30 Cdo 232/2014

30 Cdo 232/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci

vyšetřované V. V., zastoupené Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v

Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, o navrácení svéprávnosti, vedené u

Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 30 P 199/2003, o dovolání vyšetřované

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co

227/2013-310, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co

227/2013-310, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. ledna

2013, č. j. 30 P 199/2003-253, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu

Praha-východ k dalšímu řízení.

Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací

soud“), jímž odvolací soud změnil v meritu věci rozsudek Okresního soudu v

Praze-východ (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 31. ledna 2013, č. j. 30 P

199/2003-253, „tak, že vyšetřované se částečně vrací způsobilost k právním

úkonům tak, že je způsobilá k těm právním úkonům, které se týkají nakládání s

majetkem nepřevyšujícím hodnotově 3.000,- Kč a k výkonu volebního práva; k

ostatním právním úkonům není způsobilá. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v

Litoměřicích ze dne 26. ledna 1981, č. j. 5 Nc 1222/80-12“, podala vyšetřovaná

V. V. (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z

hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné dovolání. V něm

dovolatelka brojí proti věcné správnosti vydaného rozhodnutí odvolacího soudu,

především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě

nelze dosáhnout žádaného cíle mírnějšími prostředky, konkrétně využitím

opatrovnictví bez zásahu do způsobilosti k právním úkonům (v této interpretaci

spatřuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Na

podporu závěru, že realizací opatrovnictví bez zásahu do způsobilosti k právním

úkonům se jeví jako velmi vhodná alternativa, dovolatelka ve svém dovolání

podrobně argumentuje, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České

republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) či Ústavního soudu

České republiky (dále již „Ústavní soud“). Podle dovolatelky k nepřiměřenosti

použitého opatření dále výrazně přispívá i samotná formulace rozsudku. Rozsudečný výrok je formulován pozitivně, tj. výčtem právních úkonů, k nimž je

vyšetřovaná způsobilá, což je ovšem judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního

soudu označováno za formulaci krajně nevhodnou a problematickou. I v tomto

případě se projevuje základní limit tohoto způsobu výčtu, tedy to, že okruh

omezení nemá dostatečnou oporu v odůvodnění rozsudku, v důsledku čehož není

možné doložit, jaké zájmy způsobilost dovolatelky v této oblasti ohrožuje

oprávněné zájmy nebo práva a oprávněné zájmy třetích osob. Přitom dovolatelka

většinu právních úkonů činí osobně s doprovodem a podporou asistentů. Výsledkem

rozhodování obecných soudů v řízení trvajícím od června 2011 do září 2013 je

tedy přijetí pravomocného rozhodnutí, které sice poněkud zvedá finanční limit,

ale jinak je, bez ohledu na všechny prokázané skutečnosti, nepoměrně

restriktivnější a daleko méně kompatibilní se současným ústavním pořádkem i

rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Plné vrácení způsobilosti

k právním úkonům, při možnosti spolupráce s opatrovníkem, odpovídá nejlépe

situaci dovolatelky a skutečně chrání její zájmy, aniž by zároveň docházelo k

neodůvodněnému omezení jejich základních práv. Dovolatelka navrhla, aby

dovolací soud dle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek odvolacího

soudu tak, že se dovolatelce vrací způsobilost k právním úkonům a v intencích

dovolacího petitu se dovolatelce ustanovuje za vymezeného rozsahu opatrovník. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal zjištění skutkového stavu dostatečným

pro takto navrhovanou změnu, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí

odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že se zřetelem k době vydání rozsudku

odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s čl. II. bodem 3

přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

– občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dále Nejvyšší soud připomíná, že v mezidobí nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále již „o.z.“) [poznámka: na veřejném zasedání

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které se konalo dne 12. února 2014, kolegium většinově akceptovalo používání následujících zkratek

občanských zákoníků - zákon č. 40/1964 Sb., občanských zákon, ve znění

pozdějších předpisů („obč. zák.“), a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

(„o.z.“)], který v § 3032 odst.

1 stanoví, že kdo byl podle dosavadních

právních předpisů zbaven způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne

nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto

zákona. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu §

237 o. s. ř. (jak bude rozvedeno níže) přípustné a je i důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud (ještě v procesních poměrech před shora cit. novelizací

občanského soudního řádu) např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30

Cdo 3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde

odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

http://www.nsoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění,

které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v

relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními

anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým

zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či

absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost

přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky)

jde na vrub správnosti právního posouzení věci. V poměrech posuzování

přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného

dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci)

to tedy znamená, že přípustnost dovolání bude založena i v případě, pokud

odvolací soud k měnícímu (zde meritornímu) rozhodnutí přistoupí bez

odpovídajícího skutkového základu; takový závěr je třeba učinit i tehdy, pokud

odvolací soud bez provádění jakéhokoliv dokazování v odvolacím řízení oproti

soudu prvního stupně (jenž své meritorní rozhodnutí postavil na skutkových

zjištěních po provedeném dokazování) bude vycházet z jiného skutkového stavu

věci. Jde nejen o pochybení představující jinou vadu řízení, ale také o

pochybení právně kvalifikační, neboť při absenci právně významných skutkových

zjištění neměl odvolací soud odpovídající skutkový prostor, aby mohl přistoupit

k předmětnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud např. v aktuálním rozsudku ze dne 4. prosince 2013, sp. zn.

30

Cdo 2351/2013, k právnímu institutu omezení fyzické osoby v její způsobilosti k

právním úkonům (v právních poměrech po 1. lednu 2014 za účinnosti o.z. jde o

právní institut omezení svéprávnosti ve smyslu § 55 a násl. o.z.) sumarizoval

následující právní závěry dosavadní judikatury:

„Podle ustanovení § 10 odst. 2 občanského zákoníku, jestliže fyzická osoba pro

duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání

alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen

některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah

omezení v rozhodnutí určí. Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti

k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu

samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s

dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob,

které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž

fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10

odst. 1 obč. zák., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena

podle § 10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle

rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům

nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená

opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně

nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním

úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30

Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné

ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel

z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně

do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je

nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním,

schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup

ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů

znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů,

které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů

tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí

pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce. Každým rozsudkem soudu, jímž dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a

kterým jsou vymezeny právní úkony, k nímž není účastník způsobilý, se stanoví

výslovně (explicitně), jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně

implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům

způsobilý (rozsudek NS ČR ze dne 23. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 354/2011). Rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům lze určit především negativním

výpočtem, tj.

tak, že se ve výroku rozsudku určí, ke kterým právním úkonům není

občan způsobilý. Z toho se pak podává, že ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. dopadá jen na právní úkony ve výroku rozsudku uvedené, takže všechny ostatní

právní úkony takovým občanem učiněné jsou z hlediska tohoto ustanovení platné. Nutno ovšem připustit, že rozsah omezení lze stanovit i pozitivním výpočtem,

tj. tak, že se ve výroku rozsudku určí, ke kterým právním úkonům je občan

způsobilý. V takovém případě může občan ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. platně učinit jen ty právní úkony, které jsou ve výroku rozsudku uvedeny;

všechny ostatní ve výroku rozsudku výslovně neuvedené právní úkony ve smyslu

tohoto ustanovení nemůže platně učinit (ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne

18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/1976). Správné vymezení rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům nejvíce závisí

na tom, jaké podklady soud provedeným zjištěním a dokazováním opatřil předem

pro znalce právě o tom, jak se vyšetřovaný až dosud v každodenním životě

choval, jaké záležitosti si sám bez obtíží vyřizoval a v jakých směrech

vznikaly o jeho schopnostech pochybnosti. Uvedené požadavky je nutno uplatňovat

důsledně, pokud ovšem nejde o osoby zcela neschopné samostatné životní

existence. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí

však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Při výkladu ustanovení § 10 odst. 2 občanského zákoníku je třeba vzít v úvahu,

že představuje úpravu v horizontálních vztazích mezi jednotlivými účastníky

občanskoprávních vztahů. Rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům se

však podstatnější měrou dotýká i postavení takto omezované osoby k státní moci,

tj. v rovině vertikální (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007, sp. zn. 30 Cdo 3398/2007, bylo

uvedeno, že soudy ve výroku rozsudku, kterým omezují podle občanského zákoníku,

popřípadě podle zákoníku práce, fyzickou osobu ve způsobilosti k právním

úkonům, mohou určit rozsah tohoto omezení jen se zřetelem k právním úkonům, z

nichž vznikají, mění se, či zanikají právní vztahy podle ustanovení

občanskoprávních (včetně vztahů obchodních) a pracovněprávních, pro jejichž

řešení je v případě sporu dána pravomoc soudu, z čehož vyplývá, že osoby

omezené ve způsobilosti k právním úkonům jsou v důsledku toho v rozsahu daném

pravomocným soudním rozhodnutím k určitým právním úkonům zcela nezpůsobilé a v

těchto právních úkonech za ně jednají jejich zákonní zástupci ( § 26 obč. zák. ). K ostatním právním úkonům (k právním úkonům nad rámec omezení

vysloveného pravomocným soudním rozhodnutím) jsou tyto osoby zcela způsobilé a

jednají proto v nich samy, nezávisle na svém zákonném zástupci. Důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na

ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům

plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější

alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy

považováno za prostředek nejkrajnější.

Samotná skutečnost, že osoba trpí

duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k

právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích

základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí

být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním

úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit,

proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. např. nález Ústavního

soudu ze dne 18.8.2009, sp.zn. I. ÚS 557/09).“

V označeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud ke skutkovým poměrům jím posuzované

věci vyložil následující závěry, které je vhodné připomenout i z hlediska

nazírání na nynější případ dovolatelky:

„Při posuzování předmětné věci dovolací soud dospěl k závěru, že výtky

dovolatele směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou převážně důvodné, a

to přes to, že v napadeném rozsudku jsou činěny jinak přiléhavé odkazy, jak na

judikaturu Nejvyššího soudu, tak na závěry právní doktríny týkající se

problematiky posuzování způsobilosti k právním úkonům fyzických osob. Je

skutečností, že Městský soud v Praze se z valné části zaměřil na zdůraznění

zjišťovaného zdravotního postižení vyšetřovaného, jež bylo seznáno již soudem

prvního stupně ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který byl podán v

této věci. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom vyplývá, že závěry tohoto

posudku byly ve své podstatě určujícími pro závěr soudu o nezbytnosti omezit

vyšetřovaného způsobilost k právním úkonům podle ustanovení § 10 odst. 2 obč. zák. Naproti tomu nelze ověřit, jak dalece při svém rozhodování bral v úvahu

ostatní důkazy provedené v daném řízení, resp. jak dalece (pokud jinak sám

zmínil, že dané řízení je ovládáno inkviziční zásadou) uvažoval o potřebě

provedení případných dalších důkazů. Již tím se odvolací soud dostal do dílčího

konfliktu s výše vyloženými (a odvolacím soudem jinak zřejmě i obecně

zastávanými) zásadami. Nadto, ač se Městský soud v části odůvodnění svého rozhodnutí týkající se

právního posouzení věci zabýval spíše otázkou, zda je na místě při určení

rozsahu uvažovaného omezení způsobilosti k právním úkonům vycházet z

pozitivního nebo z negativního vymezení, pro daný případ tento problém v zásadě

uspokojivěji nezdůvodnil (lze mít za to, že jeho inspirační zdroj v tomto

smyslu tkvěl nejspíš v obsahu vlastního znaleckého posudku). Přesto, že

samozřejmě nelze vyloučit ani jednu z uvedených forem vyjádření tohoto omezení,

s ohledem na vyložené zásady, které mají na nejnižší míru omezit zásahy do

ústavně zaručených práv a svobod fyzické osoby, je většinou třeba preferovat

vyjádření omezení způsobilosti k právním úkonům formou negativního vymezení

těch právních úkonů, k nimž dotčená fyzická osoba způsobilá není. Naproti tomu

pozitivní vymezení úkonů, k nimž je vyšetřovaný způsobilý s tím, že k ostatním

právním úkonům způsobilý není, v sobě obsahuje nebezpečí, že takto bude

vyšetřovaný bezděčně omezen i v těch právních úkonech, k nimž by objektivně

jinak způsobilý byl, avšak, při vymezování tohoto rozsahu, je soud nevzal v

úvahu.

K tomuto způsobu je proto třeba přistoupit jen v soudem pečlivě

zdůvodněných případech. Tak tomu však v daném případě není.“

Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že

odvolací soud při rozhodování měl vycházet i ze skutkových zjištění učiněných

„z výslechu vyšetřované, z ústní zprávy zákonného zástupce podané při jednání a

z výslechu A. P.“, avšak míru, resp. relevanci jednotlivých (a pro meritorní

rozhodnutí příp. zásadně významných) skutkových zjištění nezprostředkoval

zákonu odpovídajícím způsobem ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž učinil

tak v podstatě nepřezkoumatelným způsobem, tj. na základě tzv. souhrnného

skutkového zjištění, ačkoliv právě v tomto směru bylo nezbytné vyložit

odpovídající skutková zjištění, jak již bylo připomenuto ve shora cit. judikatuře, a poté je důsledně posuzovat s platnou právní úpravu a v intencích

publikované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (s ohledem na čl. 89

odst. 2 Ústavy České republiky). Tento skutkový deficit tak v podstatě

znemožňuje Nejvyššímu soudu podrobit napadené rozhodnutí věcnému přezkumu, byť

i za této procesní situace nelze a priori souhlasit se závěrem odvolacího soudu

ve vztahu k § 29 obč. zák. a lze v tomto směru odkázat např. na již dřívější

závěry právní doktríny zaujímající právní názor, že „Jiným vážným důvodem pro

ustanovení opatrovníka může být např. duševní porucha určité osoby, pro kterou

však tato osoba není ani zbavena způsobilosti k právním úkonům soudním

rozhodnutím, ani není ve způsobilosti k právním úkonům soudním rozhodnutím

omezena“ (Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský

zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 216). Posouzení

takové otázky by ovšem přirozeně spočívalo na pečlivém zjištění právně

významných skutkových okolností. Závěrem lze tedy shrnout, že popsaná absence právně významných skutkových

zjištění znemožnila odvolacímu soudu přistoupit k právnímu posouzení věci, a

pokud tak přesto odvolací soud učinil, pochybil v otázce právního posouzení

věci. Již z tohoto důvodu byl tedy naplněn dovolací důvod pro kasaci napadeného

rozsudku odvolacího soudu. Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek

odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e

odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit

dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo

zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního

stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení

bude již soudem zjištěný skutkový stav podroben subsumpci podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. § 3028 odst. 2 o.z.). Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém

rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení

dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.