24 Cdo 1887/2024-675
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po V. Ch., zemřelého XY, za účasti 1) pozůstalé manželky O. Ch., zastoupené Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, 2) České republiky, za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, a věřitelů, jimiž jsou 3) VŠEOBECNÁ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA ČESKÉ REPUBLIKY, identifikační číslo osoby 41197518, se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Orlická 4/2020, 4) J. R., 5) V. V. a 6) likvidačního správce Alma insolvence v.o.s., identifikační číslo osoby 07098367, se sídlem v Praze 5, Braunova 2529/1, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1619/2019, o dovolání pozůstalé manželky O. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 29 Co 31/2024-609, takto:
I. Řízení o dovolání O. Ch. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 7. 2023, č. j. 34 D 1619/2019-508, se zastavuje. II. Dovolání O. Ch. se ve zbývajícím rozsahu odmítá. III. O. Ch. a Česká republika nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 7. 2019, č.j. 34 D 1619/2019-7, zahájil pozůstalostní řízení po V. Ch., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“) a „výkonem činnosti soudního komisaře“ pověřil Mgr. Šárku Matějčkovou, notářku se sídlem v Praze.
2. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 7. 2023, č. j. 34 D 1619/2019-508, určil obvyklou cenu majetku náležejícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky (dále též jen „SJM“) ke dni úmrtí zůstavitele částkou 15 570 000 Kč a výši společných dluhů k tomuto dni částkou 189 751 728,93 Kč (výrok I), určil, že z tohoto majetku patří do aktiv pozůstalosti ? budovy v katastru nemovitostí nezapsané bez č. p. a č. e. – ubytovací zařízení (penzion), stojící na pozemcích p. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), p. č. XY a p. č. XY (obou zahrada), včetně téhož spoluvlastnického podílu součástí a příslušenství, v obci XY a katastrálním území XY, a ? budovy v katastru nemovitostí nezapsané bez č. p. a č. e. – zděný přístřešek, stojící na pozemku p. č. XY (zahrada), včetně téhož spoluvlastnického podílu součástí a příslušenství, v obci XY a katastrálním území XY. A do pasiv pozůstalosti patří ? dluhu pozůstalé manželky O. Ch. vůči paní J. R. a panu V. V., o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 9 C 283/94-148, který nabyl právní moci dne 2. 7. 2003, ve výši této poloviny 94 875 864,465 Kč (výrok II, část a/). Současně rozhodl, že pozůstalé manželce patří stejný podíl na majetku ze SJM, který dle výroku II a) připadá do aktiv pozůstalosti, a odpovídá za stejný podíl tam označených pasiv (výrok II, část b/). Stanovil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 7 816 200 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 94 891 351,465 Kč a výši předlužení pozůstalosti částkou 87 075 151,465 Kč (výrok III), aby současně nařídil likvidaci pozůstalosti (výrok IV). S ohledem na nařízení likvidace vyzval zůstavitelovy věřitele, aby své pohledávky přihlásili ve lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení, poučil je o náležitostech přihlášky, o důvodech odmítnutí přihlášky a o důsledcích nepodání řádné a včasné přihlášky (výrok V), tytéž osoby vyrozuměl o tom, že pohledávky, které nebudou při likvidaci pozůstalosti uspokojeny, zaniknou (výrok VI). A konečně jmenoval likvidačním správcem společnost Alma insolvence v. o. s. a uložil likvidačnímu správci povinnosti, které má plnit (výrok VII).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání pozůstalé manželky usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Usnesení odvolacího soudu pozůstalá manželka napadla v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok II (část a/ a b/), usnesení soudu prvního stupně určujícího, co ze společného jmění zůstavitele a přeživší manželky patřilo do aktiv a pasiv pozůstalosti a jak bude smrtí zaniklé společné jmění vypořádáno dovoláním, které ale výslovně směřovalo i proti dotčené části usnesení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání směřující proti části usnesení odvolacího soudu odmítl a v rozsahu, jímž byla napadena část usnesení soudu prvního stupně, řízení o něm zastavil.
5. V posuzované věci je – jak je vyloženo již výše – dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně (jeho výrok II), které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. vztahující se k usnesení soudu prvního stupně zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
6. Jediná dovoláním formulovaná otázka, která podle dovolatelky dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, to je „zda v dědickém řízení (správně pozůstalostním řízení – poznámka Nejvyššího soudu) má být rozhodující vlastnictví dle veřejného seznamu, tedy že je jako vlastník uveden zůstavitel nebo, zda je podstatný výsledek soudních sporů při výkonu rozhodnutí s věřitelem“ je otázkou, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se její obsah v převážném rozsahu míjí s nosnými důvody, které v napadeném rozhodnutí zaujal odvolací soud. Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání zřetelně prosazuje svůj zájem na tom, aby nemovité věci – konkrétně pozemky parc. č. XY, XY, a XY v katastrálním území XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na LV XY pro Katastrální území XY, ve vztahu k nimž až dosud zůstaviteli svědčí údaj zapsaný v katastru nemovitostí, byly zahrnuty jako aktiva vypořádávaného společného jmění zůstavitele a dovolatelky.
7. Nejvyšší soud na dané téma setrvale judikuje, že v řízení o pozůstalosti (tradičně označovaném jako řízení tzv. „nesporné“) soud při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal (případně jaký majetek tvořil rozsah smrtí zaniklého společného jmění zůstavitele a přeživšího manžela), vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených, ale také z jiných důkazů potřebných ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (srov. § 21 z. ř. s.).
8. Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv pozůstalosti lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že nepochybně patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud (soudní komisař) současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky (tedy buď mezi dědici nebo mezi dědici a přeživším manželem, jde-li o majetek, jež má náležet mase zaniklého společného jmění manželů) sporná, se smí omezit jen na zjištění oné spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud (soudní komisař) je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o pozůstalosti omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí ve vztahu k nim provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako
skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily [k tomu srov. například právní názor vyjádřený (byť ve vztahu k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, který je však obdobně uplatnitelný i za současné právní úpravy) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, či v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013]. Ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. (jakož i ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s.) tak uvedeným způsobem omezují (limitují) v pozůstalostním řízení užití obecného ustanovení § 21 z. ř. s.; lakonicky řečeno v těchto případech soud rozhodující v pozůstalostním řízení žádné další dokazování neprovádí a již provedené důkazy nehodnotí.
9. Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. se přitom rozumí (jak správně uvedl i odvolací soud) rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (či náležely do SJM). Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti.
Toliko v případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli, nemůže se pozůstalostní soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti. Posledně zmíněný postup je možný ale jen tam, kde jsou všechna skutková tvrzení nesporná a činnost soudního komisaře se má koncentrovat pouze k právní kvalifikaci mezi účastníky nesporných skutkových zjištění.
10. Nejvyšší soud již ve výše označeném rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, (mimo jiné) vyslovil názor, že soud v řízení o dědictví [pozn. nyní v řízení o pozůstalosti] neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli (popř. byly součástí společného jmění zůstavitele a přeživšího manžela); zjistí-li, že sepsání věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] nebo dluhu do pasiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] je po skutkové stránce mezi dědici (popř. mezi dědici a pozůstalým manželem) sporné.
V takovém případě se soud omezí – aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil - jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] nebo výše jeho předlužení k nim nepřihlíží. Tím však není obecně dotčeno právo účastníků řízení (dědiců) domáhat se svých práv k tomuto majetku nebo ohledně takových dluhů žalobou mimo řízení o pozůstalost (§ 189 odst. 1 z.
ř. s.), tedy v řízení podle části třetí o. s. ř.
11. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) postupoval zcela správně, pokud již jen z důvodu sporných okolností doprovázejících odchylná tvrzení účastníků (dovolatelky jako pozůstalé manželky a státu, jemuž by, nebýt později nařízené likvidace, svědčilo právo odúmrti), ke spornému majetku (výše označeným pozemkům) v tomto pozůstalostním řízení nepřihlížel. Když skutková spornost se projevuje jak ve zcela odlišném náhledu na existenci skutkových okolností doprovázejících odvolání daru zůstavitelem, tak i tvrzení upínajících se k vydržení vlastnického práva, která stát zpochybňoval.
12. Dovolatelka, které s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně nesvědčilo postavení dědice, se pak mohla dožadovat svých práv jen ve vztahu k autoritativnímu vypořádání společného jmění se zůstavitelem, nikoliv ve vztahu k ostatnímu (výlučnému) majetku zůstavitele.
13. Zbývá dodat, že s ohledem na jednoznačnou dikci § 162 odst. 2 poslední věta z. ř. s., podle něhož „neshodnou – li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží“ a k výše nastíněným závěrům o tom, že v pozůstalostním řízení nelze řešit skutkové spory týkající se aktiv a pasiv pozůstalosti (či vypořádávaného SJM), není pro věc rozhodující, že sporné nemovité věci (pozemky) jsou až dosud zapsány v katastru nemovitostí jako výlučné vlastnictví zůstavitele.
14. I když § 980 odst. 2 věta první zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zakládá vyvratitelnou domněnku správnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu o tom, že zapsaný (tzv. „knihovní“) stav ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému stavu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 146/2021), pak její existence sama o sobě nijak nevylučuje, aby v průběhu pozůstalostního řízení některý z účastníků zpochybnil v katastrálním operátu zapsané vlastnické právo zůstavitele (případně jeho manžela), přičemž je-li takové zpochybnění založeno na odlišných skutkových tvrzeních, nemůže vzniklou spornost odstraňovat soudní komisař v průběhu pozůstalostního řízení, nýbrž postupuje tak, že ke spornému aktivu či pasivu pozůstalosti (společného jmění manželů) podle výše zmíněného § 162 odst. 2 poslední věta z.
ř. s. nepřihlédne. Lze tedy shrnout, že první posouzení ze strany odvolacího soudu se jednoznačné dikci právní úpravy ani z ní vycházející judikatuře dovolacího soudu, jak byla citována výše, nikterak nevzpírá a je s nimi naopak zcela v souladu. Za nastalé procesní situace již bylo (při spornosti skutkových tvrzení ohledně aktiv SJM) nadbytečné zabývat se ještě tím, v jakém rozsahu jsou pro soud rozhodující o pozůstalosti závazná (§ 135 o. s. ř.) rozhodnutí soudů vydaná ve sporném řízení a řešící jako předběžnou otázku vlastnické právo zůstavitele (ve výsledku navíc způsobem pro dovolatelku nepříznivým).
Dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu bylo proto Nejvyšším soudem odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. O návrhu na odklad vykonatelnosti nebylo samostatně rozhodováno za situace, kdy Nejvyšší soud ve věci v přiměřeně krátké době po nápadu věci o podaném dovolání rozhodl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) a rozhodnutím o podaném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolací soud proto jen ve stručnosti uvádí, že přihlédl k § 23 z. ř. s. a rozhodl o nákladech dovolacího řízení ve vztahu k dovolatelce a k České republice, jejichž účast v pozůstalostním řízení se dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace končí [§ 200 písm. a) z. ř. s.], čímž ovšem není dotčeno jejich právo, aby bylo rozhodnuto o dovolání proti usnesení o nařízení likvidace (nebo některých z výroků v něm obsažených).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu