30 Cdo 3398/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci M. K.,
zastoupeného opatrovníkem, za účasti navrhovatele D. d. P., zastoupeného
advokátem, a Obvodního státního zastupitelství pro P., o způsobilost k právním
úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 532/2003, o
dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března
2007, č.j. 12 Co 524/2006-325, ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna
2007, č.j. 12 Co 524/2006-334, takto:
I. Dovolání navrhovatele se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č.j. Nc
532/2003-282, omezil způsobilost M. K. k právním úkonům ve smyslu ustanovení §
10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) tak, že jej zbavil
způsobilosti k právním úkonům s výjimkou právních úkonů týkajících se obvyklé
správy majetku, které je oprávněn samostatně činit do částky 11.000,- Kč.
K odvolání vyšetřovaného a Obvodního státního zastupitelství pro P.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2007, č.j. 12 Co 524/2006-325,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. dubna 2007, č.j. 12 Co
524/2006-334, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na omezení
způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení
a o náhradě nákladů řízení placených státem. Odkázal na ustanovení § 10 o.z. a
zdůraznil, že prvořadým úkolem soudu bylo zjistit, zda chování vyšetřovaného,
které se vymyká běžnému normálu, je důsledkem duševní poruchy, která není jen
přechodného rázu. Omezení či úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům by pak
mělo být jen krajním prostředkem k tomu, jak duševně nemocné osobě neschopné
ovládnout své jednání a posoudit jeho následky zabránit, aby činila právní
úkony, které by ji mohly v různých oblastech života poškodit. Smyslem daného
řízení proto bylo zjištění, zda vyšetřovaný trpí nikoliv jen přechodnou duševní
poruchou, která by byla takové intenzity, že není schopen činit vůbec žádné
právní úkony, resp. je schopen činit jen některé. Z provedeného dokazování
vyplynulo, že vyšetřovaný duševní poruchou nepřechodného rázu (skutečně) trpí,
avšak ta nedosáhla intenzity, kdy by v jejím důsledku nebyl schopen činit
právní úkony. Vyšetřovaný si obstarává svoje potřeby, bez problémů nakládá svým
důchodem, pečuje o své zdraví a přes počínající stařeckou demenci je schopen
samostatného života. Odvolací soud konstatoval, že omezení nebo zbavení
způsobilosti k právním úkonům není právním institutem, který by měl vyšetřované
osobě zabránit obracet se na různé instituce s podněty, stížnostmi, oznámeními
apod. Nebylo prokázáno, že by byly naplněny u vyšetřovaného předpoklady pro
rozhodnutí podle § 10 odst. 1 nebo odst. 2 o.z.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen navrhovateli dne 30. dubna 2007,
přičemž právní moci nabyl dne 3. května 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dne 28. června 2007 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvody ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně. Poukazuje na
skutečnost, že vyšetřovaný trpí duševní chorobou nikoliv přechodného rázu,
přičemž zasílá na nejrůznější orgány státní správy a samosprávy, na orgány
činné v trestním řízení a též třetím osobám řadu stížností. Ze znaleckého
dokazování vyplývá zhoršující se prognóza zdravotního stavu vyšetřovaného.
Odvolací soud, ač se se soudem prvního stupně ztotožnil v tom, že vyšetřovaný
trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, však dovodil, že nebylo
prokázáno, že by choroba dosáhla intenzity, kdy by vyšetřovaný nebyl schopen
činit právní úkony bez uvědomění si jejich dosahu, resp., že by byl činil
právní úkony, které by negativně zasahovaly do jeho poměrů. S tímto závěrem
dovolatel nesouhlasí. Vyšetřovaný žije ve „skleníkovém prostředí“ ústavu
sociálních služeb, který tlumí jeho možné střety s okolním světem a zajišťuje
jeho bazální potřeby. Není správný ani názor Městského soudu v Praze, že
případným zbavením či omezením způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného mu
nelze zabránit, aby se nadále obracel se svými stížnostmi na nerůznější
instituce či vyvolával konflikty ve svém okolí. Návrh na omezení způsobilosti k
právním úkonům vyšetřovaného je podán v jeho prospěch, stejně tak jako v zájmu
třetích osob. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek soudu
druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto toto
rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř., avšak
se závěrem, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací
soud je vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně
však v případech, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatelkou především uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci
může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 10 o.z. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen
přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k
právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu,
která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo
omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud
její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí
(odst. 2).
Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku občanskoprávního kolegia z 23. 5. 1979,
Cpj 301/77, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
34/1985, zaujal právní názor, že „ve výroku rozsudku, jímž je ve smyslu
ustanovení § 10 odst. 2 o. z. a § 12 odst. 2 tehdy platného zákoníku práce
omezována způsobilost občana k právním úkonům, určují soudy rozsah tohoto
omezení se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají podle ustanovení
občanského zákoníku, případně podle ustanovení jiných právních předpisů,
občanskoprávní vztahy mezi občany navzájem a mezi občany a organizacemi, a se
zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají (především podle ustanovení
zákoníku práce, ale i podle jiných předpisů) vztahy při účasti občanů na
společenské práci. S omezením občana ve způsobilosti k právním úkonům ve smyslu
ustanovení § 10 odst. 2 o. z. a § 12 odst. 2 zák. práce je spojeno i omezení
procesní způsobilosti občana v rozsahu daném omezením ve způsobilosti k
hmotněprávním úkonům“.
Citované stanovisko uzpůsobené současnému právnímu stavu je zcela použitelné
při řešení dané právní otázky. Soudy ve výroku rozsudku, kterým omezují podle
občanského zákoníku, popřípadě podle zákoníku práce, fyzickou osobu ve
způsobilosti k právním úkonům, mohou určit rozsah tohoto omezení jen se
zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či zanikají právní vztahy
podle ustanovení občanskoprávních (včetně vztahů obchodních) a
pracovněprávních, pro jejichž řešení je v případě sporu dána pravomoc soudu, z
čehož vyplývá, že osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům jsou v
důsledku toho v rozsahu daném pravomocným soudním rozhodnutím k určitým právním
úkonům zcela nezpůsobilé a v těchto právních úkonech za ně jednají jejich
zákonní zástupci ( § 26 o.z. ).
K ostatním právním úkonům (k právním úkonům nad rámec omezení vysloveného
pravomocným soudním rozhodnutím) jsou tyto osoby zcela způsobilé a jednají
proto v nich samy, nezávisle na svém zákonném zástupci. Z toho lze tedy
dovodit, že každým rozsudkem soudu, jímž dochází k omezení způsobilosti k
právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nímž není účastník
způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony účastník platně činit
nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním
právním úkonům způsobilý. Z této úvahy pak logicky vyplývá, že případné
rozhodnutí o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům podle § 10
odst. 1 a 2 o.z. nevyvolává navrhovatelem předpokládané právní účinky pro
nedostatek oprávnění soudu omezit účastníka řízení ve vztahu k jeho petičnímu
právu (podle dřívější Ústavy čl. 29 , dnes čl. 18 Listiny základních práv a
svobod ), popř. v jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům ve smyslu § 20
o.s.ř. nebo vůči jiným státním orgánům (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp.zn. 22 Cdo 2014/2001.
S přihlédnutím k vyloženému je možno rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat jako
přiléhavé dané právní úpravě, a tudíž jako správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
navrhovatele jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané
dovolání bylo zamítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř.
ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když vyšetřovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu