným právem). Dovolací soud proto rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř., a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolatelkou především uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením.
Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení § 10 odst. 1 občanského zákoníku, jestliže fyzická
osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit
právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Podle ustanovení § 10 odst. 2 občanského zákoníku, jestliže fyzická
osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné
požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit
jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah
omezení v rozhodnutí určí. Správné vymezení rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům nejvíce závisí
na tom, jaké podklady soud provedeným zjištěním a dokazováním opatřil předem
pro znalce právě o tom, jak se vyšetřovaný až dosud v každodenním životě
choval, jaké záležitosti si sám bez obtíží vyřizoval a v jakých směrech
vznikaly o jeho schopnostech pochybnosti.Uvedené požadavky je nutno uplatňovat
důsledně, pokud ovšem nejde o osoby zcela neschopné samostatné životní
existence (srov. Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České
socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a
schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem,
nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových
zjištění. Starší judikaturou dovozovaný předpoklad, že zbavení či omezení
způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli
poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz
zmíněné Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79) je v současném právním
prostředí, modifikován jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu
a myšlenkou přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému
nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí
vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny,
dokáže pomoci sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09). Pro postup soudu při přípravě jednání i při jednání samotném je nutno dále
poukázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení
soudů ČSSR, které klade důraz na to, aby soud umožnil znalcům - psychiatrům,
aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky
dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry
projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k
právním úkonům. K tomu účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá
zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových
skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců - psychiatrů.
Zvláště je
nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v
každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s
finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se
chová v různých životních situacích apod. V přezkoumávané věci měl soudní znalec- jak se podává z popisné části
znaleckého posudku – k dispozici zejména zprávu sociálního odboru Úřadu
městské části Prahy 8 ze dne 26.1.2009 a zprávu Policie ČR – Obvodní
ředitelství policie Praha III ze dne 23.1.2009. Shora vyjádřeným požadavkům
konstantní judikatury však odpovídá jen takový postup soudu, kdy úvaha soud o
omezení způsobilosti k právním úkonům vychází z pečlivého zhodnocení všech v
řízení provedených důkazů, aniž by se soud opíral toliko o závěry znalce. Hodnocení důvodů pro omezení způsobilosti k právním úkonům žalované, však
doslovně přebírá závěry znalce. V odůvodnění soudu prvního stupně i soudu
odvolacího, který na skutková zjištění soudu prvního stupně v podstatě odkazuje
tak zejména chybí porovnání závěrů znalce jak se zprávami o vyšetřované z
jejího bydliště (kdy podle sousedky vyšetřované je vyšetřovaná slušná a
spořádaná sousedka, která nikoho neobtěžuje a nejsou s ní problémy), tak
zejména s výpovědí samotné vyšetřované učiněné před soudem prvního stupně při
jednání dne 8.10.2009. Slyšený znalec vystavěl své závěry o sociální
nedostačivosti vyšetřované na sporné kvalitě jednání vyšetřované s úřady. Právě
jednání s úřady považuje znalec za největší problém vyšetřované a sama
vyšetřovaná tento problém shodně se znalcem identifikuje ve svých písemných
podáních a výpovědi před soudem. Při výkladu ustanovení § 10 odst. 2 občanského zákoníku je třeba vzít v
úvahu, že představuje úpravu v horizontálních vztazích mezi jednotlivými
účastníky občanskoprávních vztahů. Rozhodnutím o omezení způsobilosti k právním
úkonům se však podstatnější měrou dotýká i postavení takto omezované osoby k
státní moci,tj. v rovině vertikální. Důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na
ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům
plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější
alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy
považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí
duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k
právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích
základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí
být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním
úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit,
proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 18.8.2009, sp.zn. I. ÚS 557/09).
Pro danou věc to znamená, že poukazuje-li znalec ve znaleckém posudku na stav
vyšetřované, „kdy není sama o sobě adekvátním a hodnotným způsobem schopna
bránit své zájmy, vyžaduje pomoc ochranné sociální sítě a zevní právní ochrany
ze strany společnosti, aby jí nebylo ublíženo“, pak měly soudy zkoumat zda k
ochraně vyšetřované nepostačují mírnější prostředky než omezení způsobilosti k
právním úkonům, zejména prostřednictvím sociálních služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento požadavek vystupuje do popředí o to
více, že podle znaleckého posudku je vyšetřovaná schopna běžných úkonů (nákup,
sebeobsluha), je plně schopna nakládat s penězi k pokrytí osobních potřeb a dle
výpovědi jejího bratra v minulé době vyřizovala dědické záležitosti (byť se
znalcem sporně hodnocenou kvalitou vyřizování). Toto posouzení, jež je pro
rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům určující, však odůvodnění
soudů obou stupňů postrádá. Považovali-li soudy obou stupňů posouzení
proporcionality zvažovaného zásahu do práv vyšetřované za právně nerozhodné,
pak s ohledem na výše uvedené byl jejich právní názor neúplný a proto i
nesprávný. Za nesprávný je třeba považovat i výrok o tom, že vyšetřovaná „je
nezpůsobilá k právním úkonům týkajícím se oblasti sociálního zabezpečení“. Odhlédne-li Nejvyšší soud od jeho zjevné neurčitosti, pak je třeba například
poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2007,
sp.zn. 30 Cdo 3398/2007, podle něhož soudy ve výroku rozsudku, kterým omezují
podle občanského zákoníku, popřípadě podle zákoníku práce, fyzickou osobu ve
způsobilosti k právním úkonům, mohou určit rozsah tohoto omezení jen se
zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či zanikají právní vztahy
podle ustanovení občanskoprávních (včetně vztahů obchodních) a
pracovněprávních, pro jejichž řešení je v případě sporu dána pravomoc soudu, z
čehož vyplývá, že osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům jsou v
důsledku toho v rozsahu daném pravomocným soudním rozhodnutím k určitým právním
úkonům zcela nezpůsobilé a v těchto právních úkonech za ně jednají jejich
zákonní zástupci ( § 26 o.z. ). K ostatním právním úkonům (k právním úkonům nad
rámec omezení vysloveného pravomocným soudním rozhodnutím) jsou tyto osoby
zcela způsobilé a jednají proto v nich samy, nezávisle na svém zákonném
zástupci. Z toho lze tedy dovodit, že každým rozsudkem soudu, jímž dochází k
omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k
nímž není účastník způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony
účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník
je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý. Z této úvahy pak logicky vyplývá,
že případné rozhodnutí o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům
podle § 10 odst. 1 a 2 o.z. nevyvolává navrhovatelem předpokládané právní
účinky pro nedostatek oprávnění soudu omezit účastníka řízení ve vztahu k jeho
petičnímu právu (podle dřívější Ústavy čl. 29, dnes čl. 18 Listiny základních
práv a svobod), popř.
v jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům ve smyslu
§ 20 o.s.ř. nebo vůči jiným státním orgánům (obdobně srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp.zn. 22 Cdo
2014/2001). Otázkou kterou si soudy měly položit je rovněž to, zda mají-li být
vyšetřovanou efektivně vykonávána práva plynoucí ze sociálního zabezpečení, pak
jedinou cestou jak toho dosáhnout, je právě omezení vyšetřované ve výkonu
těchto práv. Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Dovolací soud pro úplnost dodává, že nedůvodná je námitka dovolatelky, že v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7.12.2005, sp.zn. IV. ÚS 412/04, nebyl
vyšetřované ustanoven hmotněprávní opatrovník, který by jí k okamžiku právní
moci rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům umožnil vykonávat její
subjektivní práva. Podle obsahu spisu byl vyšetřované usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 2.6.2010, č.j. Nc 542/2008-109 ustanoven opatrovníkem (§ 192
o.s.ř., § 27 odst. 2 občanského zákoníku) Městská část Praha 8, se sídlem Praha
8, Zenklova 1/35. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu